Ako písať o divadle aneb O práci (nejen) profesionálního kritika

Ako písať o divadle aneb O práci (nejen) profesionálního kritika

Autor Josef Bartoš

Když jsem vzal prvně překlad do rukou, zaujala mě zadní obálka s citátem: „Psaní o divadle je akt překladu. Jazyk inscenace tlumočí do slov.“ Zmíněná pasáž ve mně zanechala poněkud zvláštní pocit, protože se s Fisherovým konstatováním neztotožňuji. Pro mě osobně je psaní o divadle (v mém případě o tanci) mnohem více reflektivní záležitostí. Ano, snažíme se dění na jevišti přiblížit a naše prožitky vtělit do slov, pouhá transkripce podle mého názoru však nemůže tvořit gros reflexe (koneckonců je to přesně to, co praktici teoretikům a kritikům vyčítají nejčastěji). Osobně se snažím, aby ve mně samém a následně i v mém textu inscenace žila dalším životem, snažím se vykreslit dynamický a plastický obraz, nikoliv překreslit statickou napodobeninu. Fisher ale na několika jiných místech v knize svou hlavní tezi upravuje. Například říká, že úlohou kritika je najít způsob vyjádření, který dané dílo čtenáři přiblíží (s. 159), nebo jinde zase ujišťuje, že kritik vždy píše reakci na danou produkci a nesnaží se ji kopírovat (s. 177). Obě tato prohlášení mají mnohem blíže k reflexivnímu módu kritické práce než k pouhé transkripci do verbálně uchopitelné formy.

Odhlédnu-li od prvního dojmu, kniha je psána velmi čtivou a přístupnou formou, dělena do dvaceti kratších kapitol. Není suchopárnou přednáškou o tom, jak zachytit efemérní umění do konkrétnosti slov, ale spíše zamyšleným průvodcem, který vás přinutí uvažovat nad svými vlastními postupy, v tom lepším případě je i zpochybňovat a objevovat nová řešení. Zároveň kniha nepatří do rukou pouze ostříleným kritikům. Naopak může dobře posloužit i někomu, kdo teprve začíná psát. Navíc podtitul Příručka pro kritiky, studenty a blogery naznačuje, že ani nemusíte nutně psát pro mainstreamová média, ale stačí vám k tomu vlastní blog, nebo dokonce i účet na sociálních sítích typu Facebook nebo Twitter, na kterých lze stále přidávat psané příspěvky.

Už krátký úvodník z pera Chrise Jonese předesílá charakter knihy. Divadelní kritik Chicago Tribune si vzal svého kolegu na mušku, když napsal, že s tím nejdůležitějším tato kniha pomoci nedokáže. Dle Jonese musí zájemce hlavně psát, psát a psát, což mu čtení žádné knihy nezajistí. Možná i právě proto knihu prostupují mnohá praktická cvičení, ve kterých čtenář dostává za úkol sepsat krátký text na zadané téma, určitým stylem nebo z jistého úhlu pohledu. Fisher to později i stvrzuje vlastními slovy, když považuje divadelní kritiku za praktické umění, které se můžete naučit jenom tím, že jej budete provozovat (s. 20).

Strukturu knihy ohraničují kapitoly, které vždy začínají frází jak na… Ačkoliv by se mohlo zdát, že Fisher poskytuje jednotné návody, není tomu tak. Naopak hledá s množstvím dalších citovaných autorů různé pohledy na dané téma a ukazuje tak možné cesty, jimiž se můžete vydat. V jednotlivých kapitolách se například dozvíte, jak najít svůj vlastní autorský hlas, jak si udělat rešerši k představení, jak napsat první větu, jak zvolit nejvhodnější strukturu, jak vyjádřit názor, ale také jak psát o jednotlivých součástech divadelní události (režie, dramaturgie, interpretace, scénografie, osvětlení a další). Dokonce se věnuje i problematice psaní o choreografii (s. 166) a uznává, že vyjádření pohybového charakteru představuje velkou výzvu, jelikož se autor nemůže opřít o textové zdroje. Pro takové případy nabízí dvě strategie: popis a přirovnání. Fisherovo řešení mi udělalo radost, protože českým tanečním kritikům je neustále vyčítáno přílišné popisování, přičemž už jsem v jiném svém textu (zde) argumentoval, že recenzi zcela bez popisu napsat nelze.

Napříč celou knihou se ale line ještě jedno důležité téma, a tím je postavení kritika nejen v oboru, ale i ve společnosti. Například když sarkasticky, zároveň však pravdivě píše, že kritik byl, je a bude považován za neoblíbenou, často zákeřnou osobu, a pokud by si někdo přál být v dané komunitě na výsluní, měl by se tomuto povolání obloukem vyhnout (s. 139). Zamýšlí se také nad tím, kdo se vůbec kritikem může stát: na jedné straně zmiňuje požadavek na absurdní kvantum kvalifikací, znalostí, dovedností i schopností, na straně druhé přiznává, že v mnohých zemích ani neexistuje řádné vzdělání a ani ho zaměstnavatelé nevyžadují (s. 74). O dvě strany dále pak přímo vypisuje seznam přípravy svědomitého kritika, respektive co by měl všechno před návštěvou divadla znát. Jeho obsažnost sahá do takových nereálných rozměrů, že by měl kritik dostat zaplaceno přímo hordou zlata.

V páté kapitole uvádí, že kritik má mít kvalifikovaný názor, nicméně také píše, že to, co odlišuje názor kritika a běžného diváka, je následná analýza (s. 17). Osobně bych se slovem analýza zacházel opatrněji, protože samotný analytický proces předpokládá, že se k předmětu vašeho zájmu můžete opakovaně vracet (opomenu-li celou problematiku díla jako artefaktu, od čehož postmoderní myšlení zcela upouští), což není v kritické praxi běžné. Živoucí vzpomínka není totéž, co samotný zážitek.

Když autor zmiňuje osobnost kritika, nemohl se vyhnout ani tématu subjektivity. Mluví o tak zvané informované subjektivitě (s. 249), která odlišuje profesionálního kritika od běžného, nepříliš informovaného diváka; v kapitole 19 rovněž mluví o kritikovi jako o poučeném divákovi. Zároveň tím dává najevo, že dokud budou psát texty lidé, není možné se subjektivitě vyhnout. Pokaždé mě zarazí, když slyším výčitku směrem k autorům, že nejsou dostatečně objektivní, a často se to stává jedním z hlavních argumentů proti existenci kritiky jako oboru. Přitom jsem nikdy z úst žádného recenzenta tuto ambici nikdy nezaslechl. Naopak mi připadá, že se tím často ohání lidé, kteří o umění nepíší. Bylo by skvělé, pokud bychom jednou provždy tento mýtus nechali stranou…

Za vynikající považuji závěrečnou kapitolu, ve které autor přetřásá jinou slavnou výčitku: „Ti, kteří umí dělat divadlo, ho dělají. Ti, kteří to neumí, kritizují.“ Fisher poukazuje na nesmyslnost takového tvrzení experimentem a vyzývá čtenáře, aby zkusil obě části věty přehodit: „Ti, kdo umí dělat divadlo – kritizují. Ti, kdo neumí – tvoří.“ Záměna významu jen poukazuje na to, jak nesmyslný tento argument je. Mimoto zcela otevřeně přiznává, že kritici by jistě nesvedli napsat lepší hru, ani vytvořit lepší choreografii, což je sice pravda, ale úkolem kritika je zhodnotit výsledek, nikoliv udělat to lépe.

Psát recenzi na knihu o kritizování považuji za ztělesněný paradox, a proto jsem text pojal spíše jako můj osobní výběr toho nejlepšího z Fisherových myšlenek a občasnou, bohužel pouze jednostrannou výměnu názorů s autorem. Téměř tří set stránková publikace však obsahuje mnoho dalších podnětných poznámek, postřehů a momentů k zamyšlení, které nechám jako nahozenou udičku pro potenciální čtenáře.

Ako písať o divadle: Príručka pre kritikov, študentov a blogerov

Mark Fisher

Kúlturný spolok MLOKi, překlad Martina Mašlárová

Bratislava 2021, ISBN 978-80-570-2473-6