V předvečer prvních státních maturit, v neděli 29. května, se uskutečnilo ve Stavovském divadle tradiční Absolventské představení konzervatoře Taneční centrum Praha s názvem Nulová gravitace.
Sezóna 2010/2011 je pro TCP bilanční, jelikož letos uplynulo již 50 let od vzniku Vysokoškolského uměleckého souboru, na jehož existenci a koncepci TCP navazuje. Oslavy tohoto výročí probíhají po celý rok 2011, během kterého se odehrává série představení pod souhrnným názvem „50. Výročí VUS – TCP“ a pod záštitou UNESCO. Spolu s organizací slaví letos svá jubilea i zakládající členové souboru, Jan Hartmann a Ivana Kubicová. Ani jednu z těchto významných událostí neopomněl ve svém úvodním proslovu zmínit Antonín Schneider, ředitel a spoluzakladatel konzervatoře TCP. Dále zdůraznil vzdělávací koncepci konzervatoře, kterou aplikují na své studenty od roku 1994 a která má za cíl spojit kvality střední školy gymnaziálního typu se studiem taneční konzervatoře. Tato koncepce je velice ambiciózní a klade na studenty nemalou zátěž. Snaha o vyvážení teorie (všeobecné i odborné) s praxí má za cíl zformovat „vzdělaného umělce“, což byl již záměr Vysokoškolského uměleckého souboru existujícího od roku 1961 pod záštitou Univerzity Karlovy.
Zda se podařilo studenty zformovat odpovídajícím způsobem po intelektuální stránce, vyjde najevo u maturit a při prezentaci závěrečných prací, kterou musí každý student odevzdat. Jejich taneční a umělecké dovednosti jsme mohli posoudit právě během nedělního absolventského představení. Jelikož studenti absolvují ve vyváženém poměru výuku tance klasického, moderního i jazzového, složení programu, který byl opravdu velmi pestrý, tomu odpovídalo. Klasické variace byly ve více či méně původních podobách či byly vytvořeny pedagogy konzervatoře. Totéž platí o jazzových číslech a o několika choreografiích tance současného, kde jsou autorkami často pedagožky absolventského ročníku. TCP ovšem zve na hostování i zahraniční choreografy – příkladem je dlouhodobá spolupráce s maďarským choreografem Attilou Egerházim. Druhým zahraničním hostem, který se podílel na představením a jenž je autorem jediné premiéry večera, je Belgičan Samuel Delvaux.První část večera byla především věnována klasickému repertoáru: po úvodním pseudobarokním kvartetu Večírek u Lullyho následovala sóla z baletů Labutí jezero (Adéla Abdul Khalegová, studentka 6. ročníku), Don Quijote (variaci Kitri zatančila temperamentní Natálie Housková, studentka 8. ročníku), Fausta (Tereza Hloušková, studentka 5. ročníku) a Pas de trois z baletu Korzár v provedení studentek 8. Ročníku Elišky Grabcové, Natálie Houskové a Natálie Stejskalové. Nejoriginálnějším číslem klasické části bylo poněkud méně klasické, temné a vizuálně efektní sólo v choreografii Pavly Königsmarkové s názvem Čarodějka a v podání Elišky Grabcové. Sóla doplnily skupinové choreografie zatančené studenty pátého, šestého a sedmého ročníku. Roztomilá Loituma Polka v choreografii Petry Padriánové přišla ve správný čas, aby odlehčila atmosféru náročných technických variací svou hravostí kombinující špičkové střevíce s výraznou gestikou a moderním pohybovým výrazem. Choreografie Navždy Vlasty Schneiderové na tragickou árii Alfreda Cataniho z opery La Wally poprvé za večer uvedla na scénu partnerský tanec. Velmi dobře vizuálně působila hra se širokými sukněmi dívek i chlapců, která pracovala na principu skrývání a odhalení.
Všechny studentky osmého ročníku najednou se poprvé sešly na jevišti během choreografie Pavly Königsmarkové Sedmkrát žena. Název sám napoví hodně o podobě díla, sedm tanečnic v dlouhých a širokých sukních znázorňovalo jednotlivé aspekty té složité bytosti, jakou je žena, a nakonec všechny splynuly v jednu ve společném tanci. Hudební doprovod byl složen z děl renesančních autorů Tylmana Susata a Thomase Morleyho. Vrcholem první části bylo uvedení díla belgického choreografa Samuela Delvauxe s názvem 782 sec. Diváci tedy výjimečně přesně věděli, jak dlouho bude toto číslo trvat. Čas byl skutečně tím hlavním tématem této choreografie a byl dokonce fyzicky přítomen prostřednictvím písku ubíhajícího mezi prsty jedné tanečnice po celou dobu jejího trvání. Atmosféra ubíhajícího času byla stísněná, čemuž napomáhala nemelodická elektronická hudba, kostýmy v tmavých zemitých barvách, svícení i téměř neurotický pohybový slovník. Celé dohromady to skvěle fungovalo a diváka doslova vtáhlo do svého světa. Za zmínku rozhodně stojí též výjimečný výkon tanečnic osmého ročníku jak po stránce interpretační, tak výrazové.
Po přestávce následovalo šest dalších choreografií v jazzovém a moderním duchu. Four Brothers Jana Hartmanna bylo humorné dílko v jazzovém stylu na hudbu Giuffre Jimmyho: čtyři dívky v mužských kostýmech tančily s lehkostí a radostí, výraz byl opět silnou stránkou tohoto čísla. Následovalo další dílo Samuela Delvauxe, Underground, kde se znovu spojuje stísněná atmosféra s velice výrazovou a nápaditou choreografií. V krátkém díle můžeme vidět ženské sólo, duet a nakonec i skupinovou pasáž. Zejména zmíněný duet v podání Natálie Stejskalové (8. ročník) a Patrika Čermáka (7. ročník), kde chvíli tančili spolu, chvíli proti sobě a nebo jen tak vedle sebe, byl velice působivý, jelikož odrážel tu úžasnou pestrost lidských vztahů. Po ponurém díle znovu následovalo oživení díky roztančené písni Tears in Heaven v choreografii Evy Plockové. Muzikální, moderně jazzové dílko opět v podání dívek z posledního ročníku působilo výjimečně tanečně. „Hysterický dialog“ mezi mužem a jeho egem, to je téma mužského duetu Anyway od mladého tvůrce Šimona Kubáně. Patrik Čermák a Jakub Liška podali přesvědčivý výkon v této zajímavé choreografii.
K vrcholům druhé půli večera patřilo bezesporu dílo Attily Egerháziho Pozdravy z Mirabell. Pět párů na jevišti rozehrává různé druhy her a hrátek, jejichž hlavním tématem je milostné škádlení. To vše za doprovodu něžné hudby W. A. Mozarta (spojení této tematiky s Mozartovou hudbou – a chvílemi i pohybové prvky – mohou některým připomenout tvorbu Jiřího Kyliána z jeho černo-bílého období).
Všechny studentky 8. ročníku: Eliška Grabcová, Natálie Housková, Barbora Kubová, Kateřina Peková, Lenka Smolíková, Natálie Stejskalová a Monika Válková se naposledy předvedly v temperamentní variaci se španělskou tematikou Que Lío/No nazdar! Evy Plockové. Přesto, že to bylo poslední číslo po náročném dvouhodinovém programu, kde některé dívky tančily i v každé druhé choreografii, elán a radost z pohybu ze všech tanečnic doslova zářily a za svůj přesvědčivý výkon, stejně jako za celý náročný program absolventského představení sklidily zasloužený, dlouhotrvající potlesk.
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace