Split. Foto: Gregory Lorenzutti.
Prostoduchý tanec
Čtyřicátý druhý ročník festivalu nabídl mimo jiné dlouho očekávané hostování Sydney Dance Company. Tato událost se dostala do hledáčku místních obyvatel a příznivců tance zejména proto, že soubor již deset let vede Rafael Bonachela, rodilý Katalánec. Choreografie ab [intra] z roku 2018, kterou měli návštěvníci festivalového svátku příležitost zhlédnout, je jednou z nejnovějších inscenací souboru. Podle programové informace si tvůrce za téma zvolil stavy lidské duše, tedy širokou škálu pocitů, nálad i emocí, které si jen dokážeme představit. Nemohu se však zbavit dojmu, že tato pestrá paleta v uvedeném kusu chyběla nejvíce.
Bonachela je nepochybně v hloubi své duše taneční estét. Namísto vytváření situací mezi lidmi coby zdroje onoho duševního pohnutí komponuje okázalé, působivé obrazy. Prim tu hraje zejména vizuální složka – dlouhé tělesné linie, značná flexibilita veškerého kloubního aparátu, mnohdy až akrobatické výkony, a také bezvýhradná synchronicita s hudbou. V choreografii vidíme opravdu leccos – velké i menší skoky, piruety, protažené i flexované nárty, rozpřažené i prostorově koncentrované pohyby, náročnou partneřinu, skluzy, pády, chůzi, běh a mnoho dalšího. Jednotlivé prvky se cyklí a nabalují na sebe, všechno šlape jak hodinky. Preciznost interpretace snad nezná mezí, tanečníci jsou až roboticky přesní, bez sebemenšího záchvěvu života, chladnokrevně dokonalí. Na každém detailu v tomto opusu záleží a interpretům patří veškerá čest za neochvějnou synergii i nasazení.
Tento neživý, duševně statický organismus nabourává ústřední duet zhruba v polovině choreografie. Je to také poprvé, co Bonachela využívá kontrastu – na velmi dynamickou hudbu vytváří táhlý a soustředěný duet o vztahu mezi ústřední dvojicí (Charmene Yap, Davide Di Giovanni). Drásající smyčce naznačují osudovost vztahu, který dotváří přítmí a mlhavý horizont. Poprvé tak během večera z jeviště sálají emoce.
Po zmíněné scéně se však choreograf navrací zpět do svého vizuálního módu. Struktura inscenace je poměrně jednoduchá – střídají se vždy velké sborové scény a sóla, duety i tria, která vždy pozoruje někdo z předchozí skupiny po okrajích jeviště. V pohybových kvalitách choreograf varíruje od sekaného, zastavovaného pohybu až k naprosté plynulosti bez jediné pauzy. Dynamika je neustále šponována na maximum, a tak po chvíli přestanou i úžasné výkony zaujímat divákovu pozornost. Dění na jevišti bych nazval organizovaným chaosem. Vše totiž perfektně zapadá do sebe, sedmnáct tanečníků provádí každý krok a detail tak, jak bylo zřejmě zamýšleno. Přesto bylo velmi obtížné autorův záměr v díle hledat, číst a porozumět mu nebo být nějak emočně zasažen.
Co zmůže nahota?
Oproti předchozímu večeru byl duet Split australské autorky Lucy Guerin uveden na menším jevišti v Sala Pina Bausch. Hned po prvních minutách by si nejeden troufal tvrdit, že důraz na detail a preciznost provedení bude hlavním atributem aktuálního australského tanečního dění. Guerin volí ale značně jiný přístup, využívá minimalistický, subtilní pohybový materiál a hraje si s celou lidskou anatomií – od konečků prstů či různých tělesných záhybů až po pohyb celého těla. Pokud se Bonachela zaměřoval na detail v centimetrech, Guerin tak činí v milimetrech.
Od samého začátku, kdy se ve světlech objeví Melanie Lane a Lilian Steiner, poutá naši pozornost druhá zmíněná tanečnice. Je totiž zcela nahá. Divák tak získává unikátní příležitost pozorovat, co zmůže volba kostýmu s významem choreografie. A zřejmě zde se také zrodilo dané téma: rozkol mezi jednoduchou přírodou a komplikovanou kulturou.
Koncepce je opět velmi jednoduchá, zato nadmíru elektrizující. V první polovině se obě tanečnice hýbou zcela identicky. Jedná se o různorodé, jen stěží identifikovatelné pohyby. Někdy připomínají baletní prvky, jindy naopak pohyby boků evokují čistě sexuální podtext. Repetitivnost a naléhavost celkové kompozice uhrane diváka, sevře mu hrdlo a nenechá ho polevit v jeho soustředění. Tento aspekt se vytrácí ve druhé půli večera – tanečnice bílou páskou ohraničené jeviště rozdělují stejným materiálem na poloviny a následně jednu půli zase na dvě poloviny. To se děje až do chvíle, kdy jsou si tak blízko, že se již nemohou pohybovat, natož tančit. Význam se rozpouští v různých spíše mimovaných scénkách. Jejich výraz si pohrává s animalitou, předstírají například kanibalismus, pitvoří se, vzniká mezi nimi podivný, ambivalentní vztah. Obě působí jako v transu, ve kterém zkrátka dělají cokoliv, co je právě napadne. Vše se ale zároveň cyklí a opakuje, zřídkakdy i rozvíjí. A právě zde kus polevuje na své síle. To, co se zprvu jeví jako koncentrovaná a precizní kompoziční práce, je bezezbytku přidušeno něčím, co zřejmě chtělo říct mnohé, ale nakonec nesdělilo zhola nic.
Psáno z repríz 5. a 6. července 2019, Mercat de les Flors, Barcelona.
ab [intra]
Choreografie: Rafael Bonachela
Hudba: Nick Wales
Světelný design: Damien Cooper
Scénografie, kostýmy: David Fleischer
Premiéra: 14. 5. 2018
Split
Choreografie: Lucy Guerin
Hudba: Scanner
Světelný design: Paul Lim
Kostýmy: Harriet Oxley
Premiéra: 16. 3. 2017
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace