AAIA / NTRCTC – O tání a zmaru

AAIA / NTRCTC. Foto: Darja Lukjanenko.

Autor Jana Bohutínská

Než vstoupí skupinka do sálu, dostává instrukce. Může si rovnou vzít text, který bude součástí představení (hraje se anglicky). Může se po sále pohybovat podle své libovůle, jen je vždy potřeba uvolnit místo účinkujícím. Je možné stát, chodit, sedět, ležet, skákat… Odložit si kabát, vevnitř bude teplo. Začíná to být otravné. A protože je v sále tma, každý do něj nakonec vstupuje za ruku s průvodcem. Ten můj ji má pěkně ledovou, takže se dobře doplňujeme.

V místnosti je temno, nikoliv úplná tma, rozkoukávám se a celkem se mi daří orientovat. Kromě lidí, kteří postupně přicházejí, rozeznávám na vyvýšeném místě stín člověka (později zjišťuji, že jde jen o neopren). Vidím pár míst k sezení. Rozlišuji zdi i sloupy, performera na zemi. A na podlaze vnímám plochu, která se odlišuje od okolí. Místnost se plní i zvuky. Z anotace k představení mi utkvělo, že jde o reálné nahrávky z člověkem znečištěných míst na planetě, později si ujasňuji, že tak zní zvukové znečištění moří a oceánů. Praskání identifikuji jako zvuk tajícího ledovce. Z reálných zvuků se stává ambientní hudba. Přidává se kapání, hukot vody v rychlovarné konvici, nalévaní čaje.

Michal Kindernay, umělec, pro nějž je práce s environmentálními tématy silnou doménou, se stará o zvuk i o zelené laserové efekty. Prvním vizuálním objektem, který v potemnělém sále vstoupí do zorného pole, jsou právě jeho bílé rukavice zbarvené zeleným světlem. Jako zvětšený fosforeskující přívěsek na klíče, pamatujete? I performerka Micha Ela Dašková se začíná pohybovat. Má prošívaný, teplý kabát, který se od bílé kapuce v pruzích vybarvuje do různých odstínů modré. To, co jsem matně vnímala jako na podlaze něčím odlišné místo, je bílá plocha (recyklované předvolební billboardy, jak po konci zazní v diskusi), snad kra? Jsme totiž na Antarktidě, jak mi docvakne název inscenace a jak postupně vyplývá z textu, jejž performerka odříkává.

Inscenaci předcházela podrobná rešerše – studie, výzkumy, zazní například úryvek z rozhovoru s polární bioložkou Marií Šabackou (zrovna získala od OSN v ČR a Učené společnosti ČR Cenu za komunikaci změny klimatu) nebo kousek z filmu Wernera Herzoga Setkání na konci světa o výzkumnících, pracujících v extrémních podmínkách na ledovém kontinentu. Pražská zima? Nenechte se vysmát.

Tanec a pohyb Micha Ely Daškové je střídmý. Jako by se držela pokynů Marie Šabacké: „Musíte chodit pomalu.“ „Musíte se neustále oblékat a svlékat.“ Nebo: „Nesmíš být sám.“ Je obklopená lidmi v sále, vyhledává je očima i je oslovuje příměji, slovy, gesty. Svléká se a obléká z kabátu do spodního prádla, chvíli je v ponožkách, chvíli tančí bosky, nasouká se do neoprenu, přijde v huculích a rukavicích, pak zaleze do kabátu jako do spacáku.

Pohyb vychází z každodennosti, je repetitivní, přenáší do performance efektivitu hýbání se v nehostinném mraze i v bílé tmě bez horizontu. Aktérka pronese repliku zády ke stěně, otočí se uvnitř kabátu o 180 stupňů, repliku zopakuje a znovu se otáčí… Páru z úst nahrazuje pára z rychlovarné konvice, kterou Michal Kindernay světlem „promítá“ na stěnu ve stylu stínového divadla. Pod choreografií a režijní spoluprací je podepsaná Cécile Da Costa.

AAIA / NTRCTC se věnuje ekologické krizi a zaledněným zemským pólům jako „poslední divočině“ (jak opět poznamenává tvůrčí tým na diskusi, do níž představení přeteče). Tedy divočině pozemské i podmořské, ohrožené lidskou expanzí, těžbou ropy, důsledky oteplování i zmíněným zvukovým znečištěním. Podobně jako se v inscenaci pracovalo na základě výzkumu a širokého informačního kontextu, mohou i lidé z publika dál rozvíjet návazné tematické linky. Sama jsem si, inspirovaná zvukovým znečištěním, vygooglovala nejtišší místa na světě. Ještě existují. Prohlížím si fotky z Antarktidy a Arktidy v mnoha odstínech modré a představuji si, jak by mohly vypadat nové živočišné druhy, které vzejdou z pokračující evoluce a o nichž byla v ALTĚ také zmínka.

Kvituji, že nikdo nikoho do ničeho netlačí, i pouhé sezení a dívání je v pořádku. Zrušení tradiční hierarchie mezi publikem a performery je tu však podstatné. Stejně jako publikum na představení participuje a sdílí s účinkujícími jeden prostor, nad nímž visí malá ledová koule, která symbolicky pomalu taje, sdílená je i zodpovědnost za stav planety.

AAIA / NTRCTC je zdařilé dílo, které ukazuje, jak může umění vstupovat do diskuse o krizích, o individuální i společné budoucnosti, jak lze předkládat palčivá témata umělecky, bez manipulace, neagresivně, neškolometsky a neapokalypticky, bez obsesivních výčitek svědomí. Zato s o to větší, nenápadnou silou zaměřenou na zásadní zcitlivění vůči tomu, kde, s kým a s čím žijeme a jaký máme jako lidé na okolí, jehož jsme součástí, vliv.

Psáno z představení 29. listopadu 2022, Studio ALTA.

AAIA / NTRCTC
Výprava: Anna Chrtková
Choreografická a režijní spolupráce: Cécile Da Costa
Účinkují: Micha Ela Dašková, Michal Kindernay
Premiéra: 27. 11. 2022