420PEOPLE – Zaměřeni na detail

Autor Lucie Kocourková

Autor Lucie Dercsényi

420PEOPLE učí nebát se tance

420PEOPLE, proměnlivé uskupení představující cosi mezi tanečním souborem a produkčním útvarem, se v posledních sezónách dostali do trvalého povědomí taneční veřejnosti. Letos o to více, že v tomto i příštím roce jsou stálými rezidenty na Nové scéně Národního divadla, kde mohou představovat své projekty a hosty ve velkém divadelním prostoru.

V březnu předvedli kompilační program Affordance, v němž se prolínají choreografie samostatné (Small Hour, Bol/ero) a směs choreografií Václava Kuneše (Golden Crock, Wall to Wall, zlomek Ghost Note) doprovázená ještě nevypočitatelných prvkem v osobě amerického improvizátora Michaela Schumachera. V posledním květnovém týdnu přišli po dva dny s večerem o poznání komornějším a vážnějším s názvem Zaměřeni na detail.

Jedním z hlavních záměrů 420PEOPLE je od počátku představovat v Čechách výrazné interprety a choreografy ze zahraničí. Pro tento program přivedli na scénu izraelskou tanečnici Talii Paz, někdejší členku Cullberg Ballet a spolupracovnici Batsheva Dance Company, která zatančila ve dvou choreografiích belgické izraelské provenience, a Václav Kuneš si jako interpreta sóla Wall to Wall pozval brazilského tanečníka Samila Calixto.

Večer zahájilo vystoupení Talie Paz v choreografii Stijna Celise Magnolia na hudbu G. Mahlera (4. symfonie). Choreografie používala zcela jednoduchou scénu (jen dva nízké hranoly sestavené na zemi ohraničovaly kout v prostoru), a také pohyb tanečnice na jevišti nesměl být omezován téměř žádným oděvem. Jejímu zjevu dominoval naopak vysoký drdol evokující podobu snad starověké tanečnice. Choreografie pak byla sledem obrazů, situací, kdy žena na jevišti prochází různými stádii uvědomění i sebepoznání, od svůdné a hrdě si vykračující femme fatale, přes marnivou dívku se zrcadlem, nejistou hledající bytost nebo divokou šelmu až po vystrašenou oběť. Talia dokonale ovládla své tělo a jeho energii, která procházela každým pohybem, paže a ruce se zdály být rozvlněny jako chaluhy pod vodní hladinou, výrazná mimika dokreslovala pocity. Choreografie vynalézavě zacházela s každým detailem, pohybem prstů i dechem, střídala dynamické pasáže s volnými gesty, ale i přes tyto předěly se zdálo, že pohyb se spíš samovolně přelévá a graduje, bezpochyby promyšlen na centimetry, a nezříká se ani možnosti dovolit interpretce využít vynikající fyzické dispozice. Jednoduché decentní nasvícení dávalo vyniknout jeho čistotě.

Choreografie Wall to Wall doprovázená spíše monotónní, ale iritující hlasitou hrou na elektrické housle (Katsui Yuji), ukázala člověka jako tvora utlačovaného či omezeného prostorem – fyzickým či symbolickým, to už je na interpretaci diváka. Tanečník ležící na zavěšené desce z plexiskla je nešetrně spuštěn na zem, ale deska nad ním visí jako Damoklův meč. Snaží se prozkoumat prostor a potenciální svobodu, ale jaksi je stále přitahován k centru, které jej přitom svazuje. Dynamické skoky se stáčejí zpět k jednomu bodu, chováním prosvítá nervozita a obavy. Krátký obraz, který nutí k zamyšlení nad tím, co všechno brání ve svobodném pohybu nám.

Další choreografie Václava Kuneše – Paedocypris Progenetica (Small Fish) – je stálicí repertoáru 420PEOPLE, která s léty zraje. Její příběhovost není popisná, i když v ní vždy poznáme hlavní charaktery z novely George Orwella 1984. Hrdinům svázaným nesmyslným systémem přisuzuje Kuneš téměř robotické pohyby, a pomalý přechod ke kontaktnímu tanci a prostým dotykům, působí lidsky jímavě. I bez znalosti literárního příběhu je jasné, že citové intermezzo nemůže trvat dlouho a že silnější uniformita zvítězí. V této choreografii tančí autor sám, tentokrát spolu s Tomášem Rychetským (ND Praha) a kolegyní Natašou Novotnou. Ta je se svou štíhlou pružnou postavou a klasickou tváří vždy středem pozornosti, ideální pro ztvárnění křehké i silné bytosti.

Večer uzavřela choreografie Love izraelské choreografky Sharon Eyal. Sólo o různých podobách lásky tančila na píseň Lisy Germano opět Talia Paz, tentokrát s prostým účesem, ale nezmenšenou energií. Obě choreografie, které večer předvedla, byly sice z dílny různých autorů, ale spojovalo je jisté vnitřní napětí a svým způsobem i podobně kaleidoskopické uspořádání, ačkoli Love v sobě nesla více pozitivních prvků. Divák mohl poznat, kolik odstínů se vejde do jednoho sóla, a kolik druhů lásky dovede v sobě chovat žena, od romantického snění po nejurputnější vášeň. Choreografie nepostrádala erotický náboj.

Večer byl sestaven tak, aby diváci měli možnost soustředit se na výkony jednotlivých interpretů a vychutnat si kvalitu pohybu. Bylo by možné si mezi choreografiemi vytvořit i jakési myšlenkové či symbolické propojení, ačkoli oba trvalí představitelé 420PEOPLE, N. Novotná a V. Kuneš, svorně tvrdí, že choreografie byly vybrány bez úmyslu vytvořit jednotný celek. Večer zakončila, jako obvykle, příjemná diskuze s diváky.

Psáno z představení 27. 5. 2010

Lucie Kocourková

Drásavá intimita

Představovat seskupení 420PEOPLE v domácích tanečních kruzích je dnes již zbytečné. Nataša Novotná a Václav Kuneš, kteří se v roce 2006 rozhodli po mnohaletém zahraničním angažmá pravidelně navracet domů, zanechávají po sobě vždy „nesmazatelnou stopu“. Taneční dění u nás není na produkce současné taneční tvorby skoupé – nestalo se pouze doménou alternativních scén, ale různorodé podoby tanečního umění jsou také součástí repertoáru souborů kamenných divadel. A tak se dnes bez problémů můžeme probírat současným tancem rozličných kvalit. Kvalitu uměleckého zážitku určují jak forma samotné tvůrčí výpovědi, tak její interpretace. Pokud sledujete taneční dění, pak zjistíte, že večerů, které vám zůstanou v paměti, není zase tak mnoho. Mezi ty, které ve své mysli nesmažete, bezesporu patří představení 420PEOPLE. Není dané tématem choreografií, ale především interpretací, která přináší současný tanec nejvyšších kvalit. Bohaté pohybové tvarování v precizním provedení této skupiny je uhrančivé. Ojedinělým zážitkem se také stal poslední projekt Zaměřeni na detail uvedený na Nové scéně 27. a 28. května 2010. Kuneš s Novotnou tentokrát přizvali do Prahy dva hosty – Talii Paz a Samira Calixta.

Talia Paz vstoupila na scénu jen v černých kalhotkách a za doprovodu tónů 4. Mahlerovy symfonie nás vtáhla do imaginace Stijna Celise, který byl autorem úvodní Magnolie. V pravém rohu scény svítilo červené světlo, na zemi ležely dvě černé „kladiny“ tvořící písmeno L. Obnažené tělo Talie Paz odráželo chvílemi až drásavou intimitu Mahlerovy hudby. Fyzický klid interpretky mnohdy oponoval hudebním vznětům skladby, což zároveň vytvářelo zvláštní stav neobvyklé harmonie. Talie Paz nejprve zkoumala prostor bezprostředně ji obklopující, aby následně vstupovala do dalších prostorových a tvarových dimenzí. Choreografie se plně soustředila na zachycení tělesného prožitku vyvolaného Mahlerovou hudbou. Byla neuvěřitelnou škálou dynamických proměn – od roztěkaných záchvěvů, zdánlivě nepatrných pohybů rukou až po nádherné plynutí v oblých liniích. Stijn Celis skrze tělesný prožitek vyjádřil ve svém díle pocity vyvolané Mahlerovou symfonií. Tělo tanečnice jakoby se rodilo z pohybu samotného – výrazná byla práce paží, které rozlévaly energii po těle, když s nimi Paz jela po páteři otočena zády k divákům, nebo od centra těla k ústům, která se otevírala v němém výkřiku. Neunikla ani pohledu do zrcadla – pohledu na sebe sama, na svou zranitelnost a pomíjivost. Paz se někdy zachvívala v křečích, jindy nehnutě ležela. V závěru se pak sunula do zemi a zmizela ve tmě. Celisova choreografie je nesmírně silná, tím jakou míru tělesného prožitku vyžaduje a v jaké míře obnažuje nitro ve fyzických záchvěvech různé intenzity.
V podstatně omezenějším prostoru se pohyboval Samir Calixto, jenž v úvodu Kunešovy Wall to Wall sjel z průhledné desky, která pak byla vytažena nad scénu; na desku se také několikrát Calixto později zavěsil. Kunešova choreografie na hudbu Katsui Yuji přinesla výraznou dynamiku, proměnlivou v toku energie. Na tanečníka dopadal ostrý kužel světla, z něhož vykročil, ale stále se mu nedařilo uniknout vlastním limitům – pomyslně se pohyboval ode zdi ke zdi, nakonec narazil zády na zavěšenou desku, která se pomalu spouštěla a tanečníka uvěznila.
Kuneš rád odkrývá v tanci rozličná vnitřní dilemata, ve Small Fish se nechal inspirovat novelou George Orwella „1984“ a jejím všudypřítomným Velkým Bratrem. Nemusíte znát Orwellovo dílo, abyste vyčetli, čím tři tanečníci procházejí - Kuneš, Novotná, Tomáš Rychetský. Oscilovali mezi vnitřní nejistotou, pochybami, nadějemi a touhami – pohybovali se však jako loutky, s nimiž stále někdo skrytě manipuluje. Zprvu dominovala práce paží, které vysekávaly ostrá, nesmlouvavá a přímočará gesta. Některé sekvence se záměrně setrvačně opakovaly a teprve v duetu Tomáše Rychetského a Nataši Novotné došlo k zásadní proměně pohybového modelování – náhle plynulého a měkkého. Následné Novotné sólo se neslo v táhlém tempu, zadržovaný tok pohybu vyvolával zvláštní atmosféru zanechávající za sebou pachuť nemohoucnosti zůstat zcela sám sebou. Šedé kombinézy tanečníků a hudební mixáž Hee Seung Choi podtrhly odcizenost a uniformitu, které se nedaří uniknout.
V závěru opět vystoupila Talia Paz, která je špičkovou interpretkou zúročující své taneční zkušenosti z Batsheva Dance Company a Cullberg Ballet. Choreografie Love od Sharon Eyalové na song Lisy Germano byla původně určena šesti tanečnicím, ale Paz ji dokázala obdivuhodně pojmout v sólovém výstupu. Do velmi impulsivních momentů pronikaly krátce prvky klasického tance, neuvěřitelně podmanivá byla proměna dynamických nuancí. Vějířovité pohyby prstů přiložené na hrudník mohly vyvolat různé asociace stejně jako zdůrazněné vlnění pánve. Pohyb se přeléval do jednotlivých částí těla a Paz se zdála být chvílemi jako bez kostí – tak dokonale nakládala se svým tělem vypovídajícím o prožitcích rozličných podob lásky.
Projekt Zaměření na detail měl dobrou dramaturgii – na Nové scéně jsme také viděli na jedné straně špičkové tanečníky, špičkové výkony, na druhé pak poloprázdné hlediště – to je však dokladem toho, že pětihvězdičkové kvality současného tance mnohým stále unikají…

Psáno z představení 28. 5. 2010

Lucie Dercsényiová