4 Elements – Kylián jako inspirátor

4 ELEMENTS - Gnawa (soubor balet NdB). Foto Ctibor Bachratý.

Autor Lucie Dercsényi

Národní divadlo Brno ve svém nejnovějším titulu 4 Elements odkazuje na Jiřího Kyliána. Součástí komponovaného večera jsou nejen jeho choreografie, ale i díla dalších dvou autorů, kteří také působili v Nederlands Danse Theater (NDT), v jehož čele stál Kylián přes dvacet let. Čtyřmi elementy se v programu rovněž míní prezentované choreografie a píše se v něm o přirovnání k přírodním živlům: ohni, zemi, vodě a vzduchu. Je tedy na vás, jaké asociace, emoce ve vás uvedená díla vyvolají a jak dalece necháte jitřit svou fantazii při jejich vstřebávání.

Vizuální síla

Představení 4 Elements otevírá kompozice Hidden Order, kterou pro brněnskou scénu vytvořil Lukáš Timulák, nejmladší tvůrce večera. Po absolvování bratislavské konzervatoře získal angažmá v zahraničí a několik let tančil v NDT. Tam se také začal věnovat choreografii a později rozšířil svůj umělecký rozhled při studiu na Filmové akademii v New Yorku.

Ve své nové inscenaci nachází onen avizovaný „skrytý řád“ nejen v samotné taneční artikulaci, ale především ve vizuální síle scénického návrhu. Pět černých linek rýsujících se na bledém horizontu vypadá jako notová osnova. Elektronicky upravená hudba zní klidně a bez patosu doprovází zprvu neslyšné přesuny chodidel tanečníků z jedné strany jeviště na druhou. Někdy vzniká optický dojem, že černé linky přetínají a zároveň svírají těla tanečníků.

Tři muži jsou oděni do černých kalhot a zajímavě prostřihaných halen. Jejich partnerky rovněž tančí v tmavých kalhotách, jen jedna z nich je v bílém (Ivona Jeličová). Pohyby jsou táhlé, tanečníci zeširoka pohlcují prostor, sklouzávají po podlaze, měkce a tiše našlapují. Černobílé kombinace zvýrazňují pohybové linie a šestice postav se stává podstatnou součástí měnících se obrazů. Snová atmosféra končí a osnova v zadním plánu jedním tahem mizí. Náhle je třeba reagovat na rytmus. Občas mu tanečníci oponují a zůstávají v klidu, nikdy však rytmické pulsaci úplně nepodlehnou. Ve třetí části sjíždějí nad jeviště bílé pruhy, prostřihané závěsy, mezi nimiž prochází rusovláska v černých kalhotách a tričku bez rukávů (Emilia Vuorio). I ona se nenechává svést, tentokrát valčíkovým tempem, a její tělo vykresluje nepostradatelné tahy dalšího obrazu. Zprvu kmitá různými částmi svého těla, postupně se nervozita vytrácí a pohyb se plynule přelévá do celé fysis, když tanečnice prochází mezi světlými pruhy látky. A opět přichází střih a jiný vjem, když se interpreti objevují ve svršcích v podobě neprůstřelných vest. Jejich gesta jsou ostrá, přímá, nekompromisní. Procházejí rázně ve dvou řadách, striktně dodržovaných, než se rozletí do prostoru. V závěru se po scéně rozlévá zlatavé světlo, v jehož záblescích se ocitají černě odění tanečníci – muž a žena. Začínají svůj duet v tichu, vzájemné dotyky jsou impulsem pro přelévání energie a určují podobu choreografické modelace. Seshora sjíždí zlatý tubus, uvnitř je umístěn další světelný bod, takže záplava paprsků míří i do hlediště. Timulák se spolu s návrhářem scény Peterem Biľakem soustředí na hru tvarů, kontrast témbrů a důmyslnou práci světel, kdy jevištní dění vydařeně respektuje vizuálně-taneční řád, v němž tanečníci vystupují jako velmi dobře sehraný tým.

Svět mužů, svět žen

V následující Sarabandě tvoří muži semknutou a nespoutanou smečku. Šest obrovských krinolín vyjíždí vzhůru a pod nimi zůstávají tanečníci schoulení jako bezbranní tvorové. Rozeznívají svá těla ráznými údery rukou, křičí, sténají i meditují. Nejsou jen odhodlanými bojovníky, když neskrývají své pochybnosti a obavy. Každý výjev odděluje nenadálé zhasnutí a rozsvícení světel. Právě tyto blackout představují řezy mezi jednotlivými sekvencemi, kdy se tanečníci ocitají v jiných formacích. Později si přetahují trika přes hlavu a úpí. Odkládají svršky do okrajů krinolín, stahují si kalhoty ke kotníkům a pokračují ve svých lamentacích. Skupina je jako jeden muž, průběžně se z ní vydělují dvojice a každý z tanečníků postupně vystřihne své sólo. V jednom z momentů vyvolává sólista iluzi létajícího dravce, jindy působí jako trpící zvíře. Proměny dynamické škály, pohybových frází a nepřeberné množství nápadů je tím, co vás bude na této choreografii stále fascinovat, i když ji spatříte po několikáté. Jemné i nečekané záchvěvy, pomalé doznívání pohybové fráze, změny akcelerace v jejím průběhu, švihy a grimasy… Při bušení do hrudi se těla tanečníků rozeznívají jako nástroj a závěrečný křik přechází v bláznivý smích, nasvíceny jsou jen obličeje. Sarabandu, původem barokní tanec, jen nakrátko doprovází originální Bachova hudba, aby ji posléze narušilo elektronické aranžmá Dicka Heuffa.

I další dílo Falling Angels Jiří Kylián vytvořil původně pro NDT. Jedná se o choreografii pro osm žen a Kylián ji pojal jako poctu tanečnicím. Ty v tichosti zpomaleně nastupují na scénu. Stejně jako Sarabanda i Falling Angels patří do tzv. Kyliánova černobílého období. Období, kdy se vzdal scénografické barevnosti a soustředil se na pohybový detail. Jednoduchost scény a kostýmů dává vyniknout množství pohybových detailů. Tanečnice jsou oblečeny do černých přiléhavých trikotů. Černá kontrastuje se světlou pletí tanečnic, jejich těla se ostře rýsují ve světelných výsečích vytvářejících na zemi geometrické obrazce. Do světelných paprsků pronikají celé postavy, někdy jen ruce, nohy. Falling Angels patří ke Kyliánovým mistrovským kusům. Těla tanečnic reagují na výraznou, rytmickou předlohu Steva Reicha živě produkovanou souborem bicích nástrojů Dama Dama, kdy se jeden rytmický motiv postupně násobí a dohání prvního hráče. Jen samotná pulsace skladby vás udržuje ve stálém napětí a vy očekáváte, co přijde. Kylián nepřestává překvapovat a nejen ve Falling Angels pokaždé najdete momenty, detaily, které vám předtím unikly.

Po rychlých sekvencích přichází zklidnění, po roztříštěnosti zase zklidnění. Tělesnému výrazu dominují paže, tanečnice s nimi obkružují hlavy, dotýkají se svých těl. Rukama vytahují trikot, paže zalamují v loktech, aby je nechaly pomalu a měkce klesat k zemi. Střídají se dueta a všechny aktérky musí zvládnout sóla. Tanečnice flirtují s diváky, dráždí jedna druhou a výrazy jejich tváře dávají na srozuměnou, že se neberou zase tak vážně. Falling Angels zachycuje křehkost i odhodlanost žen, jejich tužby, zklamání i naděje. Osm tanečnic neopouští jeviště a tančí jako o život stejně jako předtím v Sarabandě šestice mužů.

Ozvěny rituálů

Závěrečný titul Gnawa představuje dalšího tvůrce z nizozemské líhně Nacha Duata, pod jehož vedením se vyprofiloval soubor Compañia Nacional de Danza, kde tento charismatický tvůrce působil do roku 2010. Ve své tvorbě nezapře španělské kořeny a smysl pro uchopení temperamentního gesta. Plynulý tok pohybu, nezaměnitelný výraz, tanec protéká jako voda dravě i poklidně prostorem a časem, jehož neopakovatelnost zachycuje Duato v expanzivním prouděním fyzické síly. Tempo variací se zrychluje i utichá ve víru pohybu. Už první Duatova choreografie Jardí Tancat na písně Marie del Mar Bonet slavila úspěchy (premiéra 1983, NDT 2) a ukázala autorovu muzikalitu.

Duato pracoval s řadou souborů a v současné době stojí v čele Staatsballet v Berlíně. Do jeho taneční textury pronikl samozřejmě Kyliánův vliv, zřetelný v práci s prostorem a v použitých prvcích a vazbách. Gnawa má být oslavným rituálem inspirovaným marockým folklórem a oblastí severní Afriky, do hudby pronikají i zvuky originálních nástrojů. Zapálené svíce, které tanečníci přinášejí na scénu, jsou symbolem očištění. Muži tančí ve světlých kalhotách, s obnaženou hrudí, ženy nosí černé šaty. Sborové kompozice střídají sóla a jako určitý leitmotiv prochází Gnawou pár v tělovém celotrikotu, jenž se dostává do závěrečné extáze. Hudba s vokály dýchá spiritualitou, tanečníci intenzivně prorážejí prostor, dlouze sklouzávají po zemi a lehce skáčou velké skoky. Duatova kompozice vyžaduje koncentraci, schopnost rychlých přeměn a více než na jemné kresbě staví na přímočarém, pronikavém gestu. Produkce je zasazena do černého dekoru, a proto nevynikají všechny pohybové kontury (zvláště u tanečnic v tmavých šatech). Dílo tak dle mého názoru ztrácí chvílemi intenzivní náboj.  

Nový titul 4 Elements ukazuje díla renomovaných choreografů, z nichž každý se nachází v jiné fázi své profesní kariéry. Jiří Kylián podchytil tvůrčí potenciál, tehdy svých, svěřenců v NDT. Pod jeho vedením nasáli zvláštní touhu a schopnost nacházet v řeči lidského těla nonverbální sdělení zasazená do podmanivé tanečně-divadelní formy. Každý z nich přichází s jinou naléhavostí, zabarvením a hloubkou. Jejich choreografické pojetí stírá rozdíly v hierarchii velkých souborů, když je každý z tanečníků nepřehlédnutelným elementem celku.

I interpretace brněnského souboru svádí ke srovnání s původním obsazením známého z filmových záznamů. Ale už sama skutečnost, že soubor dostal důvěru tančit dalšího Kyliána a poprvé Duata je sama o sobě jistě potěšující. Dramaturgicky navazují 4 Elements na komponovaný večer pojmenovaný podle úvodní Kyliánovy choreografie Petite Mort, kde se představil se svým dílem Masculine/Feminine také L. Timulák (premiéra 21. ledna 2016).

Tanečníci ND Brno předvedli i tentokrát výkon s maximálním nasazením a bez větších prohřešků zvládali náročnou drobnokresbu zvláště v Sarabandě a Falling Angels. V reprízách v následujících měsících mají příležitost ještě vyladit, vstřebat a vytančit všechny potřebné nuance.

Psáno z premiéry 9. března 2018, Mahenovo divadlo Brno.

4 Elements
Balet Národního divadla Brno

Hidden Order
Choreografie a režie: Lukáš Timulák
Hudba: Brian Eno, Hauschka, Aaron Martin, Moondog
Scéna: Peter Biľak
Světelný design: Yutaka Endo
Kostýmy: Annemarije van Harten
Premiéra: 9. března 2018

Sarabande
Choreografie: Jiří Kylián
Nastudování: Stefan Żeromski
Hudba: Johann Sebastian Bach, Partita No. 2 in d minor Sarabande (BWV 1004)
Elektronické aranžmá: Dick Heuff
Scéna: Jiří Kylián
Světelný design: Jiří Kylián, Joop Caboort
Světelný re-design: Kees Tjebbes
Kostýmy: Joke Visser
Světová premiéra: 13. září 1990

Falling Angels
Choreografie: Jiří Kylián
Nastudování: Roslyn Anderson
Hudba: Steve Reich, Drumming, část 1. / part I (1970/71)
Světelný design: Jiří Kylián, Joop Caboort
Světelná adaptace: Kees Tjebbes
Kostýmy: Joke Visser
Světová premiéra: 23. listopadu 1989

Gnawa
Choreografie: Nacho Duato
Nastudování: Luisa María Arias
Hudba: Hassan Hakmoun/Adam Rudolph (Gift of the Gnawa, Ma’Bud Allah); Juan Alberto Arteche and Javier Paxariño (Finis Africae, Carauari); Rabih Abou-Khalil, Velez, Kusur y Sarkissian (Nafas, Window)
Světelný design: Nicolás Fischtel
Kostýmy: Luis Devota & Modesto Lomba
Světová premiéra: 18. dubna 2007