Za I. V. Psotou: pocta umělci

20. 8. 2012 osobnosti

Autor Lucie Kocourková

Od předčasného úmrtí Ivo Váni-Psoty, světově proslaveného tanečníka, choreografa a pedagoga, který je nesmazatelně spjat s historií českého baletu 20. století, uplynulo v letošním roce už 60 let. Je načase si jeho památku připomenout a podívat se, jaké dědictví zanechal tento výrazný zjev československé meziválečné kultury svým nástupcům. Nemůžeme tu na několika stránkách (také vám to připadá jako zvláštní klišé mluvit na internetu o stránkách?) nahradit studii nebo monografii, jakou by si umělec jeho formátu zasloužil, ale nedopouštíme se jistě neúcty, pokud necháme jeho osobnost vyrýsovat v konturách, jež jí dává autentická vzpomínka. V ní žije a přibližuje se nám mnohem více, než v suchém výčtu dat, která bychom mohli citovat ze slovníku - ačkoli ani tomu se nelze vyhnout, chceme-li dát obrazu pevný rám. Koho jsme tedy požádali o vzpomínky na Mistra, jak jej vždy s úctou po starém zvyku titulovalo jeho okolí? Možná přišlo někomu zvláštní, proč si před několika lety dala jeho jméno do názvu 1. Soukromá taneční konzervatoř v Praze, když Psota je tak bytostně spjat s brněnskou baletní scénou. Spojení ale hladce najdeme v osobě ředitelky této školy MgA. Jitky Tázlarové, tanečnice, která ještě v dětských letech jako žákyně brněnské baletní školy osobnost tohoto umělce a pedagoga zažila. S připomenutím jeho osudu, ale především jeho osobnosti, jako by k nám doléhal noblesní duch první republiky.

„Průzračný, slušivý, tichý, noblesní… Měl obrovské charisma tím, jaký byl čistý člověk, který žil pro balet, jaký byl velký profesionál. Na začátku každého představení chodil na jeviště a říkával svým tanečníkům ´Jsem s vámi´. Miloval svůj soubor a přál si, aby mu tanečníci zůstávali.“

Ivo Psota se narodil 1. května 1908 v ukrajinském Kyjevě, ale jeho rodina pocházela z Přerova, kde patřila k váženému okruhu vzdělanců a dobře situovaných měšťanů. Umělecké sklony zdědil mladý Psota bezpochyby po své matce Anně, která byla dříve sólistkou baletu v Mannheimu a v Přerově vedla vlastní baletní školu, taneční nadání projevila také jeho sestra Ljuba. Obě děti získaly první taneční vzdělání v matčině škole. Otec, jenž hovořil asi třinácti světovými jazyky a byl ředitelem Obchodní akademie v Přerově, chtěl ze syna mít vzdělance, nikoli tanečníka – syn tedy studoval reálné gymnázium a obchodní školu, současně dojížděl do baletní školy k Augustinu Bergerovi, který se s rodinou dobře znal. Dokázal skloubit všechna studia a láska k tanci a baletu nakonec zvítězila, nadaný umělec se stal po ukončení školy členem baletu Národního divadla v Praze. A jako velmi mladý v roce 1928 šéfem brněnského baletního souboru. Tam se s jeho jménem setkáváme poprvé v roce 1926 už jako s prvním tanečníkem. Už v té době začal na popud ředitele Františka Neumanna používat umělecky ozvláštněné jméno Váňa-Psota a také dostával první choreografické příležitosti.

I. V. Psota českému baletu
Je neoddiskutovatelné, že brněnská, potažmo československá baletní scéna, byla jeho působením obohacována. O pozvednutí úrovně brněnského baletu se postaral už v roce 1929 založením baletní školy, ale v roce 1932 už mířil do Monte Carla. Jako šéf brněnského baletu neměl příliš mnoho času pro dramaturgické plány, protože pouhý rok po jeho jmenování se po nástupu nového vedení divadla stala vedoucí baletu tanečnice Máša Cvejičová, manželka operního pěvce, který tím podmiňoval své angažmá. Psota zůstal dál prvním tanečníkem, dostal na starost operetní soubor a učil také zpěváky a herce na konzervatoři, měl však větší ctižádost a touhu po zdokonalování, kterou prostředí brněnského souboru nenaplňovalo. Do Ballet Russe de Monte Carlo se tehdy vydal na konkurz na doporučení Sergeje Lifara (jednu nabídku dostal ještě za Ďagilevova života). Brzy po svém přijetí se přesunul od menších rolí k sólovým partům a se souborem procestoval velký kus světa, stále obklopen umělci doby, která vřela nápady a novými směry. Mohl přijímat plnými doušky tvůrčí atmosféru souboru, se kterým stále pracovalo množství umělců ze všech myslitelných odvětví, i inspiraci z míst, která navštívili. V roce příchodu do souboru absolvoval turné po Belgii, Holandsku, Německu, Švýcarsku a Francii. Přibyla Anglie, Španělsko, USA, Kanada a Mexiko. I. V. Psota byl uznáván jako vynikající interpret (vzhledem i založením odpovídal charakternímu typu) a měl možnost setkávat se předními umělci světového věhlasu. Rok 1935 přinesl další zájezd do Severní Ameriky, turné po Španělsku a sérii vystoupení v Londýně. O rok později se skupina rozpadá do dvou samostatných těles, ale I. V. Psotu už znovu nalézáme v Brně ve funkci šéfa baletu a choreografa. K jeho choreografiím z této doby patří například Divadlo za bránou, opera-pantomima B. Martinů, Vzpoura hraček, Třírohý klobouk ad. V té době také zajížděl přednášet na vysokou školu do Bratislavy.
Milníkem, na nějž nesmíme zapomenout, byla premiéra Romea a Julie 30. prosince 1938. Hudební dílo samo ještě nebylo dokončeno, ale brněnská premiéra je uznávaná jako světová premiéra tohoto baletu. Nezapomenutelná inscenace s choreografem v roli Romea a Zorou Šemberovou jako Julií byla hrána jen několikrát, protože musela být brzy vrácena do Ruska partitura… Měl však přístup k jiným dílům, například partitura k Rachmaninově Rapsodii na Paganiniho téma pro klavír a orchestr byla přímo v Mistrově vlastnictví. Když po válce tančil ve svém baletu Paganiniho, doprovázel jej jako sólový hráč klavírista Jaroslav Posadovský, profesor brněnské konzervatoře.

Psotův pracovní sešit New York 1941-1947

I. V. Psota vlastenec
Mistr byl jako vlastenec vychován, dá se říci, že vlastenectví kolovalo v jejich rodinné krvi, neboť už jeho dědeček zakládal v Přerově vlastenecké spolky. Za války způsobilo vlastenectví rodu Psotových krušné chvíle celé rodině. Bratr Voloďa se angažoval v místním odboji, zabýval se sháněním zbraní, které vozil maskované za dřevo, byl ovšem odhalen a zemřel umučen nacisty v Mauthausenu. Jeho matka zemřela následkem toho na srdeční slabost a psychicky podlomená manželka po půlroce v léčebně také. Mistr, který v té době působil již v Americe, se však dozvěděl dříve o smrti matky, a tak existuje dopis adresovaný Voloďovi, který už v té době byl mrtev. Jeho bratr o tom neměl tušení… Tragický osud se nad rodem vznášel po celou válku a jako by i předznamenal pozdější nejasný konec samotného Mistra. I. V. Psota jako vlastenecký počin uvedl v roce 1938 Dvořákovy Slovanské tance, čímž vzbudil pozornost jako s národním manifestem, ať už v Brně nebo při pražském hostování v Obecním domě v roce 1940. I to přispělo k tomu, že musel vlast opustit a v roce 1941 přesídlit do New Yorku, kde se stal šéfem baletu v Metropolitní opeře. Tam pak uváděl Slovanské tance pod novým titulem Slavonica, mimo jiné i na přání Augustina Bergera, který ho podporoval v šíření vlasteneckých myšlenek za mořem.
Mistrův tatínek byl panslavista, věřili ve slovanskou myšlenku a vzájemnost. Když se Mistr dozvěděl o zkáze Lidic, byl právě ve Venezuele. Tehdy věnoval výtěžek z jednoho představení Francescy da Riminni na pomoc Červenému kříži. Byl to krásný čin, ačkoli peníze zmizely a nedostaly se tam, kam měly, vynořuje se ze vzpomínek další z příběhů. Mistr se pak vrátil v roce 1947 jako vlastenec, jako umělec zvyklý na uznání, a těžce nesl kritické názory pražské publicistické scény, zejména kritika Jana Reimosera, na svou choreografickou tvorbu.

Jihoamerické úspěchy
Na úspěchy s Ballet Russe de Monte Carlo navázal I. V. Psota po své emigraci hned v roce 1942. Znovu se přidal k té části souboru, kterou vedl Colonel de Basil (Vasilij Grigorjevič Voskresenskij) a uchoval pro ni jméno Original Ballet Russe. Jako šéf Psotu na pět let učinil svým zástupcem (zástupcem generálního ředitele). V poválečných letech Psota skupinu sponzoroval až do roku 1947, kdy se vrátil do Československa a skupina se brzy definitivně rozpadla. Pět let, kdy soubor cestoval po Severní i Jižní Americe, bylo ale mimořádně úspěšných. Psota se začal věnovat jihoamerické mytologii a folklóru, které inspirovaly jeho balety, s nimiž slavil na jižní části kontinentu největší úspěchy. První byl v Buenos Aires balet Fue una vez (Stalo se jedenkrát), který mu vynesl místo šéfa baletu Teatro Colón, kde strávil rok tvůrčí práce (představil například výpravný balet v rámci Gluckovy opery Armida). I v dalších letech se věnoval tematice mýtů a indiánské kultury, ať to byl symfonický balet La isla de ceibos v Montevideu nebo aktovka Yx – Kik v Guatemale. Nejproslulejším baletem je nepochybně Yara, dílo, na kterém s ním rovným dílem spolupracovali výtvarník Candido Portinari, skladatel Francisco Mignone a básník Guilherme de Almeida a výsledný balet inspirovaný brazilskou mytologií byl pravým syntetickým divadlem. Balet vznikl na základě soutěže vypsané vládou a premiéra v Sao Paolo v roce 1946 proběhla i za účasti vlády spolu s prezidentem. Památka na tento balet existuje dodnes – mramorová deska zasazená do zdi divadla Teatro Municipal v Sao Paolu. Balet se pak hrál ještě na dalších místech Jižní Ameriky i Spojených států. Před návratem do Československa dostal nabídku vést baletní soubor Teatra Colón v Buenos Aires, ale láska k vlasti byla silnější.

Osobnost I. V. Psoty
Jak zaujal jako umělec, můžeme vyčíst z článků a kritik, a obrázek si můžeme utvořit, když k sobě postavíme osobnosti, s nimiž spolupracoval, ať je to Michail Fokin, Sergej Lifar, Leonid Massin, Bronislava Nižinská, z našich třeba klavírista Rudolf Firkušný a další a další – patřil do světa velkých umělců. Málo známou skutečností je, že byl bratrancem básníka Jiřího Wolkera, s nímž měl společný pohled na život plný ideálů. Psotovi se v mládí dostalo vychování, které z něj dělalo gentlemana za všech okolností, zároveň byl přístupný a celý život se seznamoval s odlišnými tanečními školami. Zprvu v Praze byl okouzlen virtuózním tanečním uměním Jelizavety Nikolské, sám přitom vychován ještě na základech italské školy. Po návratu do Brna jako choreograf vsadil na tanečnost a muzikálnost, i lidovou inspiraci, ze svých zahraničních zkušeností byl zase ovlivněn estetikou baletní moderny.

Říkal, že balet musí vypadat lehce, být taneční, divák nesmí poznat námahu. My jako tanečníci máme reprezentovat balet i na ulici. Při řeči onikal a k dětem se choval jako k osobnostem, měl pedagogický talent. Byl laskavý, ale ve své práci suverénní, vzdělaný, znalý jazyků. Když přijel po válce do Brna, jeho bratr i švagrová byli mrtvi, ujal se tedy jejich čtyřletého syna Jaroslava. Vychovával ho, chodili spolu na procházky, právě jemu se svěřoval se vším včetně toho, jak by rád objasnil své názory svému velkému kritikovi Reimoserovi. Soubor chtěl pozvednout na evropskou úroveň, povedlo se mu dát jej na roveň činohře a opeře, což byl velký úspěch. Na škole vedl poslední, šestý ročník. Na sále bylo vždy hodně dětí, on jako pedagog usměvavý a klidný, vždy ve své bílé košili a černých kalhotách. Nikdy se nezlobil a jeho nejhorší výtka na adresu studentů byla, když dětem řekl, že jsou „jeleni“. Měl oblíbenou korepetitorku Zdeničku, která věrně spolupracovala s Mistrem a znala všechny balety - hrála vždy celou zkoušku v divadle od devíti do dvou, trénink i repertoár, a dvakrát týdně v baletní škole až do osmi hodin večer. Dělala to pro Mistra ráda a my jako děti jsme to moc dobře cítily.
Učil velkou poklonu, reverence na závěr hodiny. Nikdy nechodil mezi studenty se svými problémy, byl člověkem, ze kterého byla cítit jistota, a to především děti velice dobře cítí. Mnozí lidé v souboru mu byli podobní, stejně čistí. Už nikdy jsme se v divadle nesetkali s takovou úrovní ve vzájemném chování a úctě.
Mezi jeho úspěšné baletní žáky patřila Jiřina Šlesingrová, která se u něj učila od pěti let a vážila si ho. Tančila v Brně a Opavě, ale za jeho poválečného působení se vrátila s mnoha ostatními k jeho souboru. Také Mira Figarová, působící v Národním divadle v Praze a posléze jako pedagožka brněnské konzervatoře.

Po návratu do Brna po válce už nezažil Psota v politicky rozháraném Československu příliš klidu a pohody. Situace se zhoršila hlavně po převratu, těžce nesl především to, že v roce 1949 nemohl odcestovat do Londýna na pohřeb svému velkému příteli a spolupracovníku de Basilovi. Neshody a zklamání se brzy projevily na jeho zdraví a psychice, ačkoli houževnatě tvořil i vyučoval. Uváděl nové balety, například Fokinovu Chopinianu, a posledním kusem, na kterém pracoval, byla klasická Spící krasavice. Mistrova smrt je stále zahalena rouškou tajemství a my se zřejmě nikdy nedozvíme přesný sled událostí, které k ní vedly. S jistotou víme, že Mistra v únoru 1952 postihl úraz, pád na cestě z práce domů. Tam se ho ujala jeho žena Nina a dopravila ho do nemocnice, kde jeho život dne 16. února 1952 předčasně vyhasl. Víme také, že byl v krajním nervovém vypjetí, že bojoval s nepřátelským naladěním některých kolegů: je znám výstup s Viktorem Malcevem, po němž jej roztřeseného vyprovázela z divadla Jiřina Šlesingrová – a že pak už jej kromě manželky nikdo živého neviděl. Je jistě s podivem, že rodina nikdy nedostala pitevní nález, stejně tak je jisté, že se jeho případem zabýval i Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Rodina I. V. Psoty ale dodnes velmi pečlivě chrání jeho památku a nepřeje si, aby staré nejasnosti a dohady vyplouvaly napovrch, proto je pravděpodobné, že se nikdy víc nedozvíme...

Není to ale ani nutné. Bylo by spíš zbytečné, kdyby senzacechtivost odváděla pozornost od daleko podstatnějších aspektů života tohoto muže, který skutečně žil pro umění. Nedochovaly se nám bohužel žádné filmové záznamy jeho choreografií ani kinetogramy, takže při nejlepší vůli nemůžeme z dnešního pohledu posoudit jeho choreografický rukopis. Může nás ale inspirovat to, jaký byl tanečník, pedagog, organizátor, šéf, můžeme přemýšlet o jeho vlastenectví, otevřenosti novým podnětům a touze po vlastním růstu, schopnostech jednat s lidmi tak, aby zanechával živé vzpomínky i po šedesáti letech. Ve výročním roce jeho narození 2008 se Ivo Váňovi-Psotovi dostalo ocenění Ministerstva kultury ČR Artis Bohemiae Amicis im memoriam za šíření české kultury ve světě. Foto: Archiv MgA. J. Tázlarové