Vzpomínka na Zoru Šemberovou

27. 10. 2012 osobnosti

Autor Zuzana Smugalová

Tanečnice, jež prožila život „na šťastné planetě“

Zora Šemberová, která zemřela 9. října 2012 ve věku nedožitých 100 let, byla osobností, která se zapsala do taneční historie jako první světová Julie (Sergej Prokofjev: Romeo a Julie, 1938, ND Brno). Ačkoliv byla komunistickým režimem cíleně opomíjena, dala českému tanci nezapomenutelnou inspiraci světového formátu.

Vždy chtěla tančit a tančila. Svá aktivní léta prožila v poválečném Československu a její situace nebyla vzhledem k její otevřenosti vůbec jednoduchá. Přesto ve svém přesvědčení nepolevila a vždy hájila pravdu. Pravdu v tanci na jevišti, pravdu v životě: „.Já vždycky šla za pravdou, protože jsem nesnášela imitaci. To je strašně nevýhodné, poněvadž je to velice pracné. Když máte udělat něco pravdivě, tak se musíte do toho vžít. Musí se vybírat, a ne tak hned všechno brát. Musí se vybírat podle charakteru. Musí být možnost to prožít, nebo je to nanic. Já jsem to tak dělala a tak i učila.“ (Rozhovor se Zorou Šemberovou, Taneční aktuality.cz, 2008) Když jsem před čtyřmi roky dělala rozhovor se Zorou Šemberovou u příležitosti křtu její vzpomínkové knihy, fascinovala mě síla osobnosti, kterou tato stařičká dáma (bylo jí více jak 95 let) vyzařovala. Nikdy nezapomenu hluboký pohled jejích očí, který byl pořád stejně podmanivý jako na dobových fotografiích z tehdejších baletů. Zora Šemberová se narodila 13. 3. 1913. Taneční vzdělání rovnoměrně rozložila mezi klasiku, novodobý tanec a pantomimu u nás i v zahraničí (studovala u Jaroslava Hladíka, Antonie Pavlovské, Olgy Preobraženské, Rosálie Chladkové, Heleny Vojáčkové, Marcela Marceaua). Prošla si angažmá v Paříži, byla sólistkou v Národním divadle v Brně a Praze. Ne však jako hvězda titulních rolí klasického repertoáru, ale jako dramatická tanečnice s výjimečným projevem. Věnovala se i lidovému tanci, který patřil k jejím celoživotním zájmům, tvořila choreografie pro operu, činohru nebo scénické suity (např. Otvírání studánek Bohuslava Martinů). Vyučovala na Taneční konzervatoři v Praze, po emigraci v Kambodži a Austrálii. K jejím žákům se hlásí osobnosti

jako Pavel Šmok, Jiří Kylián nebo Vlastimil Harapes a mnoho dalších. Ona sama měla možnost spolupracovat s nejvýznamnějšími tanečními umělci své doby (Ivo Váňa Psota, Saša Machov), či dalšími uměleckými velikány jako byl Alfréd Radok či Bohuslav Martinů.
Jarmila Kröschlová o ní do knihy Výrazový tanec (1964) napsala: „…. Nezapomenutelným dojmem působil její ´pas de deux´ ve Vostřákově Viktorce. Klasické taneční kroky a figury se v jejím hudebním pojetí role jaksi přetavily, dostaly nový smysl a obsah. Šemberová umí přenášet svoje hlubší hudební a pohybové cítění i na své žáky. Dokázala to již před lety v choreografii Janáčkových Lašských tanců a s posluchači konzervatoře to dokázala znovu v kompozicích na Ježkovu hudbu….“.
Výjimečnost Zory Šemberové potvrzuje množství ocenění v rodné domovině i v zahraničí. Když pročítáte autobiografickou knihu Zory Šemberové (Na šťastné planetě, 2008), vyvstává před vámi atmosféra českého tanečního prostředí v druhé třetině 20. století, tedy období, které i přes komunistickou diktaturu mělo silný tvořivý potenciál. Komplikovanost doby jej sice omezovala, ale nezlomila. Zora Šemberová se také nikdy i přes nepřízeň osudu nedala a vždy pracovala podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Pracovala pro tanec, a snad proto byla celý život šťastná…
„Mám důvod k tomu, abych napsala, že jsem narozena na šťastné planetě……V duchu pozdravím Zoru-Jitřenku a budu se cítit šťastna pod svou hvězdou Večernicí, sklánějící se k obzoru.“
(Zora Šemberová, Praha 2005)