Začínal jako sborový tanečník. První výraznější uplatnění získal v olomouckém divadle (tehdy Krajské oblastní divadlo, dnes Moravské divadlo), kde od padesátého šestého roku působil jako sólista baletu. Vojenskou službu absolvoval v Armádním souboru Víta Nejedlého a pak získal angažmá ve Staatsoper v Drážďanech. V NDR si jeho tanečních výkonů velmi vážili a získal zde státní vyznamenání. Přesto v roce 1963 spolupráci s německým baletním souborem ukončil, aby se opět vrátil do baletu pražského Národního divadla. V roce 1966 byl jmenován sólistou a stal se skutečně výraznou taneční osobností.
Ladislav Tajovský na sebe upoutal pozornost ztvárněním postavy Letce v baletu libretisty Vladimíra Vašuta a hudebního skladatele Viliama Bukového Svědomí (Hirošima). Jedná se o psychologické drama muže, který svrhl první atomovou pumu na japonské město. V choreografii Jiřího Němečka se Ladislav Tajovský stal sugestivním interpretem této náročné role. Skvělou partnerkou v postavě Svědomí mu byla Milada Krňanská.
Další významnou roli vytvořil v baletu Šeherezáda Rimského-Korsakova. Postavu Otroka ztvárnil ve dvou Němečkových choreografiích. V roce 1965 tančil s Naďou Blažíčkovou a v roce 1972 s Michaelou Vítkovou, které ztvárňovaly Zobeidu.
Mezi jeho další významné role patřila postava Studenta v baletu Milá sedmi loupežníků. Libreto napsal Vladimír Vašut a hudbu složil Miloš Vacek. V choreografii Jiřího Blažka tančil při premiéře v roce 1967 Ladislav Tajovský s Martou Drottnerovou, interpretkou hlavní role.
První představení, ve kterém jsme s Ladislavem Tajovským byli oba obsazeni do sólových rolí, byl Podivuhodný mandarin Bély Bartóka v choreografii Jiřího Němečka. Představovali jsme postavy Povalečů. Hlavní ženskou roli tančila Olga Skálová. V roce 1971 obsadili Konstantin Sergejev a Natália Dudinská Tajovského do role Rudovouse v Labutím jezeře. Sólových příležitostí měl samozřejmě ještě celou řadu. Připomněl bych choreografii Vlastimila Jílka v baletu Richarda Strausse Enšpíglova šibalství. V hlavní roli jsme se s Láďou střídali a moc rád na tuto dobu vzpomínám.
Závěrem musím zdůraznit jednu vlastnost Ladislava Tajovského. On skutečně divadlo miloval a nově příchozím tanečníkům velmi obětavě pomáhal. Láďa byl skvělým tanečním partnerem. To vám jistě potvrdí všechny sólistky, s nimiž tančil pas de deux. Byl to Láďa Tajovský, který mi v sólistických začátcích velmi kamarádsky a fundovaně radil v partneřině, a díky němu jsem se mnohému naučil.
Poslední rozloučení s Láďou bylo velmi smutné. Měl jsem v divadle premiéru, na kterou jsem ho chtěl pozvat. Náš poslední rozhovor byl pouze po telefonu, kdy mu zbývalo jen velmi málo sil, aby mi odpověděl. Ladislav Tajovský byl jedním z mála skutečných divadelních přátel. Takoví z paměti nemizí …
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace