Výročí Mariany Tymichové aneb „Jak se slečna Tymichová, doktorka přírodních věd, stala tanečnicí v Gaîté lyrique.“

Mariana Tymichová. Zdroj Národní archiv, Policejní ředitelství Praha II – všeobecná spisovna, PŘ II, 1921 – 1930, sign. T 513/6, kart. 3773.

Autor Natálie Erbesová

Dnes si připomínáme padesát let od úmrtí všestranné osobnosti, tanečnice, choreografky a pedagožky Marie Anny (Mariany) Tymichové (14. srpna 1900 – 5. dubna 1969).

Již od svého mládí se zajímala o taneční umění, a studium přírodních věd na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy obohacovala hodinami u Anny Dubské (Jaques‑Dalcrozeova metoda), Heleny Vojáčkové (metoda Bess Mensendieckové) a Jarmily Kröschlové. V roce 1925 získala titul RNDr. a své taneční vzdělání začala rozvíjet dalším studiem v zahraničí, zvláště ve Francii, kam odešla v roce 1927.  

Rejstřík pohybových systémů, které studovala, byl vskutku široký. Po promoci na Univerzitě Karlově navštěvovala učitelské kurzy gymnastického systému Georgese Héberta nazvaného Méthode Naturelle v jeho dívčí škole La Palestra ve francouzském městě Deauville. Na jaře 1926 studovala v Paříži u žákyně Rudolfa von Labana Madiky Szantó a v roce 1927 rozšířila svůj pohybový záběr o akrobatický rozměr u bratrů Fratellinů v Cirque d’Hiver. Moderní taneční směry obohatila o klasickou taneční techniku, do níž ji v Paříži zasvěcovaly například členka petrohradského baletu Ljubov Egorova, členka moskevského carského baletu Eugenie Krasowská, choreografka Théâtre de la Gaîté lyrique Helena Gončarovová, dále Olga Preobraženská nebo Blanche d’Alessandri-Valdine.

Na hodiny klasického tance docházela spolu s další českou tanečnicí Zorou Šemberovou (1913‑2012). V dopise z 15. května 1937 (uloženém v Městském muzeu v Dobrušce) pro malířku Věru Jičínskou zanechala Šemberová zmínku o jejich společných pařížských lekcích. Temperamentní Šemberová v ní poněkud nelichotivě líčí Tymichovou, jejíž jistotu v taneční technice považuje za známku „studeného tance“. Ve vztahu mezi oběma dámami mohl hrát roli i třináctiletý věkový rozdíl. „A myslím, že se nikdy nenaučím zvedat nohy jako Mariana. Ale to mi ani tak nevadí! Nikdy bych nechtěla s Marianou měnit, neboť je to studená tanečnice, bez jakéhokoliv vnitřního prožitku. Je to škoda. Ale nemohu jí ani nic říci, poněvadž si nedá nic vytknout. Dobře se spolu snášíme – To já jen píši, že ‚tanec‘ a tanec je rozdíl.“

Mariana Tymichová. Zdroj: Český taneční slovník/ tanec, balet, pantomima.

V letech 1930‑1940 vystupovala Tymichová na mnoha francouzských scénách, kromě Paříže např. v Bussang, Remeši, Amiens, Brestu, Marseille, Nice a řadě dalších měst. Krátce vystupovala ve skupině Loïe Fuller v Cirque d´Hiver nebo s tanečnicí Zinaidou Ouzaroff u příležitosti jejího koncertu v Théâtre des Champs-Élysées. V srpnu 1930 nastoupila coby sborová tanečnice do Théâtre de la Gaîté lyrique, kam ji angažovala choreografka souboru Helena Gončarovová. Tymichová, která tam působila do roku 1935, tančila zejména v operetách (např. Rêve de Valse, Véronique, Le Pays du sourire, La Veuve Joyeuse). V roce 1931 zastávala v souboru post náhradní sólistky, později sólistky a „capitaine du ballet“.

V deníku Comœdia s ní na začátku roku 1933 vyšel rozhovor, ve kterém popisuje svou cestu k tanci a je prezentována jako zvláštní případ tanečnice s vysokoškolským titulem. Rozhovor uvozuje i příznačný podtitul: „Jak se slečna Tymichová, doktorka přírodních věd, stala tanečnicí v Gaîté lyrique“.

V květnu a červnu 1935 ji angažovala primabalerína Olga Spesivceva pro koncert v Théâtre de l’Opéra Comique, kde Tymichová ztvárnila Valse des Cygnes ve druhém jednání Labutího jezera. Ve stejném roce nalezneme její stopy v severovýchodní Francii, kde vytvořila choreografii pro jednoaktovou hru Quand ces portes se rouvriont... dramatika Maurice Pottechera (1867‑1960), v níž i sama tančila. Listopad 1935 až únor 1936 strávila na turné s názvem Revue d’Alcazar v severní Africe a na francouzském Azurovém pobřeží.

V roce 1937 několikrát vystoupila u příležitosti Světové výstavy konané v Paříži a v následujících letech i v programu pařížské televizní stanice. Ve stejné době prošla krátkými angažmá v souborech Opéra Russe de Paris nebo Les Ballets Anglais. Od sezony 1939/1940 se vzhledem k politickým událostem začala zabývat propagací československého umění a vystupovala v rámci programů pořádaných československou Kolonií v Paříži. Krátce před návratem do své vlasti vystupovala v Théâtre Pigalle a Théâtre du Châtelet. Ve Francii se Tymichová stýkala s celou řadou československých umělců (Bohuslav Martinů, Vítězslava Kaprálová, Věra Jičínská, Jiří Mucha a další) a načerpala mnoho uměleckých podnětů, které posléze uplatňovala během své pedagogické praxe v Československu.

Do Brna se vrátila v srpnu 1941 na vyzvání ředitelství Zemského divadla, avšak ještě než se stačila zapojit do divadelního provozu, bylo divadlo 12. listopadu na příkaz gestapa zavřeno. Tymichová od září 1942 vyučovala v brněnské baletní škole Ivo Váni Psoty a vedla soukromé hodiny klasického tance. V roce 1943 vyučovala tanec na dramatické konzervatoři v Brně a spolu se Stanislavem Remarem (1914‑2006) připravila pásmo orientálních tanců, se kterým vystoupili v několika moravských městech a v Praze.

Po válce působila na nově vzniklém tanečním oddělení při brněnské konzervatoři (1946‑1950). Posléze ji Jan Reimoser povolal jako profesorku klasického tance na nově založené taneční oddělení při pražské konzervatoři, kde působila v letech 1949‑1967 (od roku 1951 jako vedoucí tanečního oddělení). Klasický tanec vyučovala i na katedře tance při AMU (1950‑1965).

Tanečnice a pedagožka Astrid Štúrová (*1935) na Tymichovou v diplomové práci Naděždy Kabelové později vzpomínala: „Byla to velice vzdělaná a nóbl dáma. Tehdy se kantoři do hodin nepřevlékali, byla vždy elegantně oblečená, ale měla piškoty na nohou, což je zajímavé, protože třeba v Rusku učí pedagogové v lodičkách. Její hodina měla řád. Měla překrásné dispozice, když nám ukazovala developpé, tak měla nohu u ucha. Hned jsme věděli, jak to má vypadat, a to, co jsme zrovna dělali my, že asi není to pravé. Používala francouzské názvosloví, stejně jako paní Zabylová a Robert Braun. Měla skvělé výsledky. Hodina paní Tymichové byla logická, nic nebylo, jak se říká, ,přes hlavu‘. Měla krásné vystupování a tím právě působila i na žáky, kteří si pak do života nesli určitou noblesu. Jak mládenci, tak děvčata.“

O tanci a taneční technice psala do Tanečních listů nebo časopisu Blok. Cenným dokladem zůstává i její článek o posledním vystoupení Isadory Duncan, který v roce 1947 otiskly Taneční listy. Mariana Tymichová se choreograficky podílela také na činoherních a operních inscenacích, např. Ženy jsou ženy W. A. Mozarta pro Národní divadlo (1957). Během své pedagogické praxe vychovala řadu tanečníků (Stanislav Buzek, Pavel Šmok, Astrid Štúrová, Daniel Wiesner, Věra Ždichyncová a další). Zemřela v osmašedesáti letech v Letovicích u Brna.

Zdroje:

Národní archiv

Pozůstalost Věry Jičínské uložená v Městském muzeu v Dobrušce.

HOLEŇOVÁ, Jana. Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima. Praha: Divadelní ústav, 2001. ISBN 80-7008-112-0.

KABELOVÁ, Naděžda. Významné české pedagogické osobnosti klasického tance. Diplomová práce. Praha: HAMU, 2013.