Století Margot Fonteyn

V baletní historii 20. století je několik jmen, která přesáhla hranice oboru a stala se známými i v běžném společenském kontextu. Jedna z nich, Margot Fonteyn, prima ballerina assoluta, patrně nejslavnější britská tanečnice vůbec, by v letošním roce oslavila své sté narozeniny.

30. 7. 2019 osobnosti

Margot Fonteyn. Foto: Roger Wood.

Autor Zuzana Rafajová

Margaret Evelyn Hookham, jak znělo její původní celé jméno, se narodila 18. května 1919 v městečku Reigate v anglickém hrabství Surrey. Tanci se věnovala již od malička, kdy studovala střídavě v Anglii, Spojených státech či v Číně, kam se rodina stěhovala kvůli práci Margotina otce. Setkala se tedy jak s technikou Enrica Cecchettiho, tak tanečním stylem ruského baletu (na počátku kariéry studovala např. u Olgy Preobraženské, Matildy Kšešinské či Ljubov Jegorovové). V pěti letech poprvé stála na jevišti, ve čtrnácti začala studovat u Ninette de Valois ve Vic-Wells Ballet School (dnešní Royal Ballet School) a následně se stala členkou souboru, z něhož v následujících desetiletích vykrystalizoval současný Royal Ballet, tedy londýnský Královský balet. V roce 1935 přijala umělecké jméno Margot Fonteyn (příjmení vzniklo modifikací příjmení jejího dědečka Fontes) a vydala se vstříc bohaté taneční kariéře.

Hlavním choreografem souboru byl ve 30. letech Frederick Ashton (1904–1988), který si mladé tanečnice všimnul již na počátku a vytvořil pro ni její první sólovou roli: nevěstu v baletu La baiser de la fée (1935). Bez ohledu na mimořádně nízký věk se Margot dostala na samotný vrchol žebříčku souboru, když v podstatě zaujala místo Alicie Markové. Umělecká spolupráce s Ashtonem provázela Fonteyn prakticky celou kariéru, kdy tančila v mnohdy přímo pro ni vytvořených baletech Apparation (1936), A Wedding Bouquet (1937), Les Patineurs (1937), Symphonic Variations (1946), Popelka (1948), Sylvia (1952), Dafnis a Chloe (1951), La Péri (1956), Ondine (1958) či Marguerite and Armand (1963).

V pouhých dvaceti letech již měla v repertoáru hlavní role v baletech Giselle, Labutí jezero a Spící krasavice a přesvědčila diváky i odbornou kritiku, že hlavní roli ve velkém carském klasickém baletu může úspěšně vytvořit britská balerína. Po druhé světové válce, v roce 1946, byla hvězdou Spící krasavice, se kterou se soubor poprvé představil na jevišti Královské opery v Covent Garden.

Margot Fonteyn se v 50. letech začala objevovat i v televizi, kde svými vystoupeními šířila povědomí o světě baletu. Dále hostovala ve Spojených státech, Francii či Itálii a postupně utvrzovala svou pozici skutečné taneční hvězdy. V roce 1956 se jí dostalo nejvyšší britské pocty, když jí byl královnou Alžbětou II. udělen titul Dame (ženský ekvivalent mužského Sir).

Margot Fonteyn. Foto: Cecil Beaton.

V začátcích své kariéry byl jejím výrazným jevištním a po nějaký čas i životním partnerem tanečník Robert Helpmann (1909–1986). Nejvýznamnějším se však stalo mnohem pozdější partnerství s o téměř dvacet let mladším Rudolfem Nurejevem (1938–1993). S tím se setkala na počátku 60. let, kdy jako dvaačtyřicetiletá uvažovala o konci kariéry. Po fenomenálním úspěchu jejich společné Giselle představené 21. února 1962 (po kratším gala představení v předchozím roce) však Margotina kariéra nabrala směr k dalším téměř dvaceti letům jevištního působení. S Nurejevem vytvořili pár mimořádných kvalit a do té doby neviděné aury. Tančili spolu ve velkých klasických baletech (Labutí jezero, Spící krasavice, La Bayadère, Raymonda aj.), dílech odkazu Les Ballets Russes (Faunovo odpoledne, Duch růže), stejně jako v titulech, které vznikly právě pro ně: vedle Marguerite a Armanda F. Ashtona, inspirované Dumasovou Dámou s kaméliemi, je nejznámější choreografií Romeo a Julie Kennetha MacMillana (původně tvořeného pro Lynn Seymour a Christophera Gableho).

V 70. letech přesunula Fonteyn svou pozornost k modernímu tanci a ztvárnila role v baletech Josého Limóna (1908–1972) či Marthy Graham (1894–1991). V roce 1979 pak byla její dlouhá, pětačtyřicet let trvající kariéra ověnčena získáním titulu prima ballerina assoluta.

Osobní život primabaleríny byl podobně pestrý a do jisté míry bouřlivý jako její kariéra. Životním partnerem se jí stal panamský politik Roberto Arias, v době seznámení ženatý otec rodiny. V roce 1959 se tanečnice kvůli svému partnerovi ocitla na několik hodin ve vězení, když vyšlo najevo, že plánoval svrhnout panamského prezidenta za pomoci zdrojů Fidela Castra z Kuby. Soužití rozhodně nebylo zalito sluncem a v průběhu 60. let Fonteyn uvažovala o rozvodu. Když však byl na jejího manžela v roce 1964 spáchán atentát, po němž zůstal paralyzován na lůžku, věnovala veškerou svou energii a finance péči o něj. Po ukončení aktivní taneční kariéry (jejími posledními rolemi byla lady Kapuletová v Nurejevově Romeovi a Julii v roce 1981, královna ve Spící krasavici v roce 1986 a Baroque pas de trois s Nurejevem a Carlou Fracci v roce 1988) přesídlila do Panamy, kde se starala o manžela a obrovskou farmu.

V roce 1989 jí byla diagnostikována rakovina vaječníků, na zdravotní péči však nezůstaly vzhledem k manželově paralýze prostředky. V počátcích vypomáhal své bývalé taneční partnerce Nurejev, v roce 1990 uspořádal Královský balet charitativní gala představení, díky němuž se vybralo na čtvrt milionu liber, a byl vytvořen fond na Margotinu podporu.

Margot Fonteyn zemřela 21. února 1991 v hlavním městě Panamy, na den přesně 29 let od premiéry její Giselle s Rudolfem Nurejevem. Její odkaz však zejména v britském baletu žije nadále. Sté výročí narození oslavil Královský balet 8. června speciálním gala Margot Fonteyn: A Celebration složeného z úryvků baletů, v nichž během své kariéry excelovala – Ondine, Le Corsaire, Dafnis a Chloe, The Wise Virgins, Nocturne, Birthday Offering a Spící krasavice.