Šarmantní vypravěč Roland Petit

Roland Petit. Foto: Bettmann - Getty Images.

Jen málokterý tvůrce se může pochlubit tak plodnou a dlouhotrvající kariérou jako právě Roland Petit. Ačkoli z jeho více než sto sedmdesáti titulů se dnes uvádí pouze zlomek (a to z většiny na francouzských jevištích), můžeme jej směle označit za jednoho z nejvýznamnějších choreografů 20. století. Více než počet děl však udivuje jeho schopnost zachytit v pohybu esenci francouzské nátury, reagovat na puls doby, a přitom propojit tanec s dalšími aspekty do komplexního divadelního zážitku. Petit patřil mezi baletní vypravěče, jakými byli v jeho době například Britové Frederick Ashtona Kenneth MacMillan nebo v Německu působící choreograf John Cranko. Jeho záběr byl však mnohem širší, což dokazuje seznam osobností, se kterými za svého života spolupracoval, i jeho působení na pozici uměleckého šéfa několika baletních souborů. Vynikal neobyčejnou energií, a jak poznamenala étoile baletu Opéra de Paris a jeho bývalá umělecká ředitelka Aurélie Dupont: ,,Byl to choreograf s vizí. Vytvářel role, které tanečníky dokázaly proměnit jak po umělecké, tak estetické a technické stránce.“

Roland Petit se narodil v městečku Villemomble východně od Paříže a jeho první kroky vedly do baletní školy při pařížské Opeře. O několik let později se stal členem tamního profesionálního souboru, a ačkoli úspěšně stoupal v jeho přísné hierarchii, tvůrčí ambice a touha vzepřít se tradičnímu pojetí baletu ho přiměla Operu opustit (sbohem jí však nedal nadobro – v pozdějších letech se do této instituce pravidelně vracel, na krátkou dobu byl dokonce jmenován uměleckým ředitelem baletního ansámblu).

V pouhých dvaceti letech, s podporou přátel i rodiny, založil soubor Les Ballets des Champs-Élysées, pro který tvořil své rané choreografie. Mezi nimi v roce 1946 také krátký balet Le Jeune Homme et la Mort (Mladík a smrt) podle libreta Jeana Cocteaua, dodnes patřící mezi Petitova nejznámější díla. Téma sžíravé vášně a smrti, „nebaletní“ scénografie znázorňující chudý byt mladého Pařížana a emotivní Bachova hudba (Passacaglia a fuga c moll) spolu s inovátorským pohybem vzbudily značný ohlas a choreografovi se dostalo kýžené pozornosti. Le Jeune Homme et la Mort v pozdějších letech nastudovala řada světových souborů, a objevil se dokonce v úvodní scéně filmu Bílé noci (1985) s Michailem Baryšnikovem v hlavní roli. 

Petitův choreografický styl už v té době vykazoval charakteristické prvky – kromě základu v klasické baletní technice to byla práce s napětím v těle, přesné, téměř geometrické pohyby končetin i trupu, paralelní pozice chodidel nebo akrobatické prvky. Divadelní koncepce tance, pro kterou se Petit rozhodl, zahrnovala použití taneční pantomimy, nejrůznějších rekvizit či zpěvu a mluveného slova; rovněž kladl důraz na celkové vizuální vyznění inscenace, včetně kostýmů a detailů scénografie, a na jasnost a srozumitelnost děje i charakterů. Namísto pohádkových princů, křehkých víl a dalších neuchopitelných postav představil Petit divákovi reálné bytosti z masa a kostí, s jejich přednostmi i slabostmi – zejména pak nový typ hlavní hrdinky, tzv. femme fatale, silnou a provokativní ženu, která přivádí muže k šílenství.

Naplno se choreografův potenciál rozvinul v práci s novým souborem Les Ballets de Paris, se kterým podnikl několik rozsáhlých turné. Přelomovým okamžikem se stala premiéra baletu Carmen v Londýně v roce 1949 – erotikou a smyslností prostoupená choreografie s ikonickou scénou a kostýmy se stala synonymem Petitovy tvorby a tanečnici (a pozdější Petitovu manželku) Renée ,,Zizi“ Jeanmaire proslavila po celém světě. V reakcích veřejnosti po reprízách se mísilo nadšení a šok, což celkem přiléhavě vystihuje titulek jedné z dobových kritik: ,,Carmen Rolanda Petita – Sex a ještě více sexu!“ (Walter Terry pro New York Herald Tribune, 1949.)

Na začátku 50. let oslovili Petita hollywoodští tvůrci, a tím se jeho kariéra rozšířila i na oblast filmu a muzikálu. V Mekce světové kinematografie spolupracoval s takovými hvězdami, jako byli Fred Astaire (film Daddy Long Legs), Bing Crosby (Anything Goes) nebo Rita Hayworth a Elizabeth Taylor. V hollywoodských produkcích účinkovala i Zizi Jeanmaire, a když se manželé vrátili ze Spojených států do Francie, vrhli se do světa muzikálu a kabaretních show. Nejdříve se zabydleli ve známých pařížských divadlech (Alhambra, Théâtre de Paris), později koupili divadlo Casino de Paris, ve kterém uváděli velkolepé revue – Petit se staral o koncepci a choreografii, Zizi byla hlavní hvězdou a tváří jejich společného projektu. Zábavné a pompézní programy měly velký úspěch, zpečetily slávu Jeanmaire jako představitelky francouzského šarmu a módní ikony a ukázaly její herecké a pěvecké kvality. 

Ani popularita revue však netrvala věčně a Roland Petit a Zizi Jeanmaire přesunuli svou pozornost jinam. V 60. letech tvořil Petit pravidelně pro londýnský Královský balet, v té době vznikla například inscenace Pelléas a Melisanda pro Rudolfa Nurejeva a Margot Fonteyn. Kritiky nezněly příznivě, avšak vazba na Londýn byla v choreografovi silně zakořeněna ještě z dob, kdy spolupracoval s Ninette de Valois v Sadler’s Wells a s Margot Fonteyn v éře Les Ballets des Champs-Élysées (balet Les Demoiselles de la nuit). Později se Petitovo působení rozšířilo i do dalších světových divadelních domů, kam byl pravidelně zván jako hostující choreograf – pro pařížskou Operu připravil balet Zvoník u Matky Boží (1965), v němž se objevily kostýmy z dílny návrháře Yvese Saint Laurenta, dlouholetého přítele Petita a Jeanmaire. 

V roce 1970 se Roland Petit nakrátko ujal postu uměleckého ředitele baletního souboru pařížské Opery. Dlouhodobé působiště ale našel teprve v Marseille, kam byl pozván, aby oživil a pozvedl místní baletní ansámbl. To se podařilo a Petit stál u zrodu Les Ballets de Marseille a později i přidružené baletní školy. Během jihofrancouzského období vznikly další inscenace, taneční i divadelní (La Voix humaine, Proust ou les intermittences du cœur, Le Lac des cygnes et ses maléfices), mnoho z nich se však neobjevilo na repertoáru jiných souborů, neboť Petit při svém odchodu z Marseille v roce 1998 práva na většinu svých děl stáhl.

V posledním desetiletí svého života se Roland Petit usadil ve Švýcarsku a jen vážná nemoc dokázala zpomalit jeho vysoké pracovní nasazení. Svůj nevšední život, prostoupený uměním a výjimečnými setkáními, shrnul v knize J’ai dansé sur les flots (Tančil jsem na vlnách, 1993). Roku 2011, ve věku 87 let, tento šarmantní vypravěč, pohlcený tvůrčí vášní a dotýkající se věčných témat krásy, lásky a smrti, odešel navždy. Milovaná manželka Renée jej přežila o devět let, dcera Valentine nadále pečuje o odkaz svých rodičů.

Zdroje:

Encyclopedia Britannica
https://www.britannica.com/biography/Roland-Petit

Opéra de Paris: Roland Petit
https://www.operadeparis.fr/artistes/roland-petit

English National Ballet
https://www.ballet.org.uk/blog-detail/five-things-le-jeune-homme-et-la-mort/

Sulcas, Roslyn. Roland Petit: A French Choreographer, Most Savored in France. In The New York Times, 26. 5. 2021.
Dostupné z: https://www.nytimes.com/2021/05/26/arts/dance/roland-petit-paris-opera-ballet.html.

Wilson, Jessica. Roland Petit. In Dance Direct Blog, 25. 7. 2013.
Dostupné z: https://blog.dancedirect.com/2013/07/25/roland-petit/?fbclid=IwAR1_49Y4kUccFEAvIw4WomL91RYje0pvxXULR5ct1mtI4kwQqN-cdMG2dhk.

Cruickshank, Judith. Roland Petit obituary. In The Guardian, 11. 7. 2011.
Dostupné z: https://www.theguardian.com/stage/2011/jul/11/roland-petit-obituary.

Rafajová, Zuzana. Zosobnění šarmu francouzského tance – Zizi Jeanmaire. Pro Opera Plus, 18. 7. 2020.
Dostupné z: https://operaplus.cz/zosobneni-sarmu-francouzskeho-tance-zizi-jeanmaire/.

Borrelli-Persson, Laird. Remembering Zizi Jeanmaire, the Dancer Extraordinaire Who Inspired Yves Saint Laurent. In Vogue, 21. 7. 2020.
Dostupné z: https://www.vogue.com/article/zizi-jeanmaire-and-yves-saint-laurent