Rudi van Dantzig. Zdroj: Wikicommons.
Autor více než 50 baletních titulů a několika knih včetně biografie Rudolfa Nurejeva, Rudi van Dantzig, se narodil v roce 1933 v Amsterdamu. Jeho dětství silně ovlivnila 2. světová válka, kdy Německo okupovalo Nizozemí mezi lety 1940–1945 a malý Rudi byl odvezen z hlavního města na venkov. K tanci se dostal relativně pozdě, až v šestnácti letech, kdy jej zaujal film Červené střevíčky (1948), v němž ústřední roli tančící dívky ztvárnila britská primabalerína Moira Shearer. Začal navštěvovat baletní lekce, kde se jednou z jeho pedagožek stala Sonia Gaskell, bývalá členka souboru Ruských baletů, jež si mladého van Dantziga následně vybrala coby člena vlastního souboru Ballet Recital. Výjimečného tanečního talentu v mladíkovi prý mnoho nebylo, poválečná Evropa však měla o mužské tanečníky nouzi, a navíc velmi záhy začalo být patrné, že spíše než interpretační se Rudi vydá cestou tvůrčí, choreografickou. Jeho prvotinou se stal v roce 1955 Nachteiland (Noční ostrov).
V Ballet Recital strávil choreograf pět let, v roce 1959 jej opustil a stal se jednou z osobností, jež stály u zrodu nového, moderního tanečního souboru Nederlands Dans Theater. Nezůstal však dlouho, opět se vrátil k domovskému tělesu, které se o dva roky později (1961) spojilo s Amsterdams Ballet a zrodil se dodnes fungující Het Nationale Ballet, jemuž van Dantzig věnoval podstatnou část svého tvůrčího života – nejprve působil jako residenční choreograf, poté spoluředitel a v roce 1971 byl jmenován uměleckým šéfem, na kterémžto postu vydržel plných dvacet let.
Ve své tvorbě spojoval, jako mnoho jiných v jeho generaci, školu klasického baletu s moderními technikami. Klíčové pro něj bylo setkání se souborem Marthy Graham, jenž hostoval v Nizozemí v polovině 50. let a do jejíž newyorské školy se samotný van Dantzig vydal studovat a čerpat nové inspirace. Jeho balety bychom mohli nazvat společensky angažovanými – vyjadřoval se k aktuální dobové tematice, politickým a společenským problémům, zabýval se lidskou psychikou, koketoval se smrtí, vyprávěl queer příběhy… Jeho netradiční a novátorský přístup lákal soubory (Rambert Ballet, American Ballet Theater, Opéra national de Paris, Royal Winnipeg Ballet ad.) a hvězdy celého světa, nejvýrazněji Rudolfa Nurejeva, který toužil tančit v patrně nejslavnějším van Dantzigově baletu Monument voor een Gestorven Jongen (Památník mrtvému chlapci, 1965) otevírající otázky homosexuality a dospívání ve společnosti, jež danou sexuální odlišnost tvrdě odmítá. Van Dantzig Nurejeva skutečně obsadil a mezi tanečníkem a choreografem vzniklo dlouholeté přátelství, které dalo vzniknout několika dalším titulům tvořeným slavnému tanečníkovi na tělo a biografii Noerejev, het spoor van een komeet (Nurejev, let komety, 1993).
Vedle Nurejeva byl zásadní osobností v uměleckém i osobním životě van Dantzigův partner Toer van Schayk, tanečník, choreograf a kostýmní designér, jenž ztvárnil hlavní role v řadě choreografových děl, přičemž u několika působil jako výtvarník.
Jeho balety bouraly zažité představy a posouvaly hranice tehdejšího smýšlení o taneční tvorbě – náměty, výběrem hudby či použitím technologických novinek, jako filmu a promítání fotografií v Geverfde Vogels (Malovaní ptáci, 1971), v díle s environmentální tematikou. O nevyhnutelné smrti pak pojednává Vier Letzte Lieder (Čtyři poslední písně, 1977) s hudbou Richarda Strausse. Ke „klasické“ látce přistoupil van Dantzig jen dvakrát, když vytvořil své verze baletů Romeo a Julie (1967) a Labutí jezero (1988), v němž se pozornost, jako u řady van Dantzigových generačních souputníků, obrací převážně k princi Siegfriedovi a jeho hlubšímu psychologickému prokreslení.
Na počátku 90. let opustil van Dantzig vedení Het Nationale Ballet, aby se mohl naplno věnovat jiné umělecké činnosti, psaní knih. Jeho nejznámější je patrně román s autobiografickými prvky Voor een Verloren Soldaat (Ztracenému vojákovi) z roku 1986, v němž se autor vrací do období konce 2. světové války a popisuje hluboký vztah mezi mladým, sotva dvanáctiletým chlapcem Jeorenem (van Dantzig) a kanadským vojákem, jenž přišel do Nizozemí jako člen osvoboditelské armády. Podle románu následně v roce 1992 vznikl stejnojmenný film v režii Roelanda Kerbosche.
Během svého života se Rudi van Dantzig dočkal rovněž celé řady ocenění. V roce 2002 získal Prix Benois de la Danse za celoživotní dílo, je rovněž držitelem nizozemského Oranžsko-nasavského řádu. Život slavného choreografa a spisovatele ukončila v rodném Amsterdamu rakovina 19. ledna 2012.
Zdroje:
Cruickshank, Judith. Rudi van Dantzig obituary. In The Guardian, 23. 5. 2012.
Crabb, Michael. Rudi van Dantzig: Dutch ballet master had strong Canadian connections. In The Star, 1. 2. 2012.
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?