Renesanční člověk Josef Svoboda

Josef Svoboda. Foto: Archiv Josef Svoboda scénograf, o.p.s.

Autor Lucie Kocourková

Jevištní výtvarnictví a architekturu studoval od roku 1945 a už v té době byl přijat jako šéf výpravy v Divadle 5. května (pozdějším Smetanově divadle a Státní opeře Praha), kde o dva roky později vytvořil jednu ze svých nejslavnějších scénografií k opeře Tosca. A jeho výprava je v jistém smyslu živá dodnes, v roce 1999 ji obnovil scénograf Daniel Dvořák, Svobodův žák a v té době ředitel SOP, aby byla znovu obnovena i v roce 2017 (Opera Národního divadla plánovala oslavit výročí Josefa Svobody právě tímto dílem, ovšem představení se z důvodu koronavirové krize musí odložit). Ještě slavnější je možná jiná jeho operní scénografie, a to k Donu Giovannimu ve Stavovském divadle, ve které využil kopii architektonických prvků samotného divadla. Opera v režii Václava Kašlíka měla premiéru v roce 1969 a s přestávkami je na repertoáru dodnes.

Laterna magika

„Laterna má umělecký experiment ve svém znaku. Měla by tedy skutečně experimentovat a nejen exploatovat dosažené výsledky. Bez experimentu se nedostaneme kupředu. Experimentovat není možné jen v práci s hercem nebo filmem na jevišti, ale je třeba se zabývat i otázkami používaných materiálů, kinetiky scény atd., čili skutečně plánovitě vyhledávat nové možnosti jak scénografické, tak světelné a zvukové. A v tom bych chtěl vidět smysl a poslání Laterny magiky.“   (Josef Svoboda)

Její příběh je dobře známý. Díky plánům na reprezentativní projekt pro první světovou výstavu EXPO v roce 1958 v Bruselu získali scénograf Josef Svoboda a režisér Alfréd Radok nejen pověření k vytvoření tohoto projektu, ale také obrovské prostředky a podporu pro tvorbu experimentu, který sliboval oslovit celý svět. Pod pláštěm propagace československého kulturního dědictví si přitom splnili sen o multimediálním divadle (ačkoli tehdy se slovo multimediální nepoužívalo). Alfréd Radok šel ve stopách E. F. Buriana a divadelní avantgardy, Josef Svoboda pak celý život prosazoval rovnoprávnost všech jevištních složek a harmonii jejich společného účinku.

S filmovou projekcí, která se později stala tak charakteristickou právě pro Laternu magiku, experimentovali Svoboda s Radokem již dřív, připomínaná je především inscenace Jedenácté přikázání, která vznikla již osm let před Laternou. Dnes bychom těmto postupům říkali zřejmě „rozšířená realita“. Tvůrcům šlo o co nejdokonalejší jazyk, kterým by oslovili moderního diváka, vtáhli jej do světa představení, které sleduje, a umocnili jeho zážitek všemi myslitelnými prostředky.

Revoluční představení, v němž se organicky mísily filmové pasáže s živým vystoupením umělců, konferenciérky hovořící samy se sebou v několika světových jazycích, střihy a moderní práce s kamerou, načasování výstupů i jejich různorodost a dokonalost technického provedení, to všechno zaručilo v Bruselu na Expu 58 úspěch a senzaci. Program s názvem Laterna magika pomohl československému pavilonu k vítězství mezi všemi vystavovateli a vznik nového divadelního souboru byl tehdy zpečetěn, do roka se dočkal vlastní experimentální scény.

Na sklonku šedesátých let vedla situace v kultuře k emigraci režiséra Radoka, a tak je Laterna magika nakonec spjata více s odkazem Josefa Svobody. Stal se jejím uměleckým šéfem v roce 1973, kdy souboru hrozilo úplné rozpuštění, a po revoluci na několik let jejím ředitelem, když se osamostatnila jako nezávislá příspěvková organizace. A tvořil pro ni až do konce života (zemřel 8. 4. 2002). V průběhu rekonstrukce Národního divadla na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se Josef Svoboda připomněl vedení s myšlenkou zřídit samostatnou budovu právě pro Laternu magiku, měla jí být rozestavěná Nová scéna. Tehdy byl Josef Svoboda a architekt Zdeněk Kuna pověřen dopracováním plánu dostavby, současně ale na alternativním projektu pracoval Karel Prager. Svobodovo řešení by vyžadovalo delší čas realizace, nakonec tedy byla Nová scéna dostavěna podle Pragerova návrhu. Laterna magika se na Nové scéně objevila poprvé v roce 1984 s operou pro rodiny s dětmi Žvanivý slimejš a posléze se zde začal hrát Kouzelný cirkus. Od roku 1992 pak na Nové scéně vystupovala již pouze Laterna magika, a to po celou dobu svého samostatného fungování, tedy do konce roku 2009.

Polyekran, polyvize

„Jestliže použijeme na jevišti filmu jako rovnocenného partnera, to znamená obrazu, který nemůže stát sám o sobě, protože je určen pro spojení s hrou herců v jevištní akci, a zrovna tak na druhé straně hra herců nemůže stát sama o sobě právě bez tohoto filmu, znamená to naprosté spojení těchto dvou principů v konečné akci. Použít k tomu ovšem normální divadelní dekorace je naprosto nemožné, a proto bylo nutno vytvořit jiné zásady pro jevištní dekoraci, které dnes už říkáme kinetická scénografie, čili scénografie, která může ve stejném rytmu jako film, střihem a prolínáním, měnit svou prostorovost i svou funkci.“ (Josef Svoboda)

Je až neuvěřitelné, co vše Josef Svoboda, vskutku renesanční člověk, dokázal. Navrhoval scénografie pro česká i světová jeviště, ale stal se také vynálezcem nových řešení světelného parku, která jsou základem moderní osvětlovací techniky dodnes. V oboru stále existuje pojem Svobodova rampa, světelný zdroj pro kolmé svícení, který vytváří silný světelný tok ve formě pásu a jehož tvar je vyřešený tak, že se jednotlivé prvky dají skládat do jednolité řady. Zároveň už od doby Expa 58 pracoval Svoboda na systému Polyekranu. Často se směšuje s Laternou magikou, ale Laterna magika tento princip někdy využívá jako jeden z mnoha nástrojů, po nichž tvůrci sahají. Jde totiž především o technické řešení: systém kombinování projekčních pláten, na kterých je možné vytvářet kompozici filmů nebo fotografií bez přítomnosti performerů. Na Expu 58 tento systém vytvořil Svoboda jako virtuální výstavní prostor, spolu s ním jako režisér Emil Radok, bratr Alfréda. Polyekran realizoval Výzkumný ústav zvukové, obrazové a reprodukční techniky. Ve výsledku bylo potřeba sladit sedm pětatřicetimilimetrových projektorů a osm kilowattových diaprojektorů tak, aby zcela automaticky promítaly v přesném sledu daném technickým scénářem. Laterna magika, pro zajímavost, byla vybavena čtyřmi filmovými a dvěma diaprojektory (zde https://www.youtube.com/watch?v=xtDzyU1Ry1M).

Myšlenky, které přežívají

Pro Expo 67 v kanadském Montrealu (kde československému pavilonu kraloval Kinoautomat), opět nezávisle na programu Laterny magiky, vytvořil Josef Svoboda systém Polyvize, která pracovala s trojrozměrnými projekčními plochami v prostoru. Dalším stupněm byl diapolyekran, kdy je zdánlivě celistvé projekční plátno rozděleno na množství pohyblivých projekčních ploch, takže vzniká koláž, jež může mít i podobu pohyblivého 3D reliéfu. V Laterně magice byl využit v inscenaci pro děti Ztracená pohádka.

V Laterně magice pod vedením Josefa Svobody našli často útočiště umělci a režiséři, kteří měli nějaký ten vroubek u režimu a potřebovali zázemí a práci. Týkalo se to však i profesí, které zdaleka nejsou tak na očích. Z režisérů dal příležitost třeba Jaromilu Jirešovi a následně přizval ke spolupráci Evalda Schorma, který vytvořil nesmrtelný Kouzelný cirkus (1977). Josef Svoboda k němu realizoval zdánlivě jednoduchou scénografii s projekcí nejen na klasické plátno, ale především na látku lemující celý prostor jeviště v půlkruhu jako aréna nebo šapitó, a tím vytvořil v divácích iluzi, že jsou sami součástí scény.

Josef Svoboda experimentoval s projekčními plochami, s využitím různých materiálů, prostor formoval v souladu s příběhem, dějem nebo obsahem inscenací. Co premiéra, to originál. Experimentoval i s televizní technikou a přímým přenosem v činoherní inscenaci Noční zkouška režiséra Antonína Máši, v Černém mnichovi byly zase projekce promítané na řasenou tkaninu a vůbec nebyla použita klasická projekční plocha. Jednu z nejambicióznějších scénografických výprav pak představoval Odysseus (1986), který vznikl v premiéře pro prostory Paláce kultury a v další verzi o šest let později pro Novou scénu Národního divadla.

Pro komponovaný program Past v roce 1999 vytvořil Josef Svoboda svůj poslední vynález, tzv. virtuální plátno. Speciální konstrukce připomínající šikmou skleněnou stěnu byla postavena mezi tanečníky a publikum a pokrývala ji polopropustná vrstva. Projekce jí procházela tak, že vytvářela novou prostorovou iluzi, poprvé mohla být promítaná přímo před tanečníky. Nevýhodou bylo, že z pohledu účinkujících nebyla vidět, nemohli se tedy podle obrazu orientovat, jak tomu bylo u filmu, ačkoli i dříve se většinou řídili více zvukem hudby nebo vteřinovým odpočtem provázejícím představení. Virtuální plátno bylo znovu použito v programu Graffiti, který byl na repertoáru až do roku 2014 a byl poslední premiérou, která se uskutečnila za Svobodova života.

Josef Svoboda byl vyhledávaným scénografem po celý život a sbíral více úspěchů v zahraničí než v tuzemsku. V cizině pracoval poprvé už v roce 1958, kdy v Benátkách stavěl scénu k Rusalce režiséra Kašlíka. Tvořil pak pro mnoho velkých scén a festivalů včetně pařížské Opery, Metropolitní opery v New Yorku nebo Wagnerových slavností v Bayereuthu. Zároveň učil, opět doma i v zahraničí. Byl profesorem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, ale vedl i master class scénografie na zahraničních univerzitách, např. Pratt Institute v New Yorku, Banff Centre v Kanadě.

Už v roce 1966 získal Cenu britské kritiky za nejlepší scénografii roku za operu Bouře, v Los Angeles Cenu kritiky za scénografii k filmu Laurence Oliviera Tři sestry. Byl držitelem americké International Theatre Award, titulu The Royal Industry Designer v Británii, k významným oceněním patří čestné doktoráty z Royal College of Arts v Londýně, Denison University and Western Michigan University v USA a cena U. S. Institute for Theatre Technology. Ve Francii mu byl udělen Řád umění a krásné literatury a Řád čestné legie.

Josef Svoboda byl výjimečným umělcem, do jehož soukromého života nahlédl v dokumentárním filmu s názvem Divadlo Svoboda (2010) až jeho vnuk, filmový střihač Jakub Hejna. Představil svého dědečka tak, jak ho málokdo znal: „Vyrůstal jsem v domě člověka, který byl výjimečným scénografem, ale taky mým dědou, se kterým jsem moc nemluvil. Hrál jsem si v jeho ateliéru, díval se, jak vyrábí ve sklepě divadelní modely, poslouchal s ním Beethovena. Bylo mi pětadvacet, když umřel, a já si uvědomil, že o něm téměř nic nevím. Tma a prázdný prostor, o kterých tak často mluvil jako o materiálu, s nímž pracuje, zaplnily moji hlavu. Rozhodl jsem se zkoumat onu tmu a prostor filmem, naplnit je tím, co nezemřelo společně s dědou. A pátrat tak po věcech a myšlenkách, které nás přežívají…“

Zdroje:

Josef Svoboda – scénograf, o.p.s. (svoboda-scenograph.cz)

Svoboda, J. Problémy scény Laterny magiky. In: Laterna magika, sborník statí. Praha: Filmový ústav, 1968.

Pozn.: Zkrácená a pozměněná verze článku vyšla v časopise Národního divadla 5/2020.