Profesorka Božena Brodská – zakladatelka dějin českého baletu

Božena Brodská

V nedávno vydané knize Dějiny AMU ve vyprávěních (editoři Lenka Krátká a Martin Franc, NAMU 2016) je zařazen také rozhovor s ní jako jednou z nejdéle kontinuálně se školou spojených osobností (spolu s prof. Janem Císařem, jejím spolužákem). V něm živě přibližuje podmínky a okolnosti, za kterých vznikla katedra tance coby první vysokoškolské pracoviště u nás zabývající se tancem a speciálně obor teorie tance (dnes taneční věda), který byl jejím hlavním zájmem. Při srovnání s dnešní situací jsou z jejího vyprávění zřetelné jak proměny a „pokrok“, tak některé trvalé problémy a obtíže v prosazování zájmů tanečního umění a jeho univerzitního studia zvlášť. K těm nápadným změnám patří třeba sídlo katedry v Hartigovském paláci a její vybavení pro výuku, které dnes jasně kontrastuje s minimálně vybavenými prostory v paláci Kotva s jedním tanečním sálem, šatnami v tmavé chodbě a učebnou za závěsem, kde prof. Brodská v roce 1949 jako jedna z prvních studentek pod vedením prof. Jana Reimosera začínala. Nesrovnatelný je také třeba objem odborné literatury a studijních materiálů, které mají dnes studenti k dispozici a na nichž se prof. Brodská významně jako autorka podílela. A v tomto výčtu dokládajícím rozvoj studia a jednotlivých oborů (pedagogika tance, choreografie, taneční věda, pantomima) by se dalo pokračovat ještě v mnoha bodech a většinou by u něj nějakým způsobem figurovalo i jméno Boženy Brodské. Ve vzpomínkách se ovšem dotkla i věcí, které se nepodařilo realizovat – mezi nimi bylo důležité hlavně nenaplnění záměru samostatné taneční fakulty, který umožňoval zakládající zákon AMU. První vedoucí katedry Jan Reimoser o zřízení fakulty neusiloval, snad z obavy, že pro ni nemá dostatečné zejména personální zaštítění, ale ještě v padesátých letech se podle svědectví prof. Brodské o taneční fakultě mezi představiteli školy mluvilo. Dodnes však neexistuje a taneční umění tak na půdě akademie musí svůj rozvoj stále koncipovat v odlišných kontextech nejdříve divadelního a později hudebního umění.

Hlavním profesním zájmem prof. Boženy Brodské byly vždy dějiny baletu, české i v širším evropském prostoru s důrazem na nám blízké taneční kultury rakouské, německé a polské a na ruský balet v časovém rozmezí 18. až poloviny 20. století. V této sféře vytvořila bohatý historický přehled vycházející z vlastního pramenného výzkumu, obdivuhodný vzhledem k obtížím s přístupem ke zdrojům, způsobeným nejen politickými okolnostmi, ale i dobovou badatelskou praxí vyžadující fyzickou přítomnost v daném archivu (kterou v posledních letech tak zásadně proměnil internet a stále rostoucí objem dokumentů zveřejněných jeho prostřednictvím). Ve studiu vývoje tanečního umění na českých scénách vytvořila skutečně zakladatelské dílo, v němž se až na drobné a nepříliš přesné předchozí počiny např. Karla Sabiny, Františka Dlouhého nebo Emanuela Siblíka neměla o co opřít. Její osobní cestu tímto tématem od diplomové práce s názvem Romantický balet v Praze 1806–1860 postupující přes mnohé dílčí počiny a podíl na pracích o divadle/hudebním divadle a slovnících a encyklopediích završila souhrnná publikace Dějiny baletu v Čechách a na Moravě do roku 1945, vydaná v roce 2006. Toto rozsáhlé dílo vzniklo díky její zaujatosti a výdrži, schopnosti a ochotě využít každou příležitost přístupu ke zdrojům, vypsat si všechny dostupné informace o tanci v Čechách, na které narazila, i když momentálně nebyly tím, co hledala. Všechny se jednou hodily.

Jako pedagožka předávala Božena Brodská své znalosti a výsledky svého studia studentům katedry tance i širší veřejnosti, podílela se na popularizaci poznatků, ale prosadit svou vlastní práci a její význam pro celoevropské poznání taneční historie se jí příliš nepodařilo. Přitom její znalosti týkající se vývoje baletu v sousedních zemích nebo mezinárodně atraktivní poznatky o Václavu Reisingerovi, prvním choreografovi Čajkovského Labutího jezera, jsou jedinečné. Zčásti jí větší proniknutí do mezinárodních tanečněhistorických kruhů a povědomí v dřívějších letech ztěžovaly dobové okolnosti, částečně jí to asi neleželo tolik na srdci. Vždycky ji spíš zajímalo studium samé, shromáždění poznatků, nalézání nových informací, doplňování dosavadního obrazu, jeho zpřesňování.