Osudový muž baletního světa

Jurij Grigorovič v roce 2016. Foto: Mariinské divadlo.

Autor Lucie Dercsényi

Za železnou oponou

Zkraje právě započatého roku 2022, 2. ledna, slaví pětadevadesáté narozeniny tanečník a choreograf Jurij Nikolajevič Grigorovič, jehož kariéra se váže převážně k petrohradskému Mariinskému a moskevskému Velkému divadlu. Přestože Grigorovičova tvorba je spojena s érou sovětského Ruska, jeho balety se dostaly na repertoár prestižních scén a dobily svět dříve, než definitivně padla tzv. železná opona. Před jejím „vytažením“ během 80. let dvacátého století, se díla tohoto umělce objevila nejen v pařížské Opeře, ale i v tehdejším Československu.

Nebylo asi baletního souboru prestižních scén, který by si nepřál uvést Grigorovičova Spartaka či Ivana Hrozného, neb tato hudbou a tancem rozsáhlá narativní plátna představují mistrovské kusy, v nichž doostřily oslnivou záři své taneční kariéry při premiéře Spartaka ve Velkém divadle v roce 1968 Natalia Bessemertnova (Frýgie), Nina Timofjeva (Aegina), Vladimír Vasiljev (Spartakus), Maris Liepa (Crassus). Ivan Hrozný se zapsal rok po moskevské premiéře do repertoáru pařížské Opery (1976) a společně se Spartakem se dočkal i filmového zpracování. Mužské sborové nástupy Spartakova úhlavního protivníka Crassa s jeho vojenskou družinou jsou nezapomenutelné a těžko překonatelné, proto není výjimkou, že řada tvůrců, jež se rozhodla Spartaka s hudební předlohou Arama Chačaturjana uvést ve vlastní verzi, se těmito výstupy více než inspiruje.

Legendární choreografická kompozice šla ruku v ruce s partiturou, čímž inscenace získala jedinečný dramatický účinek, který umocnil kontrast ideálů revoltujícího Spartaka vůči římskému vojevůdci Crassovi, jenž chce svého soka před finální prohrou hlavně pokořit.

Choreografie je doslova nabita grandiózními scénami soubojů gladiátorů, orgiemi v Crassově táboře, bitvami, shromážděním otroků.  A troufám si říci, že není tanečního fajnšmekra, který by neznal milostné adagio Frýgie a Spartaka protknuté něhou a bolestí, eroticky dráždivý duet Crassa a Aeginy nebo taneční monology zachycující prožitky hrdinů s plnou silou emocí ve virtuózně vystavěných variacích.

Navzdory propagandě

Než se však Grigorovič prosadil za hranicemi rodného Ruska, upozornil na sebe v sólových charakterních rolí v Mariinském divadle (tehdy Kirovově), s nimiž se sžíval po dobu šesti let. Záhy zde začal vytvářet své choreografie a již v roce svého nástupu do angažmá v roce 1956 uvedl Petite Cigogne ovlivněnou prací Sergeje Lopuchova, jenž akademickou taneční techniku propojil jak s akrobacií, tak s folklorem či postupy commedia dell´arte. Do Grigorovičovy tvorby se samozřejmě promítly nejen studia na Taneční škole v tehdejším Leningradě (dnes petrohradská Baletní Akademie Vaganové), ale rovněž dozvuky impulsů, inovací, o něž v sovětském Rusku po roce 1917 nebyla nouze, než jim koncem 20. let byla učiněna přítrž, když už bolševická vláda držela otěže moci pevně ve svých rukou.

Hledala se nová témata, jež by svědčila politické propagandě, ale ukázalo se, že dělníci a rolníci pobíhající po jevišti se srpy a kladivy za zpěvu budovatelských písní, nebudou tím, po čem lid touží. Návrat k zpočátku revidovanému odkazu klasického baletu neodlučně svázaného v carském impériu s Mariem Petipem a jeho následovníky z řad ruských tanečníků se ukázal jako nevyhnutelný. Proto jméno Jurije Grigoroviče figuruje u inscenace Louskáčka uvedeného v roce 1966 ve Velkém divadle v Moskvě, kam v roce 1964 přesídlil, když získal funkci hlavního choreografa souboru a později uměleckého ředitele (1988–1995). Na moskevskou scénu přenesl i svá dřívější nastudování Kamenného kvítku z roku 1957 a Legendu o lásce představenou v Mariinském divadle o čtyři roky později (v ND Praha byla Grigorovičova verze premiérována v roce 1967).

Jestliže mnozí ruští umělci se rozhodli pro emigraci, aby mohli svobodně tvořit, tančit a žít, Grigorovič se těšil jistým výsadám, když v roce 1978 pracoval se souborem pařížské Opery na svém Romeu a Julii přeneseného záhy do Moskvy. Byl považován za inovátora, který statečně odolával v sovětském Rusku propagovanému socialistickému realismu a nelpěl na tehdy upřednostňovaném drambaletu nudícím umělce i diváky. Přesto se koncem 80. let vznesla proti němu vlna kritiky z řad baletního ansámblu, diváků i odborníků a Grigorovič v roce 1995 vedoucí post opustil, aby se jako baletní mistr a choreograf do Velkého divadla v Moskvě v roce 2008 navrátil.  A tak na repertoáru stále zůstávají již zmíněné verze Legendy o lásce, Romea a Julie, Spící krasavice, Raymondy, Labutího jezera, Spartaka, Ivana Hrozného a Louskáčka s výpravou Simona Virsaladzeho, dvorního Grigorovičova návrháře, jejichž spolupráci ukončila až Virsaladzeho smrt v roce 1989. Tento talentovaný Gruzínec vnášel sice do Grigorovičových inscenací neokoukané výtvarné nápady, které se ovšem s odstupem času mohou jevit u některých titulů již jako mírně vyčerpané.

Úlitba režimu

Grigorovič nerenovoval jen petipovské tituly, jako jsou dále například Bajadéra, Korsár či Don Quijote, ale čas věnoval i dílům poplatným námětem totalitnímu režimu velebícího budování socialismu, mezi něž patřila Ankara o stavbě obří elektrárny v Irkutsku (premiéra 1978) nastudovaná těsně před sametovou revolucí k 65. výročí Komunistické strany Československa také Baletem ND Praha (1988), který pak v roce 2001 sáhl po vydařené Grigorovičově klasické Raymondě.

K ikonickým inscenacím se řadí Zlatý věk (1982) s hudbou Dmitrije Šostakoviče, jehož balety v době vzniku ve 30. letech byly zakázány, a v čase perestrojky a následně v novém miléniu slavily triumfální návrat (Šroub a Světlý pramen v choreografii Alexeje Ratmanského). Grigorovič ve Zlatém věku stvrdil své mistrovství ve výstavbě sborů, psychologicky prokreslených duetech a sólech, stal se poutavým vypravěčem příběhů hrdinů rozpolcených mezi láskou a politickým přesvědčením, nebál se nadsázky a humoru. V jeho baletních dílech jsou velmi expresivní party zúročující silovou, mužnou dynamiku ruské školy, ale i éteričnost a noblesu takových balerín, jakými byly již citovaná Natalia Bessmertnová, Grigorovičova múza a manželka, dále Jekatěrina Maximova, Ludmila Semenjaka a z mladší generace například Naděžda Pavlova. 

V roce 1996 byl založen soubor Yuri Grigorovich Ballet Company se sídlem v Krasnodaru, v němž působí absolventi baletních škol z Petrohradu, Kyjeva, Permu a Novosibirska. Hostují po světě a spolu s nimi oslavil Jurij Grigorovič v roce 2007 své osmdesátiny v Londýně v Královské opeře Covent Garden. Jeho žena ho během jeho kariéry věrně provázela a po skončení taneční kariéry stála po jeho boku jako repetitorka do roku 2008, kdy zemřela.

Jurij Grigorovič patří k těm choreografům, jimž se daří prostřednictvím tance předávat dramatické příběhy jako velkolepě a velkoryse navržená scénické plátna (neodolám dodat stejně emocionálně vypjatá a barevná jako obrazy francouzského malíře Eugèna Delacroix). Získal celou řadu ocenění, byl a je členem mnoha porot (od roku 1992 prezidentem Benois de la danse, každoročně udělované ceny za vynikající výsledky v tanečním umění). Zůstal věrný rodnému Rusku, kde se před pětadevadesáti lety v lednu 1927 narodil v umění milovaném rodinném prostředí (jeho strýc vystupoval v souboru Ballets Russes Sergeje Ďagileva a jeho matka navštěvovala baletní školu).

V mládí Grigoroviče prý fascinoval cirkus a brzy ho okouzlil tanec, který chápal jako „milostný vztah, který trvá celý jeho život“. Toto jeho vyznání se odráží v jeho bohaté tvorbě, jež se navzdory okolnostem (a naštěstí) nestala zbytnělým pomníkem adorujícím bolševické ideje. Na Grigorovičův bezesporu výjimečný odkaz tak směle navazuje další generace talentovaných ruských choreografů, jakými byl Sergej Vicharev (1962–2017) a jsou Jurij Burlaka, Alexej Faděječev, Vasilij Medvěděv a Alexej Ratmanskij. Ani oni nezapřou výtečnou znalost ruské baletní tradice a techné, které se v jejich rukou stává uměním vysokých kvalit.  

Zdroje:

Dictionnaire de la Danse, ed. Philippe de Moal, Laroussse, 2008

Lucie Dercsényiová: Sovětské balety na našich scénách, magisterská práce, AMU, 1985

https://www.mariinsky.ru/en/company/choreographers/grigorovich/

https://www.britannica.com/biography/Yuri-Nikolayevich-Grigorovich

http://balletfederation.com/?page_id=15&lang=en

https://operaandballet.com/?play_person_cod=grigorovich1