Nicolas Le Riche – Osobnost francouzského střihu

Nicolas Le Riche. Foto: Kungliga Operan/Carl Thorborg.

Autor Petra Dotlačilová

Nesporný talent od prvních tanečních krůčků

Le Riche začal s tancem v sedmi letech a již o tři roky později nastoupil na slavnou baletní školu při pařížské Opeře, která je hlavním „producentem“ tanečníků pro tuto divadelní instituci. V roce 1988, po pouhých šesti letech studia, se stal členem baletního sboru (tzv. corps de ballet) a poté rychle postupoval v hierarchii souboru: v roce 1989 byl jmenován „vedoucím sboru“ (coryphée), o rok později sólistou (sujet) a následovně prvním sólistou (1991, premieur danseur). Zpočátku mu dle jeho vlastních slov pomohl Rudolf Nurejev, tehdejší šéf baletu, který mu od začátku svěřoval výrazné role. Nurejev ale v roce 1993 zemřel a až jeho nástupce Patrick Dupond jmenoval Le Riche étoile v roce 1993 poté, co ztělesnil roli prince v Giselle. Na kontě má několik významných tanečních cen včetně Prix Benois de la danse (1995), od roku 2000 je rytířem francouzského Řádu umění a literatury (2014 byl povýšen na důstojníka).

Jeho taneční virtuozita, elegance a citlivost vynikaly jak v repertoáru klasického tance, tak v soudobých choreografiích. Byl například oblíbeným tanečníkem Rolanda Petita, který pro něj vytvořil balet Clavigo (1999) a vybral si ho rovněž k intepretaci choreografie Le jeune homme et la mort, v níž Le Riche tančil spolu s étoile Marie-Claude Pietragalla. Mezi jeho významné taneční partnerky patřily též Élisabeth Platel, Aurelie Dupont (současná šéfka baletu pařížské Opery) a zejména Sylvie Guillem, s níž často vystupoval i po jejím odchodu ze souboru, ve Francii i v zahraničí. Tančili spolu například titulní dvojici ve slavném Ashtonově baletu Marguerite et Armand (2003), vytvořenou pro Rudolfa Nurejeva a Margot Fonteyn, ale také v díle Rearray Williama Forsytha (2012) a mnoha dalších. Le Riche hostoval na scénách po celém světě, včetně Royal Ballet v Londýně, Velkého a Mariinského divadla v Rusku, The New York City Ballet nebo Tokyo Theatre.

Ve své poslední pařížské sezoně 2013/2014 se spolupodílel na tvorbě nového díla japonského choreografa Sabura Teshigawary Darkness Is Hiding Black Horses. S jevištěm se rozloučil ve dvaačtyřiceti letech (standardní věk, kdy tanečníci Opery odcházejí do důchodu) speciálním galavečerem ve své vlastní režii 9. července 2014. Tento večer obsahoval tři celé krátké balety: Le Jeune homme et la mort (Petit), L'Après-midi d’un Faune (Nijinski) a Boléro (Béjart) a také úryvky z Robbinsovy Suite of Dances, Nurejevovy Raymondy, Petitovy Les Forains, Lichinova Plesu Cadetů a z jeho vlastního baletu Caligula. Le Riche výběrem připomněl nejvýznamnější či nejoblíbenější momenty své čtyřiadvacet let dlouhé kariéry.

V roli choreografa a šéfa baletu

Jak už jsem se zmínila, Le Riche se zajímal také o choreografii a své první dílo RVB21 vytvořil v roce 2001 pro Ballet de Nancy. O tři roky později uvedla pařížská Opera jeho velkolepý celovečerní balet o pěti dějstvích Caligula, jehož hudební podklad tvořila skladba Čtyři roční období Antonia Vivaldiho. Skrz tradiční koncepci a klasickou hudbu prosvítala touha po moderním tanečně-divadelním vyjádření. Tu ještě zvýraznil spojením s výtvarným uměním a fotografií ve svém dalším projektu Echo (2008) situovaným na malou scénu Opera Bastille. Po ukončení taneční kariéry založil spolu s manželkou Clairemarie Ostou (rovněž bývalou étoile) ateliér choreografického umění (LAAC), se sídlem v Théâtre des Champs Élysées – jde o umělecko-pedagogický projekt, jehož cílem je poskytovat mladým tanečníkům z celé Evropy tvůrčí zkušenosti a jevištní praxi. Mezi spolupracující instituce patří École de Danse de Genève, Palucca University of Dance z Drážďan nebo Kungliga Svenska balettskolan ze Stockholmu, která předznamenala další kroky manželského páru.

V červenci 2017 se Nicolas Le Riche stal šéfem baletu švédské Královské opery, zatímco jeho žena se o rok později stala vedoucí sekce klasického tance místní baletní školy. Le Riche vede baletní těleso o osmašedesáti tanečnících, z nichž pouze deset procent pochází ze Švédska. Soubor tedy následuje světový trend rozmanitosti a mezinárodnosti tanečních skupin. Ve vedoucí pozici Francouz vystřídal švédského tanečníka a choreografa Johannese Öhmana, který zde šéfoval od roku 2011. Jeho inklinaci k současnému repertoáru ale dosti konzervativní stockholmské publikum odmítalo; na jeviště královské opery uvedl například díla Wima Vandekeybuse a Sashi Waltz. Öhman nakonec odešel do Berlína, kde se spolu s Waltz ujal vedení Staatsballettu; ani zde tento novátorský přístup neuspěl, ale to už je jiný příběh…

Le Riche zvolil zcela jinou strategii, která, zdá se, konvenuje místnímu publiku: velkolepé klasické tituly se střídají s „tradiční“ modernou (Jiří Kylián, Mats Ek, William Forsythe atd.), doplněnou o francouzský šmrnc (Serge Lifar, Roland Petit, Angelin Preljocaj atd.). Samozřejmě se na repertoáru objevují i novější kusy a světové premiéry, ať už se jedná o zavedené choreografy nové generace typu Alexandra Ekmana, Jiřího Bubeníčka a Lukáše Timuláka, nebo o nováčky ze souboru, kterým je určen formát Young Choreographers . Repertoár rozhodně nezapře La Richeovu oddanost francouzské tradici, kterou sám důvěrně poznal – například u velkých titulů poslední dobou volí slavné verze Rudolfa Nurejeva (Don Quijote, Labutí jezero). Zde je příhodné srovnání se současným vedením pražského baletního souboru, kde Filip Barankiewicz čerpá ze své dlouhé stuttgartské kariéry. Stejně tak při definici své umělecké koncepce Le Riche trvá na diverzitě (chce nabídnout „duhu různých výrazů“, uvádět klasické tituly, neoklasiku i nová díla). Při zadávání původních kreací jistě vychází ze známostí, které má v uměleckém světě, přesto je v jeho výběru vidět větší (nebo opravdová) diverzita v choreografickém vyjádření pozvaných tvůrců, na rozdíl od pražského repertoáru. Například formáty i styly Alexandra Ekmana a Jiřího Bubeníčka jsou opravdu jako z jiných světů.

Stejně jako všude na světě i jeho působení ve Stockholmu těžce poznamenala pandemie koronaviru. Soubor sice zůstal dlouho v činnosti, zkoušelo se a hrálo se i jen pro padesát lidí v hledišti tisícimístné Opery, změny repertoáru a zrušená představení byla přesto velmi častá a bolestivá. Oslavy sta let Ballets suédois se odložily na novou sezonu, novinka Alexandra Ekmana Shift zaznamenala z důvodů restrikcí zásadní proměnu, která je zachycená v dosti smutném videodokumentu.

Nicolas Le Riche nyní končí své první funkční období (trvající pět let), zatím ale nic nenasvědčuje, že by měl ze Stockholmu odejít. Jeho dramaturgie je divácky úspěšná, kritici jsou mu nakloněni, soubor je ve skvělé kondici a po úvodním zvykání na švédský způsob horizontální hierarchie a kolektivního rozhodování se zdánlivě sžil i s těmito aspekty své práce. I když se začátek jistě neobešel bez kolizí a obměny tanečního personálu. Jeho ženě byla nedávno prodloužena smlouva ve škole do roku 2023, rovněž spolupracuje s baletním souborem (příležitostně vede tréninky, a dokonce byla i asistentkou při studování baletů, v nichž dříve tančila). Francouzský tandem se ve Stockholmu evidentně uchytil – nezbývá, než jim oběma popřát do budoucna mnoho zdraví a umělecké inspirace.