Míra Holzbachová - Avantgardní a angažovaná umělkyně

Míra Holzbachová - Avantgardní a angažovaná umělkyně

Už v dětství projevovala Míra Holzbachová pohybové nadání, což ji v rodné Kroměříži přivedlo nejdříve ke krasobruslení. Později, po maturitě na tamější reálce, se s rodiči přestěhovala do Prahy, kde sice začala studovat chemii, ale zájem o divadlo a společenské dění převážil a brzy ji dovedl až na Státní konzervatoř v Praze. U profesorek Jandové a Suchánkové měla hereckou výchovu, hodiny Dalcrozeho rytmické gymnastiky vedla Anna Dubská a hodiny klasického baletu Františka Borecká (roz. ze Shöpfů), bývalá primabalerína Národního divadla. Již na škole byla Míra Holzbachová zapsána ve zlaté kapličce jako elévka.

Ačkoliv ji konzervatoř směřovala k herectví (absolvovala v roce 1922), její duši uchvátily nekonečné možnosti výrazového tance, které skvěle souzněly s jejím zájmem o nové umělecké formy i životním názorem. Rozhodla se rozšířit si taneční vzdělání a podobně jako další české „novodobářky“ se vzdělávala na letních kurzech. Nejprve u Dalcrozeho v Hellerau u Drážďan, následně i v Labanově škole v Hamburku, kde byl jejím učitelem sám Kurt Joos.

Už od dob studií byla Míra Holzbachová v českém prostředí v úzkém kontaktu s tehdy se formující uměleckou avantgardou a brzy se stala její součástí. Mimo jiné stála i u zrodu sdružení Devětsil, kde mezi různými uměleckými osobnostmi byla jedinou tanečnicí. I to byl důvod, proč se vedle slavné herečky Jarmily Horákové stala další členkou Osvobozeného divadla vedeného Jindřichem Honzlem a Jaroslavem Frejkou. Byli to právě oni, kdo začali ve svých představeních přičítat velký význam pohybové složce, která podle nich rozhýbávala vizuální stránku celé divadelní akce, přinášela na scénu pestrost a dění na jevišti se jevilo jako celkově rytmičtější.

Míra Holzbachová se v umělecké avantgardě prosadila také jako choreografka a režisérka. Spolupracovala i s Vítězslavem Nezvalem nebo Jiřím Voskovcem a Janem Werichem. Její stopy bychom našli také v české kinematografii: Děvčata, vdávejte se (1921) a Řina (1926).

Velmi intenzivně se věnovala i vlastní taneční tvorbě. Silně ovlivněná německým expresionismem se stala jednou z nejvýznamnějších představitelek výrazového tance u nás. Jarmila Kröschlová o ní v knize Výrazový tanec z roku 1964 napsala, že jako tanečnice vynikala temperamentem a jako choreografka šla jedině po obsahu tance, jeho formální stránky si všímala málo. Využívala gestikulaci, mimiku a nezapřela své herecké vzdělání.

Mezi sólové kusy v jejích uměleckých počátcích patřilo mnoho tanečních grotesek (např. Intelektuálky), ráda tančila i na dráždivé rytmy tangy a charlestonu, ale na druhou stranu si vybírala drobná lyrická témata. V choreografiích k sobě řadila nejrůznější zmechanizované úkony každodenního života, z nichž vytvářela veselé obrazy. Spolupracovala také s předními současnými hudebníky, jakými byli například Jaroslav Ježek nebo Josef Stanislav.

Postupně se v jejím díle dostala ke slovu rostoucí obsahovost a nová věcnost. To dokázala například sólová Panychida nebo cyklus Ulicí lidé jdou. Tančila i na hudbu Brahmse, Debussyho, Dalcrozeho, Smetany, Dvořáka, Chopina, Mozarta a dalších. Zkoumala rovněž absolutní tanec bez hudby a pokoušela se o taneční vyjádření veršů (například básně Listopad od S. K. Neumanna).

Ve druhé polovině 20. let založila soukromou pohybovou školu a po třech letech s nejtalentovanějšími žákyněmi vytvořila Umělecké studio, které fungovalo až do roku 1937. Za tu dobu vytvořila asi 150 choreografií. Od třicátých let její choreografie dostávaly čím dál tím pokrokovější význam a politickou angažovanost. Bez nadsázky ji lze nazvat představitelkou revolučního tance, který hrál významnou roli v proletářské kultuře, politickém boji a agitaci.

Sama Holzbachová byla v rámci podpory ideálů levice velmi aktivní. Intenzivně spolupracovala s dělnickým hnutím nebo Svazem dělnických divadelních ochotníků Československa, v roce 1933 dokonce založila vlastní Nové avantgardní divadlo, nicméně po prvním odehraném představení jí policie odmítla dát povolení k další činnosti. Ve svém tanečním studiu sídlícím v pražské Vodičkově ulici nejenže vedla taneční kurzy pro dělníky, ale občas tam s nimi pozdě večer po skončení výuky tajně tiskla levicové propagační materiály.

V této době vytvořila svá nejvýznamnější choreografická díla. V roce 1936 například získala první místo na I. celostátní soutěži uměleckého tance za choreografie s politickým námětem. Za vytvoření pantomimy Hlasy nad tajgou byla oceněna v Celonárodní soutěži umělecké dělnické tvořivosti a na to konto byla vyslána na olympiádu do Moskvy. Její nejproslulejší choreografií se stala dvoudílná práce Madame Evropa (Evropa mocná a nemocná). První část představovala starý kontinent před nástupem fašismu, druhá Evropu zachvácenou ohyzdnou nemocí – fašismem. Toto dílo bylo kromě Československa uvedeno i v zahraničí. Míra Holzbachová mnohokráte vystoupila v různých význačných evropských městech. Po vypuknutí občanské války ve Španělsku věnovala výtěžek ze svých vystoupení na pomoc španělským sirotkům v Madridu, Valencii, Barceloně aj. Sama pak byla členkou Interbrigády bojující proti Francovu režimu.

Vším, co dělala, se podobně jako jiní levicově orientovaní umělci stala nastupujícímu fašismu trnem v oku. Zákaz umělecké i pedagogické činnosti na sebe nenechal dlouho čekat. Proto když během jejího turné ve Spojených státech byla naše republika obsazena, Holzbachová v USA zůstala. Až do konce druhé světové války v roce 1945 vystupovala pod pseudonymem Miss Slavonica a soukromě vyučovala na taneční škole Free School na předměstí New Yorku.

Konečně si také mohla splnit svůj dávný sen a studovat americké a indiánské tance. Po návratu do Čech napsala knihu Amerika, země indiánů (1963). Na americký kontinent se vrátila ještě v šedesátých letech, kdy se vydala po stopách Mayů, Toltéků a Aztéků do Mexika a na Kubu. Následně pak vydala knihy Indiánské pohádky (1971) a Děti tropického slunce, Z cest americkým světadílem (1978) napsanou na motivy bajek, bájí, legend a pověstí mexických Indiánů.

Po skončení války a návratu do Československa Míra Holzbachová již sama aktivně netančila, nicméně dále byla v kontaktu s uměním a kulturou jako novinářka a organizátorka. Publikovala například v Haló novinách a hned v roce 1945 získala zaměstnání na Ministerstvu školství a osvěty, kde pracovala v odboru lidové kultury. V roce 1948 vyšla její kniha Bavte se s námi, kde na základě svých zkušeností ze Sovětského svazu a Ameriky shrnula nové možnosti kolektivní kulturní zábavy na rekreacích. Její zápal pro věc a společenská angažovanost samozřejmě našly uplatnění i po změně režimu v roce 1948. Stala se vedoucí pracovnicí organizace Umění lidu a zároveň dostala příležitost jako choreografka Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého (1952–1957). Mimo to pořádala, dokud jí síly stačily, kurzy tvořivosti. Zemřela 18. května 1982 v Praze.

Můj vztah k osobnosti Míry Holzbachové prošel během let mého zájmu o vývoj novodobého tance u nás několika etapami. Od prvotního zaregistrování jejího jména jako jedné z představitelek výrazového tance přes objev její spolupráce s meziválečnou uměleckou avantgardou až ke chvíli, kdy se mi dostal do ruky její silně angažovaný projev na 1. celostátní konferenci tanečních umělců v Brně v roce 1950. Proletářská orientace jejího projevu mě nejprve vyděsila, ale po jejím „vyfiltrování“ mi zůstala slova, která navždy proměnila mé chápání kontextu doby a místa, vzniku a prezentace příspěvku.

Míru Holzbachovou vnímám jako uměleckou osobnost, která svým zápalem dokázala strhnout své okolí a pro niž tanec představoval více než jen fyzickou aktivitu. Pomohla mi zcela přirozeně si vytvořit klíč, díky němuž jsem schopna vnímat umělecký tanec skutečně jen duší, a přitom jej rozumem přehodnocovat či analyzovat. Tanci vždy přikládala i hluboký politický význam a její umění sloužilo nejen jako prostředek k vyjádření ušlechtilých lidských tužeb v boji za ideály, ale i jako zbraň proti diktátorským režimům omezujícím osobní svobodu prostřednictvím mystifikace, xenofobie a šířením strachu.

Prameny:

Smugalová, Zuzana. Vývoj českého neprofesionálního scénického tance 1945–1968. Diplomová práce. HAMU, 2007.

Lajnerová, Marta. Lucerna našich novodobářek. Taneční listy, roč. 36, 4/99.

Kröschlová, Jarmila. Výrazový tanec. Praha, 1964.

Bláhová, Eliška. Pohyb, rytmus, výraz. Praha, 1949.

Procházková, Martina. Míra Holzbachová (1901–1982). Dostupné online www.phil.muni.cz/udim/avntgarda