Milan Sládek je náš!

Milan Sládek.

Milan Sládek také letos vstupuje do pětapadesátého roku své profesionální aktivity na divadelní scéně. Narozen na Slovensku, odešel ze třídy herectví bratislavské VŠMU do Prahy k Emilu Františku Burianovi, nejvýznačnější režisérské osobnosti české meziválečné avantgardy a zakladateli divadla D 34 (po jeho smrti bylo přejmenováno v roce 1960 na Divadlo E. F. Buriana). Našel zde uměleckou podporu pro své snahy o moderní pantomimu – časově souběžné se začátky Pantomimy Na zábradlí Ladislava Fialky. Získal si brzy spolupracovníky a přátele, mezi něž patřil na prvním místě žák Laurette Hrdinové, tanečník a mim Eduard Žlábek. Pod ochrannými křídly choreografky Niny Jirsíkové zde spolu uvedli první dvě inscenace – Bouli (1960) s námětem ze současného života a jako první u nás Hadráře na libreto Jeana Gasparda Deburaua (1961). Milan Sládek se tak rychle prosadil jako všestranný umělec – mim a herec, věnoval se malbě, scénografii a kostýmnictví, a ke staršímu a zpočátku zkušenějšímu Žlábkovi se připojil i jako asistent režie. Dobová pražská kritika nejvíce oceňovala jeho mimický talent. Z dnešního hlediska si ale málo všímala osobitosti konceptu mimického umění Divadla E. F. Buriana, možná proto, že se do jisté míry vymykal (hlavně výraznějším příklonem k fyzickému herectví) z obligátní představy Fialkovy imaginární pantomimy. Důvody pro odchod pramenily také ze změn, které v divadle nastaly po Burianově smrti. Pod Sládkovým vedením pak Žlábek přešel s částí své bývalé skupiny do Bratislavy, kde se po různých peripetiích přičlenili k souboru Malé scény Slovenského národného divadla. V roce 1965 získali pro tehdejší Československo Grand Prix na mezinárodním festivalu v Nancy, na světovém fóru se prosadili i v dalších podnicích, jako bylo Divadlo národů v Paříži atd. Úspěšnou uměleckou dráhu však přerušila okupace sovětskou armádou v roce 1968, kterou vystřídala politická šikana, jež o něco později přiměla oba význačné umělce k odchodu do ciziny. Usadili se v Kolíně nad Rýnem, kde Milan Sládek roku 1974 otevřel soukromé divadlo pantomimy Kefka, o dva roky později zde zahájil první ročník mezinárodního festivalu Gaukler. Zde nastudoval kolem dvaceti dramaturgicky a tvarově cenných inscenací. České umělce včetně Ladislava Fialky nebo Boleslava Polívky zval k pohostinským vystoupením. V roce 1987 rozpustil soubor a začal se věnovat výchově mladých mimů na Folkwangově univerzitě v Essenu. O rok později zemřel po nemoci Eduard Žlábek. Milan Sládek dále tvořil na pozvání významných divadel svého oboru po Evropě i Asii, zvláště si zamiloval divadelní kulturu Japonska. K sametové revoluci se připojil jako jeden z prvních a hned v roce 1990 zahájil v Bratislavě nové umělecké aktivity. Nejprve na půdě VŠMU, poté rekonstruoval pro svůj obor legendární prostory Arény na Petržalce, v roce 1996 zde zahájil mezinárodní festival pantomimy Kaukliar. Působil zde až do roku 2002, poté mimo jiné navázal spolupráci s evangelickou obcí v Kolíně nad Rýnem, v jejímž kostele sv. Trojice do dnešních dní uvádí své pozoruhodné inscenace – fragment Mozartovy pantomimy Pantalon a Columbina či Křížovou cestu. 

Během své umělecké pouti získal Milan Sládek i řadu významných státních ocenění – ať už československého prezidenta Ludvíka Svobody v roce 1968, či prezidenta Spolkové republiky Německo Johannese Raua nebo prezidenta Slovenské republiky Michala Kováče (obé v roce 2000). S neutuchající energií a velkým mistrovstvím sleduje pohyb současného mimického umění, do jehož široké palety i dnes přispívá tvorbou, která slučuje nejvýznamnější prvky euroasijské divadelní tradice (především antiky a bunraku) s moderním pojetím myšlenkově závažného fyzického divadla.

Představení Antigony, které chystá jako režisér a protagonista mezinárodního souboru – spolu s německými herci a studenty HAMU Alexejem Byčkem z Ukrajiny, Tomášem Kasprzykem ze Slovenska a Čechy Petrem Bielem a Jonatánem Vnoučkem –, je už ve zkušebním stadiu originální příspěvek, který zejména v našem prostředí překvapí zvláštní kombinací divadla masek, mimického pohybu a mluveného herectví. Spolupracují na něm i další významní umělci: malíř a scénograf Antonín Málek, skladatel Jozef Vlk, kostýmy navrhl proděkan VŠMU Ján Kocman. Světová premiéra se uskuteční 23. dubna 2015 v kostele sv. Trojice v Kolíně nad Rýnem, následovat bude uvedení na scéně Slovenského národného divadla v Bratislavě a 24. května 2015 česká premiéra na letní scéně HAMU v Lichtenštejnském paláci.