Marianela Núñez, světová baletní hvězda s nakažlivě rošťáckým úsměvem

Marianeal Nunez. Foto: Andrej Uspenski.

Autor Zuzana Rafajová

Kolikrát jsem už v životě slyšela ono – za našich mladých let, to byly ty pravé hvězdy, to byli skuteční umělci, ne jako dnes, kdy je jedna tanečnice jako druhá, kdy se tanec zredukoval jen na gymnastický výkon, kdy nic není jako dřív, kdy byla i ta tráva prokazatelně zelenější! Slabšího jedince mohou takováto prohlášení dostat i do stavů mírné deprese, uvěří-li tomu, že umění jeho věku je zoufale dekadentní a nikdy nedosáhne své pravé podstaty, pročež život ztrácí smysl. Pro všechny ostatní je tady Marianela Núñez.

Mluvit v umění o jakékoli všeobecně přijímané konstantě se zdá z principu nesmyslné, přesto se čas od času objeví interpret či tvůrce, na jehož velikosti se téměř univerzálně shodne celá komunita. A Marianela Núñez, rodačka z argentického Buenos Aires, je bez větších pochyb aktuálně jednou z nich. Na první pohled vlastně vůbec nezapadá do onoho baletního stereotypu (zhusta formovaného především vnějším světem) – není křehkou, rachitickou květinkou, není typem dlouhonohé, dlouhoruké, dlouhokrké labutě, není z Ruska (byť u toho bodu si nejsem jistá, nakolik je mezinárodní a nakolik je zapříčiněn geopolitickým reliktem v našem zeměpisném prostoru)… Přesto je fenoménem, k němuž se vztahuje nejedna studentka baletních konzervatoří po celém světě (obdobně jako tanečnice před deseti, patnácti lety ke Světlaně Zacharově), jenž milují diváci a do nebes vynáší odborná kritika. Primabalerína jedné z nejprestižnějších světových scén, londýnského The Royal Ballet, na jejímž vrcholu stojí neuvěřitelných dvacet let a nevypadá to, že by se chystala v nejbližší pětiletce odejít. A proč by to taky při své technice, zkušenostech, tanečnosti a charismatu dělala?!

Núñez, která slaví 23. března čtvrté kulatiny, začala s tancem v rodné Argentině ve třech letech, od šesti se věnovala baletu, který studovala ve škole při Teatro Colón. Ve čtrnácti letech už byla členkou souboru, dokonce si zatančila na světoznámém World Ballet Festival v japonském Tokiu, kam si ji jako partnerku vybral Maximiliano Guerra. Krátce na to se přesunula do Londýna, kde strávila rok v The Royal Ballet School, protože Britové docela příčetně nenechávají patnáctileté děti na plný úvazek pracovat. Hned v šestnácti však Marianela nastoupila do baletního sboru Opery v Covent Garden a své domovské scéně, na jejíž vrchol ji vynesl mimo jiné i záskok za zraněnou Leanne Benjamin v roli Kitri v baletu Don Quijote vedle Carlose Acosty, je věrná dodnes.

Vyjmenovávat seznam rolí klasického a romantického repertoáru je bezpředmětné, vzpomeňte si na jakoukoli hlavní roli ze známého baletního titulu a Núñez si ji zatančila. Je nadto jednou z těch baletek, jež spadají do kategorie univerzálního klíče – se stejným úspěchem, jistotou a opravdovostí je schopná ztvárnit Nikii i Gamzatti v Bajadéře, Myrthu i titulní Giselle, Olgu i Taťánu z Oněgina, Mary Vetseru i Mitzi Caspar MacMillanova Meyerlingu.

Na kontě má balety George Balanchina, Fredericka Ashtona, Kennetha MacMillana, Jeroma Robbinse, Williama Forsytha, Antonyho Tudora, Johna Cranka, Glena Tetleyho i Jiřího Kyliána. Přímo jí na tělo tvořili Christopher Wheeldon (Aeternum, DGV: Danse à Grande Vitesse), Liam Scarlett (Asphodel Meadows) nebo Wayne McGregor (Infra, Multiverse, Tetractys). Scarlet si ji vybral jako svou premiérovou labutí královnu do jeho inscenace Labutího jezera, Carlos Acosta pro ni vytvořil Carmen a rovněž Kitri ve své režijní verzi Dona Quijota. Tančila jako host s Wiener Staatsballett, American Ballet, Theatre, Teatro alla Scala či Australian Ballet, byla hvězdou gala představení doslova na celém světě. Mezi její nejčastější taneční partnery patřili již zmíněný Carlos Acosta či Thiago Soares, aktuálně tvoří nejsehranější dvojici s Vadimem Muntagirovem.

Britští taneční kritikové ji třikrát zvolili v rámci National Dance Awards tanečnicí roku (2005, 2012, 2018), v roce 2013 obdržela i prestižní Olivier Award za mimořádný výkon v oblasti tance za výkon v baletech Viscera, Aeternum a pasáž Diana a Akteon v rámci projektu Metamorphosis: Titian 2012.

Telefonní seznamy rolí, titulů, choreografů, tanečních partnerů a ocenění má však na svém kontě kdekterá tanečnice. V čem je tedy zrovna Marianela Núñez tak jedinečná? V nezkrotné energii, projevující se v každém jejím kroku, v hluboké lásce k profesi, jež je patrná v jakémkoli titulu, v obrovském charismatu, s nímž si podmaňuje scénu, v osobitosti, se kterou si hraje s každým detailem a nuancí ztvárňované postavy? V kombinaci všeho zmíněného? Patrně.

Pro mě osobně je Marianela Núñez především ekvivalentem spontánního, absolutního, až bestiálního štěstí, které z ní nakažlivým způsobem sálá, kdykoli tančí. Nejde o povrchní pozlátko, o nacvičenou grimasu, je to něco hlubšího a nesmírně opravdového. Ono si totiž tanečnici stačí jen poslechnout, když mluví o své profesi. Ty zářící oči totiž jen tak nenacvičíte. Jakkoli si umíte jeviště a diváka omotat kolem prstu i v roli, v níž strávíte čistého času deset minut z tří a půlhodinového baletu (vyzkoušeno v Meyerlingu za vás)…