Malá exkurze do života Karla Vaňka a s ní do historie českého tance

Karel Vaněk, Eva Černá. Foto Soukromý archiv Karla Vaňka.

Karel Vaněk (* 4. 3. 1958) patří do generace českých tanečníků, vzdělaných v americkém modern dance, který nevědomě inicioval proměnu zdejšího tanečního umění do současné podoby.

Do Prahy přišel z Litvínova původně studovat matematiku na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. Ačkoli ji úspěšně absolvoval, jeho celoživotní profesí se stal tanec. Počátkem osmdesátých let bylo jeho taneční působení spojeno s Vysokoškolským uměleckým souborem (VUS), kde také potkal svou celoživotní taneční partnerku a manželku Evu Černou. Se souborem se účastnil několika mezinárodních festivalů, soutěží a tanečních dílen, např. absolvoval letní taneční workshopy pořádané London Contemporary Dance School.

V roce 1984 Vaněk spolu s Evou Černou z VUSu odešli a na doporučení Marcely Benoniové byli přijati do souboru Laterny magiky, kde, ačkoli elévové, na sebe brzy upozornili. Taneční kritička Jiřina Mlíkovská na adresu jejich interpretačního projevu do Tanečních listů napsala: „Choreografka i interpreti jsou spojeni znalostí výrazových prostředků, s kterými pracují: tedy nejen tvar a rytmus pohybu, ale i dynamika velice odstíněná, dynamika dobývající nový prostor pro účinnost tance. Škoda, že celý soubor neovládá tak do hloubky techniku, kterou se vyjadřuje choreografka, jako tito dva interpreti Intermezza.“ (Z recenze na choreografii Pragensia. Vox Clamantis Marcely Benoniové, 1986.)

Jako tanečník vystupoval Karel Vaněk ve večerech profesionálního tanečního souboru Paraboly, který fungoval mezi lety 1986–1987 pod vedením Benoniové. V roce 1989 spolupracoval s Baletem deseti, soustředěným kolem choreografa Daniela Wiesnera. Velmi úzce spolupracoval také s výtvarníkem Jiřím Sozanským a fotografy Pavlem Jasanským, Věroslavem Škrabánkem či Jaroslavem Prokopem. Podílel se i na inscenacích amatérského souboru Studio pohybového divadla, jehož vedoucí byla Nina Vangeli.

Se vstupem na profesionální scénu rostla jeho touha po vzdělávání a získávání nových informací. Přitahovala ho choreografie, v níž se začal od roku 1990 systematicky vzdělávat na katedře tance HAMU. Byl přijat do ročníku Pavla Šmoka, po dvou letech však svá studia přerušil. V létě 1991 byl vybrán, aby absolvoval šestitýdenní American Dance Festival na Duke University v Durhamu v Severní Karolíně, organizovaný Charlesem Reinhartem. Záhy následovala několikatýdenní stáž ve studiu Merce Cunninghama v New Yorku. Zážitek z těchto intenzivních týdnů, zejména z workshopu s Carol Parker a Jackem Warderenem, byl pro Karla Vaňka silným inspiračním podnětem k jeho další práci, zaměření a směřování, čímž se stala kontaktní improvizace. Zprvu byl ovlivněn spoluprací se Sarou Shelton Mann, uměleckou vedoucí kalifornského tanečního uskupení Contraband, pracovním kontaktem s podobně zaměřenými skupinami v San Francisku, dílnami s Minem Tanakou a taneční skupinou Pilobolus. Postupně však opouštěl od imitace stylu někoho druhého a začal si hledat vlastní cestu – rozvíjení svých nápadů a pohybových principů a postupů. Spolu s Evou Černou to byli právě oni, kdo blíže „představil“ kontaktní improvizaci českému tanečnímu prostředí.

V roce 1990 oba odešli z Laterny magiky. Podle názoru Karla Vaňka teprve čas ukázal, že významnější než získání angažmá v Laterně magice pro ně bylo odhodlání opustit jistotu komfortního zázemí, byť s vědomím nulové finanční jistoty. Odmítali smířit se s pozicí pasivního příjemce invence druhých, se svou „ztraceností“ v anonymní divadelní instituci. Měli potřebu vlastní umělecké osobní zpovědi. Rozhodujícím momentem, který podnítil změnu jejich postojů i způsobu uvažování, bylo setkání s ruskou divadelní undergroundovou komunou Děrevo, vědomě stírající hranice mezi životem a uměním, přicházející s novou estetikou a morálními hodnotami po převratu. 

V roce 1991 založili skupinu Černá & Vaněk Dance a vytvořili neopakovatelný a velmi oceňovaný duet Malé modré nic. „Suverénní tanečníci, krásného zevnějšku, krutě upřímní, aniž upadají do hysterie, mají noblesu a inteligenci těl, vyznačují se elegancí a vkusem pohybového a prostorového řešení.“ (Vangeli 1991: 70) Představovali na jevišti osobitou, citlivě souznící uměleckou partnerskou dvojici.

Po dvou letech života na volné noze se Karel Vaněk a Eva Černá v roce 1992 rozhodli podepsat nabídku sólistických smluv v Choreographisches Theater Freiburg, v mladém souboru vedeném Pavlem Mikuláštíkem. Šlo o tzv. syntetické neboli totální divadlo, spojující tanec, pantomimu, akrobacii, slovo, hudbu a výtvarné umění. Jeho úkolem bylo neustálým kladením otázek burcovat sebe i diváka ze společensko-politické letargie. O pět let později, v roce 1997, se oba manželé přesunuli za Mikuláštíkem do Bonnu, kde setrvali až do roku 2002.

Karel Vaněk nikdy neztratil kontakt s českým prostředím a opakovaně se s Evou Černou vraceli do Prahy, kde byli velmi oblíbení. Choreografie vznikaly především pod režijním dohledem Karla Vaňka. Ojedinělý rukopis dvojice vycházel ze společného dlouhodobého a intenzivního zájmu o kontaktní improvizaci, která představovala spodní tón trvale znějící v jejich tvorbě. Jevištní výpověď se po celá devadesátá léta týkala především křehkých vazeb a psychologických stavů lidského nitra v soužití s druhým.

Po určité sebekritické reflexi však na přelomu tisíciletí začali hledat další, dosud nevyzkoušené tvůrčí postupy a pohybové principy, svou pozornost obrátili i k jiným tématům. Z tohoto důvodu zvali od roku 1999 k pohostinské spolupráci další umělce a vytvářeli až dvě premiéry ročně. Choreografický rukopis Karla Vaňka a jeho schopnost uměleckého zpracování témat zaujalo vedení souboru Schweizer Kammerballett, jež mu dalo příležitost vytvořit choreografii Jephte (1994). Stejně se „zachovalo” i jeho domovské divadlo v Bonnu, kde inscenoval několik celovečerních tanečních představení – Intermundium (1999), Es reut mich f… (2000) a Hidden (2002). V roce 2008 vytvořil pro skupinu Aura z Litvy choreografii s názvem Interiors.

V červnu 2008 však Eva Černá po dlouhé a těžké nemoci zemřela. Představení s názvem Orphans, za které Karel Vaněk obdržel Cenu diváka České taneční platformy 2009, věnoval právě jí.

Od roku 2010 pracuje Karel Vaněk opět pod hlavičkou skupiny Černá & Vaněk Dance. Jeho uměleckým partnerem je dramaturg Guido Preuss. S ním vytvořil řadu tanečních inscenací, například choreografii Endless Refill (2013), která byla nominována na Tanzpreis des Landes Baden-Württemberg 2015. V současné době pracuje jako programový ředitel pro tanec v kulturním centru Brotfabrik v Bonnu a zároveň vyučuje taneční divadlo na Alanus Hochschule v Bonnu–Alfteru.

Posledním režijním počinem Karla Vaňka je představení Nostalgiáda, jež bude v premiéře uvedeno 23. března ve Studiu Alta. V anotaci uvádí, že se společně s tanečníky a choreografy své generace z Česka, Slovenska a Německa ohlížejí zpět – někdy skrze růžové brýle – a hledají v minulosti to, co jim v současnosti chybí. Musíme utíkat do minulosti, abychom si ulevili od současnosti, anebo probíhají právě teď ty staré dobré časy, po kterých se budeme za deset let zase toužebně ohlížet?

Literatura:

Interview s Karlem Vaňkem, tanečníkem, choreografem a jedním ze zakladatelů tanečního dua Černá & Vaněk. Praha, 24. února 2015.

Rukopis seminární práce Evy Černé vypracované v II. ročníku na AMU – taneční pedagogika, s. 5. Seznámení Evy Černé se základními principy kontaktní improvizace a jejich další rozvoj. Soukromý archiv Ivanky Kubicové.

Rukopis seminární práce Evy Černé vypracované v II. ročníku na AMU – taneční pedagogika, s. 24. Struktura hodin kontaktní improvizace, vedených Evou Černou a Karlem Vaňkem, s podrobnou evaluací jednotlivých frekventantů. Soukromý archiv Ivanky Kubicové.

Anketa divadelních kritiků…co mě zaujalo ve II. čtvrtletí 1991. In Scéna. 1991, roč. 16, č. 16, s. 3. ISSN 0139-5386.

Anketa divadelních kritiků…co mě zaujalo ve III. a IV. čtvrtletí 1991. In Scéna. 1992, roč. 17, č. 1, s. 3. ISSN 0139-5386.

AS. Po úspěchu VUSu. In Taneční listy. 1982, roč. 20, č. 1, s. 11. ISSN 0039-937X.

GREMLICOVÁ, Dorota. Malé modré nic. In Taneční listy. 1992, roč. 30, č. 3, s. 6–7. ISSN 0039-937X.

KLOUBKOVÁ, Ivana. Choreografické divadlo Freiburg. In Taneční listy. 1991, roč. 29, č. 10, s. 15–17. ISSN 0039-937X.

KLOUBKOVÁ, Ivana. Kafkův tragikomický příběh jako efektní show. In Taneční listy. 1993a, roč. 31, č. 5, s. 4–5. ISSN 0039-937X.  KLOUBKOVÁ, Ivana. Místo činu – divadlo ve Freiburgu. In Taneční listy. 1994, roč. 32, č. 6, s. 12. ISSN 0039-937X.

MLÍKOVSKÁ, Jiřina. Pragensia. Intermezzo. Vox Clamantis. Samostatný večer baletu Laterny magiky. In Taneční listy. 1986, roč. 24, č. 6, s. 8. ISSN 0039-937X.

Pat. Soutěžili jsme v Nyonu. In Taneční listy. 1988, roč. 26, č. 5, s. 16–18. ISSN 0039-937X.

PETIŠKOVÁ, Ladislava. Křesadlo. Studio pohybové divadla. Encyklopedie českých divadel. In Divadelní revue. 1992a, roč. 3, č. 4, s. 76–79. ISSN 0862-5409.

PETIŠKOVÁ, Ladislava. Mimos v Praze. In Taneční listy. 1992b, roč. 30, č. 2, s. 4–5. ISSN 0039-937X.

VANĚK, Karel. American Dance Festival ´91. In Taneční listy. 1991, roč. 29, č. 9, s. 13–15. ISSN 0039-937X.

VANGELI, Nina. Mimos Bratislava-Brno-Praha. Listopad 1991. In Svět a divadlo. 1991, roč. 2, č. 10, s. 60–71. ISSN 0862-7258.