Laurette Hrdinová by oslavila 110 let

Tanečnice, pedagožka a choreografka Laurette Hrdinová se narodila 15. dubna 1907 v Praze. O dětství této významné osobnosti nemáme, bohužel, žádné zprávy. Na taneční scéně se objevila až ve dvacátých letech 20. století, nejprve jako žačka Elinor Tordisové a Émila Jaques-Dalcroze ve škole Hellerau-Laxenburg v Rakousku, poté jako sólistka v Královském divadle v Janově a jako tanečnice a pedagožka na různých místech Evropy (Rakousko, Francie a Turecko). Teprve v polovině třicátých let se vrátila do Československa a v roce 1937 založila v Praze vlastní novodobou taneční skupinu a Školu uměleckého tance, kterou vedla až do roku 1952. V letech 1937–1945 se svou skupinou vytvořila řadu choreografií, například na hudbu Maurice Ravela (Bolero, Španělská rapsodie), W. A. Mozarta (Malá noční hudba), Bély Bartóka (Rumunské tance), Modesta Petroviče Musorgského (Obrázky), a rekonstrukci historických tanců (Renesanční tance). Za války skupina spolupracovala s operou Studio na Smetanově Prodané nevěstě a Dvořákově Rusalce.

13. 4. 2017 osobnosti

Laurette Hrdinová. Foto: M. Bernat. Zdroj: Tanečníce ve fotografii, sborník svazu TANEC - RYTMIKA - GYMNASTIKA, Praha, 1944

Autor Bohumíra Cveklová

Jako tanečnice

Jakožto tanečnice Laurette Hrdinová vycházela především z hudby. Její projev byl podle svědectví jejích současníků vážný, soustředěný a plný síly, energii však jako by neustále zadržovala a nedovolila jí plně vytrysknout. Toto zvýšené vnitřní napětí bylo nejpůsobivější ve španělských tancích, které Hrdinová nekomponovala a netančila jako španělský folklor, ale ušlechtile s hrdým držením těla a skrytou vášnivostí vyjadřovala charakter Ravelovy hudby. Plně si osvojila cíle svého učitele Jaques-Dalcroze, které teoretik dr. Emanuel Siblík v knize Tanec z roku 1917 charakterizoval: „Přesto, že vlastním cílem Dalcrozeovým je správné rozvinutí hudebních schopností, přece získal ve svém ústavě Hellerau u Drážďan značného významu v tělovýchově tím, že pěstění systému svalového spočívá u něho na pěstění systému nervového. Pro taneční umění vytvořil takto přirozenou technickou průpravu potřebnou tvůrčímu talentu k vlastnímu rozvoji.“

Pedagogická a choreografická činnost

Nejplodnější etapou její pedagogické a choreografické aktivity bylo období po druhé světové válce, kdy v letech 1945–1958 vyučovala novodobému tanci v tanečním oddělení Státní konzervatoře v Praze. V letech 1949–1953 současně působila jako šéfka baletu Krajského krušnohorského divadla v Ústí nad Labem, kam za ní odešel téměř celý první absolventský ročník a do roku 1952 vedla svou Školu uměleckého tance. Prošla jí mimo jiné v letech 1946–1949 jako žačka a asistentka také tanečnice a poté dlouholetá odborná pracovnice tanečního oddělení Ústředního domu lidové umělecké tvořivosti Zdenka Podhrázská a tanečnice, sochařka a pedagožka Věra Nevanová-Kotyzová. V letech 1946–1949 spolupracovala Hrdinová se svými žáky s pražským Tanečním divadlem na inscenacích Babí léto a Élektra našich dnů. Na konzervatoři učila řadu budoucích vynikajících osobností tanečního umění, například Pavla Šmoka, Hanu Machovou, Hanu Šarounovou, Ladislava Fialku i budoucí pedagogy novodobého tance Věru Urbánkovou a Markétu Záděrovou-Kytýřovou. V Ústí nad Labem vytvořila ve svém osobitém pojetí taneční tvorby Hru o sv. Janu Nepomuckém Iva Dědiny, Špalíček a Pohádku o kouzelné mošně Bohuslava Martinů, Dona Juana Christopha Willibalda Glucka, Coppélii Léa Delibese, Slavnost ohňů Václava Nelhýbla, Viktorku Zbyňka Vostřáka a Maškarádu Arama Chačaturjana. Snaha Hrdinové o moderní a netradiční taneční repertoár profesionálního divadla nedošla, bohužel, porozumění. Krátké období jejího působení v Ústí nad Labem zapadlo bez většího ohlasu.

O to významnější a uznávanější byla její pedagogická práce, o níž se dle publikace Jarmily Kröschlové Výrazový tanec její kolegyně Zora Šemberová vyjádřila: „Oborem Lauretty Hrdinové byl takzvaný novodobý tanec, který doplňuje v učební osnově konzervatoře tanec klasický a lidový. Již tehdy usilovala o syntézu techniky klasického tance s technikou tance novodobého, neboť správně cítila nutnost připravit tělo tanečníka tak, aby bylo schopno v plné technické i citové šíři zvládnout úkoly, jež doba vyžaduje. Šlo jí tedy o to, aby tělo i umělecká osobnost byly v podstatě tak připraveny, aby splnily maximální požadavky jak technického, tak dramatickotanečního rázu.“ Žačka a následovnice Hrdinové na konzervatoři Markéta Záděrová-Kytýřová pak o ní v knize Jany Hoškové Cesty k tanečnímu a baletnímu mistrovství – Taneční konzervatoř hlavního města Prahy, 1945–2005 na straně 14 uvádí: „Do hodin novodobého tance poprvé vstoupila nám vcelku neznámá vysoká, štíhlá dáma s bubínkem. Tichým, klidným hlasem nás nenápadně postupně vtahovala do svého pohybového světa plného vnitřního napětí a soustředění. Chvíli to trvalo, než jsme Laurette Hrdinovou pochopili, ale pak si většinu z nás přímo osudově podmanila.“

Se svými žáky tanečního oddělení konzervatoře nastudovala a uvedla taneční inscenace Malý balet Iši Krejčího, Krysař Pavla Bořkovce, Vůl na střeše Daria Milhauda, taneční pantomimu Svatý Jan Nepomucký Iva Dědiny (ve spolupráci se svým manželem, scénickým výtvarníkem Vladimírem Doležalem) a madrigalovou operu Amfiparnaso Orazia Vecchia. Kromě toho s nimi nastudovala a uvedla několik pantomim Jeana-Gasparda Deburaua, v roce 1953 kus Pierot holičem, o rok později Pierot pekařem a Záletný Pantalone. Těmito počiny otevřela cestu k vzniku české profesionální pantomimy a následně i dlouhému období úspěchů pantomimické skupiny Divadla Na zábradlí vedené jejím žákem Ladislavem Fialkou. Její výukou byl ovlivněn rovněž choreograf a zakladatel mezinárodně uznávané baletní skupiny Balet Praha (Pražský komorní balet) Pavel Šmok.

Přínos Laurette Hrdinové

Laurette Hrdinová byla význačnou postavou českého novodobého výrazového tance směru Dalcroze, který obohatila o třicetiletou praxí propracovaný ucelený systém techniky a metodiky novodobého výrazového tance. Její přínos byl zejména v rozvinutí techniky švihové. Nepodařilo se jí však tento systém popsat a zveřejnit, takže ho známe pouze díky její žákyni a pokračovatelce Markétě Záděrové-Kytýřové, a to ještě víceméně pod utajením. Knihu Kytýřové pod názvem Základy taneční gymnastiky vydalo v roce 1980 Státní pedagogické nakladatelství jako učebnici pro 1.–4. přípravný ročník tanečního oddělení konzervatoře. Počítalo se přitom s jejím využitím i pro posluchače pedagogiky tance na HAMU, kde autorka vyučovala, a též pro pedagogy tanečních oborů lidových škol umění (dnes základních uměleckých škol), neboť svým pojetím kniha přesahovala rámec svého formálního určení. I jen letmý pohled nenechává zasvěceného čtenáře na pochybách: jde skutečně o systém novodobé techniky, jak ho vytvořila a vyučovala Laurette Hrdinová. Současně s knihou máme v ruce i důkaz o nelehkých a spletitých cestách českého novodobého tance, ale i o velkém talentu a síle jeho představitelky. Zemřela 13. března 1958 v Praze.

Zdroje
Hošková, Jana: Cesty k tanečnímu a baletnímu mistrovství – Taneční konzervatoř hlavního města Prahy, 1945–2005. Knihy 555, Liberec 2005.
Kröschlová, Jarmila: Výrazový tanec. Orbis, Praha 1964.
Siblík, Emanuel: Tanec. Fr. Topič, Praha 1917.
Záděrová-Kytýřová, Markéta: Základy taneční gymnastiky. SPN, Praha 1980.
Rozhovory se Zdenkou Pohrázskou