Kenneth Macmillan. Zdroj: ROH Archives.
Manon, Anastasia, Mayerling, Romeo a Julie. Velkolepé baletní fresky, které spojuje opulentní, dobově věrná scénografie a kostýmy, výpravnost všech složek, mimořádné duety až na hranici krkolomnosti, ale také důraz na psychologii postav, jejich temné stránky či úchylky, pozornost upřená na jedince – vyvrhele, snaha být co nejrealističtější ve všech aspektech, sex, drogy, sebevraždy, vše expresivní a nepřikrášlené. To jsou některé z proměnných, jež jsou typické pro dílo Kennetha MacMillana.
Do baletního světa přinesl velká literární díla. Vedle Manon (1974) a Romea a Julie (1965), jehož verze se řadí k těm dodnes nejpopulárnějším, také např. Čechovovy Tři sestry ve Winter Dreams (1991), Lorcův Dům Bernardy Alby v Las Hermanas (1963) nebo Vojcka Georga Büchnera v Different Drummer (1984). Pravidelně přicházel s tématy, kterých se balet, stále trochu zajatý v pohádkách o efemérních vílách, nedostižných ideálech a romantických hrdinech, příliš často nedotýkal. Jenomže MacMillan chtěl, aby se jeho svět tance stal relevantním pro svět kolem nás, aby jej reflektoval, promlouval k němu, řešil podobné problémy. Díky pečlivému a hlubokému studiu svých inspiračních zdrojů a předloh dal vzniknout jedněm z nejkomplexnějších rolí baletního repertoáru 20. století, nejkřiklavějším příkladem zde nutně musí být korunní princ Rudolf v Mayerlingu (1978), baletu, který líčí osudy následníka trůnu rakousko-uherské monarchie se všemi jeho problémy, závislostmi, obsesemi a šílenstvím končící dvojitou (sebe)vraždou.
Vedle toho však dal MacMillan světu i tři různé inscenační verze Spící krasavice (1967, 1973, 1987), jedno Labutí jezero (1969) nebo původní pohádku The Prince of the Pagodas (1989) či celovečerní balet Isadora (1981) věnovaný zakladatelce moderního tance. A celou řadu symfonických, nedějových baletů jako Svěcení jara I. Stravinského (1962), Song of the Earth G. Mahlera (1965), Concerto (1966) na 2. klavírní koncert D. Šostakoviče nebo Elite Syncopations (1974) na skladby S. Joplina a dalších.
Dnes je jednou z nezpochybnitelných, nedotknutelných ikon britského baletu, během jeho života tomu však zdaleka tak nebylo.
Narodil se do chudé rodiny ve Skotsku 11. prosince 1929, otec se potýkal s alkoholismem, matka zemřela, když bylo Kennethovi pouhých dvanáct let. Tanci se začal věnovat během 2. světové války. Nejprve stepu a skotským country dances, brzy si jeho talentu všimla místní pedagožka a doporučila mu balet, jemuž ho vyučovala zcela zdarma, vědoma si mimořádného talentu, který má v rukou.
V patnácti letech začal MacMillan studovat na škole Sadler’s Wells Ballet, kam jej po úspěšném konkurzu (během kterého mladý Kenneth odcvičil baletní trénink vedle Margot Fonteyn a Beryl Grey) přijala samotná Ninette de Valois, zakladatelka a šéfka souboru. O rok později už byl mladý tanečník členem sboru a jeho kariéra mohla začít.
Debutoval ve Spící krasavici (v jedné ze sólových rolí 3. jednání jako princ Florestan), kritiky získal velmi příznivé a zdálo se, že má nakročeno k úspěšné sólové kariéře. Jenomže obrovská tréma a nechuť k vystupování na jevišti tuto cestu velmi brzy zarazily. MacMillan se začal naplno věnovat choreografii a záhy se mu dostalo pozornosti i podpory.
V nově přejmenovaném The Royal Ballet debutoval dílem The Invitation (1960), následovalo Svěcení jara a poté přišla zakázka na první celovečerní balet. Romea a Julii. Úspěch byl nevídaný, Margot Fonteyn a Rudolf Nurejev se šli při premiéře klanět třiačtyřicetkrát, a diváci i tak nechtěli vůbec odejít domů. Přesto pociťoval choreograf určitou hořkost – titulní postavy svěřil původně jiným tanečníkům, Christopheru Gableovi a především Lynn Seymour, své první dlouholeté múze, jíž utvořil na tělo nejednu roli. Ředitelství divadla však chtělo jinak, proto nakonec slavnostní premiéru odtančil tehdy bez přehánění nejslavnější baletní pár světa Nurejev–Fonteyn.
Rozmíška s vedením zavála MacMillana z Londýna do Berlína, kde následující tři sezóny (1966–1969) vedl baletní soubor Deutsche Oper. V roce 1970 se pak do britské metropole vrátil, jelikož byl jmenován uměleckým šéfem The Royal Ballet. Ale opět neměl zcela vyhráno. Jelikož na postu vystřídal všemi milovaného Fredericka Ashtona, nebyly především první roky ve funkci pro MacMillana snadné. Přesto během sedmi let ve funkci přinesl do repertoáru souboru díla G. Balanchina, J. Cranka, G. Tetleyho nebo H. van Manena a vytvořil svou Manon (1974) podle románu Abbého Prévosta na hudbu F. Liszta, Elite Syncopations (1974), Anastasii (1971), balet vyprávějící příběh údajně jediné přeživší dcery vyvražděné carské rodiny Romanovců, nebo Requiem (1976) G. Faurého, dílo věnované předčasně zesnulému J. Crankovi. S jeho souborem ve Stuttgartu se ostatně v roce 1965 splnil MacMillanův sen o baletu na hudbu Zpěvu země (Song of the Earth) G. Mahlera, který v Londýně dlouho odmítali.
Po sedmi letech šéfování MacMillan svou smlouvu ukončil a se souborem pokračoval nadále již jako jeho residenční choreograf. Od roku 1984 působil pět let současně jako spoluředitel American Ballet Theatre.
MacMillanův osobní život byl dlouho podobně rozháraný jako jeho problémoví hrdinové, plný alkoholu, cigaret a antidepresiv. Určitý klid mu přinesl sňatek s Deborah Williams (která je dodnes držitelkou práv na veškeré manželovy balety a o jeho odkaz se pečlivě stará) a narození dcery Charlotte. Poslední roky choreografova života byly mimořádně plodné, ale také mimořádně náročné, což se podepsalo na jeho zdraví. První srdeční příhodu v roce 1988 ještě přešel. Ta druhá, 29. 10. 1992 v zákulisí Královské opery na konci představení jeho Mayerlingu, už mu však byla osudnou.
Je to třicet let, co Kenneth MacMillan, jenž byl v roce 1983 povýšen na sira Britského impéria, zemřel. Během svého života stál u zrodu mnoha tanečních hvězd. Tehdy zcela neznámé sboristce Monice Mason (později sólistce a dlouholeté šéfce The Royal Ballet) svěřil roli Vyvolené ve Svěcení jara, další z jeho múz byla v 80. letech i mladičká Alessandra Ferri, na přelomu 80. a 90. let pak začínající Darcey Bussell a Irek Muchamedov, který do Londýna přišel z Velkého divadla v Moskvě.
Choreografův Romeo a Julie je patrně nejhranější verzí Prokofjevova baletu vůbec, duety z jeho Manon či balkónové pas de deux nesmí chybět prakticky na žádném pořádném galavečeru a Mayerling dávají v těchto dnech paralelně jak v domovském The Royal Ballet, tak poprvé v historii také na druhé straně Lamanšského kanálu, ve francouzské Opéra de Paris.
MacMillan byl ve svém díle především vypravěčem, dramatikem shakespearovských rozměrů, který svým přístupem formoval řadu dalších tanečních umělců. Příběhy jsou s britským tanečním světem dodnes velmi silně spjaty, choreografové mají ve Spojeném království snad víc než kdekoli jinde na světě potřebu vyprávět v onom tradičním slova smyslu. Za něco z toho může bezpochyby Shakespeare. Za něco Frederick Ashton. A za tu touhu po obrovském dramatu (a scénách z nevěstince) Kenneth MacMillan.
Zdroje:
Encyklopedie Britannica
www.britannica.com
CRISP, Clement. Into the Labyrinth: Kenneth MacMillan and his Ballets. Dance Research, 2007.
https://www.jstor.org/stable/40004138
ROY, Sanjoy. Step-by-step guide to dance: Kenneth MacMillan. The Guardian, 15. 1. 2010.
https://www.theguardian.com/stage/2010/jan/15/kenneth-macmillan-ballet-dance
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?