Jubileum Jany Andrsové

Otevírání studánek (Jana Andrsová). Foto: Archiv Laterny Magiky.

Autor Lucie Kocourková

Léta strávená s legendou

Jana Andrsová se narodila 8. srpna 1939 v Praze a taneční vzdělání získala jako většina jejích vrstevníků na pražské konzervatoři. Její třídní profesorkou byla Zora Šemberová, kterou v počátcích Laterny magiky přizval Alfréd Radok, aby se jako choreografka podílela na prvním pražském celovečerním programu. Bruselský program pro Expo 58, na kterém se Laterna magika vlastně narodila, připravoval po taneční stránce šéf Baletu Národního divadla Jiří Němeček. Do toho projektu, který měl být jednorázový, byli angažováni také členové baletního souboru, včetně sólistů Miroslava Kůry, Jarmily Manšingrové nebo Vlastimila Jílka. Když bylo rozhodnuto, že Laterna magika bude po úspěchu v Bruselu zachována jako samostatný soubor, bylo potřeba taneční složku doplnit a postupně zcela obměnit. Už v Bruselu byly uzavřeny první kontrakty na zahraniční zájezdy, nebylo představitelné, aby tanečníci zvládli vystupovat ve dvou rozdílných tělesech současně.

Otvírání studánek – legendární skandál

V Praze se Laterna magika domácímu publiku představila nejprve s programem z Expa, vystupovat začala 9. května 1959 v paláci Adria. Bruselský program bylo možné odehrát s minimálním obsazením tří tanečnic a jednoho tanečního sólisty, s hudebníky, zpěváky a konferenciérkou. Připravoval se však rozšířený program. V srpnu proběhl konkurz na nové tanečníky, zcela mimo tradiční termíny. Jana Andrsová absolvovala konzervatoř v roce 1957 a posléze nastoupila do Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého. Zúčastnila se také konkurzu do Laterny magiky a od podzimu roku 1959 už působila jako její členka i sólistka až do konce své aktivní taneční kariéry.

Hned v počátku prožili tanečníci v Laterně magice nejdramatičtější chvíle, v období, kdy vznikal tzv. Zájezdový program, první celovečerní projekt určený jak pro domácí publikum, tak především pro prezentaci „zázraku“ Laterny magiky v zahraničí. Zlatým hřebem rozšířeného programu mělo být tanečně-filmové zpracování kantáty Bohuslava Martinů Otvírání studánek. Choreografii vytvořila Zora Šemberová, Alfréd Radok režíroval film i jevištní miniaturu jako takovou. Podle pamětníků si se Zorou, která byla pověřená vedením taneční složky Laterny magiky, velmi rozuměli.

Premiéra nového programu byla naplánovaná na prosinec 1960 v tehdejším Leningradu. Přípravy probíhaly na Floře v prostorách malírny (dílny a ateliéry tam má Národní divadlo dodnes), kde byla postavena celá scéna. Zkoušela se i další čísla, nejen vznikající Studánky. „Nejprve se musela nazkoušet choreografie a potom se musela vyzkoušet s filmem. Choreografii jsme obvykle zkoušeli v divadle v Adrii, potom jsme jeli na Floru a až do večera, někdy třeba až do deseti hodin, projížděli pohyb s filmem. Mnohokrát se choreografie měnila, protože to s filmem najednou vyznívalo úplně jinak než podle původních představ,“ vzpomínala později Jana. A tak vlastně fungovala a funguje příprava inscenací Laterny magiky dodnes, jen technické prostředky se trochu mění.

Pro Otvírání studánek, mnohovrstevnatou symbolickou poetickou výpověď o koloběhu života, o životě a smrti, o dědictví předků, práci, úctě k rodu a rodné zemi, byli do role hlavního páru obsazeni Jana Andrsová a Pavel Veselý. Na první pohled je choreografie prostá, záleží na drobných nuancích, prožitku, energii, s níž je tento kus odehrán, a napojení na Radokův film, který promlouvá vlastním poetickým jazykem – hudba, tanec a film nesou každý část skládanky. To se týká téměř duchovního tématu této choreografie. Tvůrci však narazili na nepochopení a vznikl skandál nečekaných rozměrů. Radok dokázal zachovat svůj umělecký záměr i při úlitbách objednávce, když třeba už pro původní program natočil ke Slovanským tancům film zachycující ocelárny.

Otvírání studánek ale vytvořili se Zorou Šemberovou zcela podle sebe. Ještě před schvalovací předváděčkou se na Floře konalo asi šest veřejných zkoušek celého programu, takže jej neoficiálně viděla alespoň pražská kulturní obec. Po schvalovacím představení, na které přišel tehdejší ministr kultury se svými nohsledy z ÚV KSČ, se strhl uragán výčitek a kritiky na hlavu Alfréda Radoka. Studánky propadly hned z několika důvodů: Bohuslav Martinů rok předtím zemřel jako emigrant, bylo na něj nahlíženo jako na zrádce, celé číslo se pak zdálo kulturním arbitrům pesimistické, nihilistické, vadily záběry na tváře starých žen, zato chyběly obrazy železáren nebo vodních děl, kterými by se mohlo Československo pochlubit – proto se do Laterny magiky tak velkoryse investovalo, měla dál sloužit pro propagaci.

Alfréd Radok po tomto incidentu z Laterny magiky odešel, rozčarován tím, že jeho mladí spolupracovníci Miloš Forman, Vladimír Svitáček a Ján Roháč zůstali a dokončili Zájezdový program bez něho i bez Studánek. Nakonec se dostaly na repertoár souboru až v roce 1966 a diváci měli možnost je vidět ještě dvakrát. V roce 2003 byly Studánky pod vedením Zory Šemberové znovu zrekonstruované, ačkoli jen pro jednorázové uvedení. Další výjimečné představení se odehrálo v roce 2013 k poctě nedožitých 100. narozenin Zory Šemberové. Tehdy se souborem Laterny magiky dílo oprášili Jana Andrsová a Pavel Veselý. Nakonec byly Studánky uvedeny ještě jednou, v dubnu 2018 v rámci oslav 60. výročí vzniku Laterny magiky.

Rusalka

Režisér Václav Kašlík inscenoval v roce 1962 v Laterně magice operu Hoffmannovy povídky, ve které Jana Andrsová tančila roli Olympie. „Hoffmannky“ byly první pokus o vážnou celovečerní inscenaci. Publikum však v této době dávalo ještě přednost revuálním druhům programu s jednotlivými čísly, která se pak dala především pro zájezdy volně kombinovat. Úspěšná inscenace, po vizuální stránce vystavěná na prvcích surrealismu, rafinovaným způsobem kombinovala hudbu, zpěv a tanec z filmových dotáček a hudebního playbacku s jevištní akcí, pro niž stačil poměrně malý počet účinkujících. Původně měly být pěvecké role prováděny živě, ale to nebylo možné, protože by vzniklo příliš mnoho alternací, a nadto by pak inscenace nemohla cestovat. Jen druhá část, povídka o Antonii, byla obsazena pěvkyní (a na zájezdech se z praktických důvodů ani nehrála). Ukázaly se tu možnosti Laterny magiky jak umělecké, tak ryze praktické, první a druhá povídka se na zájezdech hrály ještě na počátku sedmdesátých let.

Václav Kašlík režíroval i film Rusalka, k jehož řešení jej možná inspirovala právě Laterna magika, natáčel se také v roce 1962. Snímek byl hotov za dva měsíce. Hlavní postavy ve filmové verzi ztvárnili charismatický herec Vladimír Ráž v roli prince a Jana Andrsová jako Rusalka. I další obsazení, to viditelné, bylo herecké: Josef Hlinomaz jako vodník, Jiřina Šejbalová jako čarodějnice, Josef Beyvl jako hajný. Voiceover obstaraly tehdejší pěvecké osobnosti české scény, princi propůjčil hlas Zdeněk Švehla, Rusalce Milada Šubrtová, dále Věra Soukupová, Ondrej Malachovský, Antonín Votava, Helena Tattermuschová ad., jen Ivana Mixová byla angažovaná jako pěvkyně pro roli kněžny. Film se natáčel již v barvě, takže Jana coby Rusalka musela být v první části namaskovaná zelenou barvou včetně zelené paruky. Natáčelo se v ateliérech na Barrandově a v Průhonickém parku. Ve snímku se objevili další tanečníci, spíše z okruhu Národního divadla – Astrid Štúrová, Naďa Blažíčková, Elvíra Němečková, Jarmila Belšánová a Jana Rychmanová, ty byly členkami Laterny magiky, Gustav Voborník, který později jednu sezonu v Laterně působil a vzal si jednu z jejích tanečnic Dariu. Taneční svět je odjakživa propojený.

Pokud jde o další filmografii, objevila se Jana ještě dříve jako lesní panna v pohádkově natočeném Strakonickém dudákovi (1955) a zahrála si v pohádce Jak se Franta naučil bát (1959), taneční roli měla ve filmech Dvanáctého (studentský film z roku 1963) či Bludiště moci (1969) a později hereckou roli matky v pohádce Kočičí princ (1978). Připomeňme jen, že bylo obvyklé, že členové Baletu ND nebo Laterny magiky (ačkoli Československá televize měla od počátku sedmdesátých let vlastní taneční soubor) účinkovali v historických snímcích a pohádkách jako tanečníci většinou v rolích dvořanů v plesových scénách, stává se však, že v obsazení filmů ani nejsou uvedeni.

V Laterně magice se v období, kdy v ní Jana Andrsová působila, držela dramaturgie především revuálních forem, programy nesly název Variace a Variace 66 (to se konečně dostaly na repertoár Studánky, ale stejně se nikdy nehrály na zájezdech), pak přišla Revue z bedny. Jana Andrsová v prvních letech angažmá absolvovala s Laternou magikou i tolik oblíbené zahraniční zájezdy, které vedly hned po prvním turné v Sovětském svazu do New Yorku ve Spojených státech. Také se zúčastnila zájezdu do Montrealu v roce 1967, kam Laterna magika vezla právě Revui z bedny. V době, kdy se konaly několikaměsíční cesty do Jižní Ameriky, už zůstávala v Praze. Založila rodinu a postupně se jí narodily tři dcery. V angažmá byla přibližně do roku 1975, neúčastnila se pak už ani práce na Kašlíkově Pražském karnevalu, ani na přepracované verzi Evalda Schorma, unikla jí i slavná éra Kouzelného cirkusu. Ve svém životě však ničeho nelituje – konec konců kariéra tanečníků bývá vždy krátká.

Redakce Tanečních aktualit se připojuje s přáním všeho nejlepšího k narozeninám!