Jožka Šaršeová: „Jednu přednost pohyb má: je nebo může být srozumitelný všem lidem na světě.“

Jožka Šaršeová. Foto z knihy: Tak to jsem já. Mladá Fronta, Praha 1981.

Temperamentní dívka si prožila ve venkovském prostředí krušnohorského podhůří šťastné dětství, které v ní zanechalo hluboký vztah k českému folkloru, z něhož celoživotně při své umělecké tvorbě čerpala. Její dospívání však poznamenal konec rakousko-uherské monarchie, který vnímala v silných emocích přes důsledky 1. světové války a kapitalisticky vedenou industrializaci svého rodiště. Tím se zformovalo i její levicově orientované smýšlení. Možná i kvůli tomu je všeobecně vnímána především jako „pokroková“ tanečnice a představitelka socialistického umění než například jako příslušnice meziválečné umělecké avantgardy, ve které se také jako tanečnice i choreografka výrazně prosadila.

Pro mladou a umělecky založenou Jožku Šaršeovou bylo zásadní setkání s tanečnicí Valerií Kratinovou hostující v Ústeckém divadle. Učaroval jí Kratinové způsob tance a chtěla za každou cenu poznat jeho tajemství. Opustila svůj venkovský život, jistotu zaměstnání, rodiče i snoubence, vzala všechny úspory a vydala se do Hellerau u Drážďan. Stala se žačkou a členkou skupiny Valerie Kratinové, kde působila mimo jiné i Rosalia Chladek, a během několikaletého studia získala rytmické a taneční vzdělání a setkala se s mnoha významnými osobnostmi evropské umělecké moderny. Stejně jako její nejbližší přítelkyně, tanečnice Anna Kožená, přešla později k Jarmile Kröschlové a s její skupinou i následně odešla v roce 1924 do Prahy.

Když ještě v Hellerau, v období začátku světové hospodářské krize, znehodnotila inflace její finance, byla nucena vést kurzy pohybové výchovy, aby měla na školné. I v Praze si na živobytí vydělávala vyučováním nápravné tělovýchovy či vedením kurzů odtučňování. Přesto se rovnýma nohama plně zapojila do uměleckého dění. Ve skupině Jarmily Kröschlové se jako tanečnice podílela na uvedení inscenací Infantčiny narozeniny, Veselá smrt, Cesta za dobrodružstvím, Robinson a Pátek, Dětské hry, Loutková suita, Gaučo a kráva, Skříňka hraček, Faust (uvedeno v Národním divadle), Smrt Tintagila (uvedeno v Národním divadle Brno). Roli kvedlačky v novém baletu Kuchyňská revue jí Bohuslav Martinů napsal přímo na tělo, ovšem kritika nejvíce ocenila její výkon v roli čarodějnice Ho v Zelené flétně, která byla její poslední spoluprací s Jarmilou Kröschlovou. Jejich cesty se, po tragické smrti Anny Kožené v roce 1931, definitivně rozdělily. Zatímco Jarmila Kröschlová hledala nové možnosti uměleckého vyjádření přes tzv. absolutní tanec, Jožka Šaršeová se dále soustředila na konkrétní sdělnost výrazu v obsahovém tanci a svou taneční pravdu prezentovala formou tzv. roztančené výrazovosti. Se smrtí své přítelkyně se vyrovnala sólovým tancem Pláč nad smrtí tanečnice Anny Kožené, k němuž jí svou skladbu Podzimní daroval hudební skladatel Boleslav Vomáčka. V tom samém roce 1931 založila Šaršeová vlastní skupinu, se kterou následně uváděla samostatné večery.

Už ve skupině Jarmily Kröschové, a později i mimo ni, také spolupracovala s divadelní avantgardou, například s divadlem Dada, Moderním studiem, Osvobozeným divadlem, Divadlem na Vinohradech, Uranií, Pražským dětským divadlem Míly Mellanové, Divadélkem 99 a zejména s režiséry Jindřichem Frejkou, Karlem Hilarem, Jindřichem Honzlem, Antonínem Kuršem, Oldřichem Stiborem. Intenzivní byla i její spolupráce s E. F. Burianem v rámci D 34 (Křest sv. Vladimíra, Modré blues, Večery bojovné poezie ad.).
Jako herečka se uplatnila nejen na divadelních prknech. V roce 1936 si zahrála ve filmu Švadlenka v režii Martina Friče, s Lídou Baarovou v hlavní roli.
 
Jožka Šaršeová měla silné hudební cítění, spontánnost, temperament a smysl pro komiku. Ve své choreografické tvorbě a především ve svých sólových tancích dělala zásadní rozdíl mezi popisností pantomimy a výrazovým tancem, odmítala dějově neodůvodnitelné taneční vložky, snažila se o zrovnoprávnění tance vzhledem k ostatním uměleckým složkám „syntetického divadla“ a preferovala společensko-kritická a levicově zaměřená politická témata v duchu kritického realismu.
Mezi její nejznámější sólové tance patří generační výpovědi Dětské bagately (hudba Jaroslav Ježek) a Puberta (hudba Vítězslava Kaprálová), dále sociální glosy Dvě variace mateřství, Dance lento (hudba Josef Hüttl), Zpěv pouště, Don Quijote (hudba Erwin Schulhoff) či kritická politická satira Proč? (reakce na italsko-habešský válečný konflikt) či parodie na Hitlera Á la marcio (hudba Alois Hába) neboTaky jeden diktátor.
Se svou skupinou uváděla samostatné večery na hudbu Vítězslava Nováka (Slovácká suita), Františka Škvora (Tancovala a neznala) či Leoše Janáčka (Mládí, V mlhách, Po zarostlém chodníčku), jehož skladby za války souhrnně uvedla ve Vinohradském divadle pod názvem Janáček v tanci.
Její umělecká aktivita se se vzrůstajícím politickým napětím postupně více a více orientovala proletářským směrem. V nejhlubším přesvědčení o správnosti své cesty spolupracovala se silně politicky zaměřenými skupinami, jako například Levá fronta, DDOČ, El Car či Společnost pro hospodářské a kulturní styky se SSSR.

V poválečném období působila v Divadle mladých pionýrů v Praze, pracovala i pro Národní divadlo a v průběhu dalších let se věnovala choreografii pro činohru na různých pražských i mimopražských divadelních scénách. Její trvalý zájem o folklor se odrazil nejen v mezinárodní spolupráci (např. příprava folklorního festivalu v poválečné Makedonii), ale stála i u zrodu Státního souboru písní a tanců v roce 1947, kde byla později i vedoucí metodického kabinetu.
Byla autorkou libreta pohybové skladby Nová směna nastupuje, kterou cvičily pracovní zálohy učňů a učeněk na I. celostátní spartakiádě v roce 1955 (za její vytvoření obdržela státní cenu Klementa Gottwalda 1. stupně). Podobně vtiskla svou pohybovou a taneční představu i do vystoupení s názvem Život vítězí nad smrtí pro 32 tisíc žen na II. celostátní spartakiádě v roce 1960.

Již během okupace začala vyučovat pohybovou a hereckou výchovu na dramatickém oddělení pražské konzervatoře a v poválečném období vyučovala výrazovou pohybovou výchovu i na taneční konzervatoři. Pedagogické vzdělání si doplnila na moskevském GITIS.
Jožka Šaršeová zemřela 19. listopadu 1982 v Praze ve věku 81 let.

„… Jak závidím výtvarníkům nebo spisovatelům – mohou si zaznamenat, co jim okamžik fantazie přinese, a vidí i po létech svou tvůrčí cestu i práci. Ale pohyb tanečnice výrazového tance se rodí spontánně na myšlenku radosti, děsu, boje a je prchavý – okamžik vrcholícího vyjádření prožitku může být v dalším okamžiku jako větrem odvátý, protože nejmenší pootočení hlavy, sklon, úhyb těla, zdvih ruky má vždy jiný význam, a jestliže už najdeš a vycítíš ten pravý úhel gesta, jeho intenzitu, prostorovost, musíš ho ještě zafixovat v pohybové a smyslové paměti.
Jednu přednost pohyb má: je nebo může být srozumitelný všem lidem na světě. Může se stát – jako je spojení dvou rukou – symbolem spojení všech pracujících lidí světa...“
(citováno z doslovu autobiografické knihy Jožky Šaršeové: Tak to jsem já).

Zdroj:
Šaršeová, Jožka, Tak to jsem já, Mladá Fronta, Praha 1981
Kröschlová, Jarmila, Výrazový tanec, Orbis, Praha 1964
Český taneční slovník. Tanec, balet, pantomima, ed. J. Holeňová, Divadelní ústav, Praha 2001