Jerome Robbins – jeden z otců amerického tance 20. století

Jerome Robbins – jeden z otců amerického tance 20. století

Autor Zuzana Rafajová

Podíváme-li se na rok 2018 z pohledu národního patriotismu, bude pro nás nejpodstatnější oslava 100. výročí založení Československé republiky. Rozšíříme-li kontext do uměleckých sfér, zjistíme, že i v něm roky končící osmičkou hrají na poli významných výročí nemalou roli. Marius Petipa by oslavil 200. narozeniny (11. 3.), skladatel Leonard Bernstein 100. narozeniny (25. 8.) a stejně tak by se stovky dožil i muž (nejen) s Bernsteinovou hudbou spjatý. Jerome Robbins, tanečník, choreograf, režisér a jedna z nejvýznamnějších osobností amerického tanečního světa.

Jerome Wilson Robinowitz, jak zní umělcovo původní celé jméno (příjmení si rodina změnila ve 40. letech), se narodil v New Yorku 11. října 1918 do rodiny polských židovských emigrantů. Již v dětství se věnoval tanci, po střední škole se nicméně vydal studovat na Newyorskou univerzitu, kde se rozhodoval mezi chemií a žurnalistikou. Vinou probíhající hospodářské krize se ovšem rodina rok po nástupu na školu (1936) ocitla ve finanční tísni a nebyla schopná synovi dále studia zajišťovat (a zřejmě moc nepomohlo ani to, že mladý Robbins propadal ze dvou z pěti předmětů). Jerome se tedy začal poohlížet po práci u divadla a díky sestře Sonie, v té době již profesionální tanečnici, se mu povedlo získat místo v souboru Senyi Gluck-Sandor, který se zabýval jak tancem moderním, tak burleskou či vaudevillem a měl zkušenosti s vystupováním na Broadwayi. Robbins se věnoval i klasickému tanci u Elly Dagazanovové a současně se pokoušel o své první samostatné choreografické práce.

Na počátku 40. let byl přijat do nově založeného Baletního divadla (později American Ballet Theatre, ABT) George Balanchina, kde se etabloval jako sólista a představitel charakterních rolí, jako byl Benvolio v Romeovi a Julii, Nižinského Petruška, Balanchinův Marnotratný syn, či mladík v baletu Agnes De Mille Tři panny a ďábel. Být pouze tanečníkem však Robbinsovi nestačilo, toužil sám tvořit a nejlépe balety na americká témata. Prvním takovým se stalo roku 1944 dílo Fancy Free, krátký, vtipný příběh o třech námořnících z newyorského přístavu, s hudbou tehdy neznámého Leonarda Bernsteina.

Jak už se zdá být u spousty amerických tvůrců zvykem, nečinil ani Robbins velké rozdíly mezi prací pro baletní tělesa, komerční divadlo, film a Broadway, kde se velmi rychle zapsal svými choreografiemi pro muzikály Billion Dollar Baby (1946), Look, Ma, I’m Dancing (1948) nebo Peter Pan (1954). Ostatně i Fancy Free bylo krátce po premiéře rozšířeno v celovečerní muzikál On the Town (libreto vytvořila Betty Comdenová a Adolph Green). Ovšem Robbinsovým patrně největším úspěchem byly dnes již naprosto legendární muzikály West Side Story (1957), za jehož filmové zpracování obdržel spolu s druhým režisérem Robertem Wisem Oscara, a Šumař na střeše (1964).

Vedle Broadwaye a filmu (zde zmiňme např. choreografii snímku Král a já z roku 1956) byl Robbins nadále činný i v baletní sféře. Z ABT se pouze přesunul do druhého slavného newyorského souboru – New York City Ballet –, kde zastával mezi lety 1969 a 1983 pozici residenčního choreografa a baletního mistra a kde vznikla ikonická díla jako Klec (1951), Faunovo odpoledne (1953), Koncert (1956) s legendárním Valčíkem omylů, bezstarostné Dances at a Gathering (1969), snivé In the Night (1970) sledující tři páry v různých fázích vzájemného vztahu, Goldbergovy variace (1971), Opus 19/The Dreamer (1979), či bachovská Suita tanců (1980). Do ABT se vrátil krátce v roce 1965 svou verzí Stravinského Svateb, jež poprvé inscenovala Bronislava Nižinská. K tomu v letech 1958–1962 vedl vlastní soubor Ballets U.S.A., s nímž cestoval nejen po Spojených státech, ale i po Evropě.

Jerome Robbins se snažil rozšiřovat nejen své umělecké obzory v nově založené instituci American Theatre Lab, tedy umělecké laboratoři, kde bylo možné zkoumat experimentální hudební techniky, tanec či japonské divadlo nó. Sám se hudebně inspiroval jak u J. S. Bacha, tak u soudobých skladatelů Philipa Glasse (Glass Pieces, 1983) nebo Steva Reicha (Octet, 1985).

Tvůrčí, nabitý život, jemuž se nevyhnuly ani skandály, jako např. ten v 50. letech, kdy byl Robbins obviněn z členství v komunistické straně (k čemuž se přiznal s komentářem, že se jednalo o politováníhodný omyl), a následné veřejné propírání jeho homosexuality, si svou daň vybral počátkem 90. let. Nejprve se Robbins zranil na kole, o pár let později prodělal složitou operaci srdce, následně se u něj začaly projevovat první příznaky Parkinsonovy choroby a nakonec, po vážné mrtvici, 29. července 1998 zemřel ve svém domě v New Yorku. Jeho popel byl později rozptýlen nad Atlantským oceánem.

Jerome Robbins ve své práci umně kombinoval taneční techniky různých směrů a podle něj vždy obsahovala podstatné sdělení, zápletku, či alespoň čitelný názor. Již za svého života byl náležitě oceňován. Kromě dvou Oscarů získal pět divadelních cen Tony, televizní Emmy, byl mu udělen francouzský Řád čestné legie a tři čestné doktoráty. Několik let byl rovněž členem Národního uměleckého shromáždění (National Council on the Arts), v newyorské Veřejné knihovně stál u zrodu filmového archivu Jeroma Robbinse s rozsáhlou taneční kolekcí. V roce 1958 navíc sám založil nadaci nesoucí jeho jméno Jerome Robbins Foundation, která měla za úkol podporovat taneční a divadelní představení a finančně přispívat na projekty v boji proti AIDS.

Jerome Robbins vtiskl svým dílem americkému tanci osobitou tvář a dovedl v jedné osobě podtrhnout jeho široký žánrový rozptyl. Nejeden baletní soubor na světě proto v letošním roce sáhnul po některé z jeho choreografií, aby jí tohoto tvůrce oslavil. Nejblíž to budete mít zřejmě do Paříže, kde místní soubor na přelomu října a listopadu uvede hned čtyři z nich.

Zdroje:

www.jeromerobbins.org

www.britannica.com

www.nycballet.com

www.danceheritage.org