Jean-Pierre Aviotte – „Osobnost, která dokáže nakazit myšlenkou a také ji realizovat.“

Jean-Pierre Aviotte.

Autor Lucie Kocourková

Tento tanečník a choreograf pochází z francouzského Lyonu, kde se narodil 27. listopadu 1960. Úvodní část jeho úspěšné kariéry byla interpretační, velmi brzy se stal prvním sólistou souboru Rolanda Petita, jednoho z nejslavnějších baletních tvůrců 20. století. V Ballet National de Marseille působil od roku 1979 až do roku 1995.

Se skvělou technikou se uplatňoval jako danseur noble (Albert v Giselle, James v Sylfidě aj.), v současném repertoáru například v inscenacích Hry, Setkání s Debussym, Modrý anděl, Zamilovaný ďábel, Gymnopaidia a dalších. Byl partnerem například Dominique Khalfouni, Natalie Makarové nebo Paola Bortoluzziho, hostoval v Miláně, Římě, Neapoli, Berlíně nebo New Yorku. Jako choreograf debutoval 1988 baletem Tout satie. S Rolandem Petitem se podílel na kratších choreografiích, první větší balet Birdy postavil v Buenos Aires (1990), poté spolupracoval s divadly v Římě, Neapoli, Avignonu aj.

V roce 1993 se jméno tohoto tanečníka a choreografa poprvé objevilo ve spojitosti s pražskou Laternou magikou. V této době totiž bylo potřeba vytvořit novou verzi, respektive adaptovat úspěšnou inscenaci Odysseus pro jeviště Nové scény Národního divadla a choreografie byla svěřena jemu. V souboru začal působit také jako pedagog, který přinesl náročnou a elegantní francouzskou techniku. V letech 1995–1999 vedl taneční soubor a byl choreografem dvou úspěšných inscenací: s Jurajem Jakubiskem jako režisérem byli autory baletu Casanova (1995) a Aviotte posléze sám vytvořil komponovaný program Hádanky (1996). Jako choreograf pak spolupracoval s Laternou magikou ještě jednou, na inscenaci Rendez-vous. Šlo o koprodukční projekt s jeho vlastním souborem Compagnie Commun Instant, který založil v Provence, a první premiéra se konala v roce 2005 v prostorách bývalého kamenolomu, unikátní Cathedrale d'Images. Jean-Pierre našel v Laterně magice nejen soubor nadšených interpretů, ale také životní partnerku, tanečnici Zuzanu Bílkovou, která se s ním odstěhovala do Francie.

Vedoucí uměleckého souboru Laterny magiky Pavel Knolle vzpomíná, čím byla choreografická tvorba Jean-Pierra Aviotta výjimečná: „Především velkou technickou náročností. Je to choreograf, který přišel z prestižního souboru Rolanda Petita, takže jsme museli dost makat, abychom se dokázali přiblížit nárokům, na které byl zvyklý. Byl tvrdý, nepolevoval ze svých představ. Pro soubor Laterny magiky nebylo lehké najet na zcela odlišný způsob tréninků, zkoušek a hraní. Pro všechny to byla obrovská škola. Myslím, že i pro Jean-Pierra. Já jsem opravdu měl rád hlavní postavu z představení Casanova. Myslím, že to zároveň bylo technicky a fyzicky nejnáročnější, co mě v životě potkalo.“

Casanova byl dramatickým příběhem slavného svůdníka a diplomata, soustředil se na jeho milostný život s osudovými aspekty. V následujících Hádankách se Aviotte inspiroval hudbou, malířstvím, sochařstvím, tancem, poezií a divadlem, kdy každé z rozdílných umění mělo své symbolické obrazové i choreografické řešení. Některé choreografie zůstaly na repertoáru až donedávna jako součást inscenace Cocktail 012 – The Best of. Inscenace Rendez-vous si za téma vzala okamžik skonu matadora v býčí aréně, souboj se smrtí a stav mysli i duše opouštějící hmotný svět.

„Rendez-vous představuje magickou tvář Laterny magiky a společně s dalšími prvky, jako jsou akrobacie, kostýmy a originální rekvizity, vytváří na dojmy a umělecké výkony bohaté a pestré představení, které se vám tajuplně zaryje do paměti,“ napsal ještě v roce 2010 portál Velká Epocha / Epoch Times. Práci na Rendez-vous považuje za největší zážitek i Pavel Knolle: „Bylo to se vším všudy, skvělý tým lidí, neuvěřitelný prostor pískovcového lomu, pro který se produkce připravovala, to celé zabaleno v atmosféře Provence, kde jsme žili více jak měsíc.“

Zuzana Herényiová vstoupila do Laterny magiky v roce, kdy se Rendez-vous připravovalo. Francouzskou premiéru sice nestihla, na Jean-Pierrův styl si musela zvykat, ale nakonec se mezi nimi rozvinula delší spolupráce: „Popravdě mi jeho styl zezačátku úplně nevyhovoval, vlastně jsme si pracovně začali vyhovovat až později, když jsem za ním začala jezdit do Francie na projekty. Od tanečníků vyžadoval absolutní přesnost a preciznost. A dokázal něco opakovat opravdu tisíckrát, než to alespoň z části bylo dle jeho představ… A pak konstatoval: ‚It’s coming.‘“

Přibližně rok po premiéře Rendez-vous přijel Aviotte do Prahy. Chystal Svěcení jara a ke spolupráci oslovil, spolu s Evou Horákovou a Jevgenijem Vrublevským, dalšími sólisty Laterny magiky, Zuzanu Herényiovou: „Začali jsme zkoušet v Praze na Nové scéně a pak jsme odjeli do Francie, kde jsme dozkušovali a následně odehráli několik představení v Cathedrale, kde se předtím konala premiéra Rendez-vous. Tam jsme si tehdy pracovně dost sedli a začal mne oslovovat na další projekty, ale to už bylo soukromě, ne přes Laternu. Spolupracovala jsem s ním na projektech Carmina Burana, další se jmenoval v překladu do češtiny Ptáci, ale nevím už, jak se to jmenovalo ve francouzštině, a ještě na několika kratších, které se většinou hrály v bloku s jedním z těch zmiňovaných.“

Co přinesl Jean-Pierre Aviotte tanečníkům Laterny magiky do uměleckého života? Umělci shrnují:

Pavel Knolle: „Můžu mluvit jen za sebe: super pocit, jaké to je patřit ke špičce mezi soubory, myslím nejen v českém rybníčku, ale zároveň tvrdou realitu, že všichni jsme ve vteřině nahraditelní.“

Zuzana Herényiová: „Vše jsem brala jako novou zkušenost a také možnost se naučit něco nového, jiného, s čím jsem se třeba předtím nesetkala. Jean-Pierre pro mne takový choreograf byl.“

Jevgenij Vrublevskij, bývalý sólista Laterny magiky, o Jean-Pierrovi napsal: „Jean-Pierre je velmi cílevědomý člověk, je také ctižádostivý a vždy dosáhl svých cílů. Je to obrovská osobnost, která dokáže nakazit myšlenkou a také ji společně s tebou realizovat a vytvořit unikátní projekt nebo nezapomenutelné role. Jako umělecký vedoucí tanečního souboru Laterny magiky Jean-Pierre zvýšil vyspělost umělců a technickou způsobilost souboru. Za jeho působení v Laterně byl soubor více konkurenceschopný než Balet Národního divadla. Každá jeho choreografie, projekt nebo celovečerní inscenace byla pro nás umělce výzvou. Vždy vedl své interprety k maximálnímu výkonu jak fyzickému, tak i vyjadřovacímu. Jeho metodické, systémové vedení francouzské taneční školy a jeho obrovské zkušenosti, které pobral jako sólista par excellence v souboru Rolanda Petita, daly jeho choreografiím velice rozmanitý slovník. Pro mne jako tanečníka choreografie od něj seděla jako rukavice na ruku. Jako pedagog rozvíjí multifunkčnost tanečníka a různé schopnosti umělců (schopnosti, ve kterých vynikají) a toto rozvíjení dovedl do unikátnosti. Doufám, že naše umělecké dráhy se ještě překříží, protože spolupráce s Jean-Pierrem mně vždy přinášela radost. A pokaždé když jsem se s Jean-Pierrem setkal, jsem měl pocit naplněnosti a nadšení.“

Zdroje:

Rozhovory s tanečníky Laterny magiky

Jana Holeňová a kolektiv. Český taneční slovník. Tanec, balet, pantomima. Praha 2001.