Gret Palucca – Tanec prolamující bariéry

Gret Palucca 1930.

V letošním roce 2022 uplynulo 8. ledna od narození Gret Paluccy celých 120 let. Vlastním jménem Margarete Paluka, dcera lékárníka z Istanbulu a maďarské Židovky, se narodila v Mnichově v roce 1902, odkud se rodina přestěhovala do San Francisca. Když se však rodičům v Americe nedařilo podle jejich představ, vrátili se do Německa. Od roku 1909 žila malá Margarete i s matkou a bratrem v Drážďanech, kde také později (v roce 1912) začala navštěvovat hodiny baletu u Heinricha Kröllera. Po skončení 1. světové války se toužila stát tanečnicí, nicméně pro klasický balet neměla odpovídající fyzické dispozice.

Zásadním zlomem v jejím životě byla návštěva představení Mary Wigman 7. listopadu 1919, které změnilo její pohled na možnosti uměleckého tance. Když Wigman otevřela v Drážďanech září 1920 svou školu, stala se Margarete Paluka jednou z jejích prvních studentek. O rok později, když si změnila jméno na Gret Palucca, i členkou její taneční skupiny.

V umělkyni Mary Wigman zažila fascinující osobnost, která pracovala, žila a realizovala se tancem. Působila jako taneční umělkyně (sólová tanečnice a choreografka), a stejně tak jako ředitelka vlastní taneční skupiny a školy. Pro Paluccu byla vzorem i inspirací, díky ní se seznámila i s uměleckým prostředím a jeho novými směry, jakými bylo například hnutí Bauhaus či dadaismus. Ale stejně jako ji obdivovala, tak se proti ní toužila vymezit. Jejich cesty se rozešly v roce 1924.

„Nechci tančit pěkně a roztomile“ – to byla pro Paluccu celoživotní zásada.
Kritici jí na jednu stranu, vzhledem k dokonalé technice, označovali za nejtalentovanější studentku Mary Wigman, ovšem na straně druhé jí bylo vytýkáno, že je příliš akrobaticko-klaunská a „srší“ tancem. Svou první choreografii uvedla už v roce 1921 v rámci vystoupení školy Mary Wigman, sólově však začala vystupovat až v roce 1924, když se vdala. Pozornost na jevišti budila nejen její silná individualita osobnosti v mohutně, až chlapecky působící postavě, ale také techničnost a zároveň i emocionalita jejího tance, a hlavně skvělé skokové allegro. I přes rozporuplné reakce na používání improvizace v rámci vystoupení se jako sólová tanečnice nakonec opravdu prosadila.

Tančila na hudbu skladatelů minulých staletí i skladby soudobých tvůrců, např Willa Goetze, Felixe Petyreka, Waltera Schönberga, Herberta Trantowa a Willy Kehrera, inspirací jí byla i lidová hudba. Ve svých tancích zkoumala zákonitosti tanečního pohybu a jeho kvalitu ve vztahu k dramaturgii choreografie, která se tematicky soustředila mimo narativní svět. Zpracovávala jevy a fantazie, abstrakce, názvy často odkazovaly k hudbě. Vyhýbala se konkrétním dějovým tématům a vědomě se postupně odvracela od výrazového tance, který pro ni ztělesňovala Mary Wigman.

Pro své samostatné umělecké ambice měla Palucca aktivní podporu od svého muže Friedricha Bienerta a jeho rodiny. Díky své tchyni Idě Bienert, sběratelce a mecenášce umění, se seznámila s moderními umělci, jako byl Oskar Kokoschka, Wassil Kandinsky, Paul Klee, Walter Gropi nebo Victor Klemperer, a zůstala v kontaktu s uměleckým prostředím. Když se roku 1930 rozvedla, navázala vztah s uměleckým donátorem Willem Grohmannem, který ji podporoval až do roku 1939.

V roce 1925 si Gret Palucca ve svých 23 letech založila vlastní taneční školu Palucca Schule v Drážďanech, následovaly pobočky v Berlíně (1928) a Stuttgartu (1931). V rámci výuky vycházela z toho, čím prošla, tj. klasického tance a experimentální pedagogiky výrazového tance podle Mary Wigman, kterou však postupně formovala podle svých potřeb a rozšiřovala o další nové poznatky. Jako učitelka byla Palucca přísná a cílevědomá, ovšem s lidskou vřelostí. U svých žáků podporovala osobitost a uměleckou individualitu. Mezi její žačky, které se v tanečním umění prosadily, patřily například Lotte Goslar, Dore Hoyer, Marianne Vogelsang a Ilse Lore Wöbke. Její škola byla brzy považována za jednu z nejúspěšnějších škol moderního tance v Německu.

Po převzetí státní moci národními socialisty k moci byla Palucca zpočátku řazena k významným osobnostem nacistického státu. Účastnila se jako tanečnice a choreografka několika tanečních festivalů, v roce 1934 byl v kinech uveden krátký film s jejím sólovým tancem Serenata na hudbu Isaaka Albénize, který bývá označován za první německý taneční film. V zahajovacím programu olympijských her 1936 na berlínském olympijském stadionu ještě tančila valčík, ale pár měsíců na to už byla její pedagogická práce označena za silně individualistickou bez smyslu pro komunitu.  Vzhledem ke svému částečně židovskému původu jí nebylo dovoleno veřejně publikovat, v roce 1939 byla její škola zrušena a výchovná činnost jí byla zakázána. Jako tanečnice směla pohostinsky vystupovat, ovšem jen mimo oficiální akce.

Po válce obnovila okamžitě výuku, brzy realizovala několik tanečních vystoupení. V rozbombardovaných Drážďanech, kde sama přišla o střechu nad hlavou, se navíc v rámci poválečné obnovy politicky angažovala v místní samosprávě. V roce 1949 byla její škola režimem znárodněna a o rok později ukončila Palucca i svou taneční kariéru.
Díky znárodnění své školy měla existenční zajištění a vzhledem k tomu, že většina významných tanečních umělců NDR opustila, podařilo se jí nakonec udržet vliv na vedení školy. Ta dál, i přesto, že s nově postavenou budovou byla nově reorganizována podle sovětského vzoru tak, že její studium se zaměřilo na výuku klasického tance, stále nesla její jméno Palucca Schule.
Nakonec se Palucce podařilo prosadit si své zájmy a předmět „Nový umělecký tanec“ v osnovách natrvalo zakotvil improvizaci, čímž se zachovala její vzdělávací filosofie, aby se v uměleckém tanečním projevu jejích žáku zachovala možnost spontánnosti, impulsivnosti a schopnost momentální reakce.

Dále se jí z pozice umělecké ředitelky (pod trvalým dohledem tajné policie) podařilo realizovat tradiční letní prázdninové kurzy s atraktivní náplní, které byly otevřeny německým i zahraničním tanečníkům, pedagogům, choreografům i teoretikům z celé Evropy. V rámci jejich programu vyučovaly světové kapacity taneční praxe i teorie různého tanečního zaměření bez ohledu na původ či politické přesvědčení.  A tak se díky jejich konání dařilo bořit nejen bariéry mezi tanečními technikami, ale tanec dokázal překonávat i zátarasy a politikou vystavěné zdi.
V během své činnosti v druhé polovině 20. století Palucca v Drážďanech zformovala generaci významných umělců, kteří mimo jiné působili v oblasti tance, režie, vzdělávání, politiky a žurnalistiky a někteří z nich později převzali vedoucí pozice v Palucca Schule.

Za svou činnost byla Gret Palucca několikrát vyznamenána jak totalitními, tak demokratickými režimy. Svou pedagogickou činnost ukončila v roce 1990. Zemřela o tři roky později ve věku 91 let.
Škola, která má od roku 1999 status univerzity, byla v roce 2010 přejmenována na Palucca Hochschule für Tanz Dresden a dnes je jedinou nezávislou taneční univerzitou v Německu. 

Gret Palucca byla významnou osobností nejen pro německý tanec, ale svým působením zásadně ovlivnila taneční umění v širším okruhu střední Evropy především pak u nás. Drážďany jsou svou polohou pro Čechy lehce dostupné, a navíc je zde silná a udržovaná tradice vzájemných (sousedských) vztahů. Na prázdninové kurzy do Palucca Schule jezdili od konce padesátých let dvacátého století zájemci ze všech oblastí tvořící komunitu českého tanečního umění, profesionálové, studenti i amatéři. Získávali zde nové poznatky o aktuálních tanečních trendech, vyměňovali si zkušenosti, vytvářeli kontakty, čerpali inspiraci, hledali vzor a argumenty pro vlastní plány a vize směřující k založení obdobné vzdělávací instituce v českém prostředí. Vliv Palucca Schule a tedy i filosofie, která prosazuje rozvoj jedince skrze jeho individuální potenciál, je pro současnou podobu českého prostředí uměleckého tance druhé poloviny dvacátého století zcela neoddiskutovatelný. A bezpochyby mohl působit i opačně. Jen si to už málokdo dnes pamatuje.

Zdroje:
https://www.isgv.de/
https://www.shz.de/
https://palucca.eu/
Soukromý archiv a osobní paměti Jany Hoškové
Kröschlová, Jarmila: Výrazový tanec (Praha 1964)
Hošková, Jana et al. Cesty k tanečnímu a baletnímu mistrovství: Taneční konzervatoř hlavního města Prahy, 1945-2005. (Liberec 2005)