George Balanchine, ten, bez něhož si nelze americký balet představit

George Balanchine. Foto: Wiki Commons.

Autor Zuzana Rafajová

George Balanchine se do dějin tance zapsal hned na několika frontách. Jako zakladatel americké baletní tradice, stálé baletní školy (School of American Ballet) a souboru (New York City Ballet). Jako inovátor klasické baletní techniky a autor vlastního stylu (tzv. americká či balanchinovská škola). Jako osobnost spojující svět vysokého umění velkých kamenných divadel se světem kabaretu, filmu i televizní tvorby. A samozřejmě jako nesmírně plodný autor více než čtyř stovek děl od narativních až po čistě symfonická, jimiž je patrně znám nejvíce.

První kroky mladého Georgiho Melitonoviče Balančivadzeho (22. 1. 1904 – 30. 4. 1983), petrohradského rodáka a dítě gruzínského otce, hudebního skladatele Melitona, světem tance formovala slavná Carská baletní škola, kterou mladík dostudoval roku 1921 již jako Školu sovětského baletu (a kam měla vlastně původně nastoupit jeho sestra Tamara, ale u přijímacích zkoušek vybrali jeho). Krátce na to nastoupil do Národního akademického divadla opery a baletu (dříve a dnes známého jako Mariinské), nicméně klasický petipovský baletní repertoár tanečníkovi příliš nevyhovoval, proto skočil po první příležitosti matičku Rus v roce 1923 opustit a vydat se na turné do Evropy, kde se roku 1925 připojil k Les Ballets Russes Sergeje Ďagileva.

Přijat byl nejen jako interpret, ale především jako choreograf, protože soubor se opět, po odchodu Bronislavy Nižinské, ocitl bez vedoucí tvůrčí osobnosti a sotva jednadvacetiletý Balančivadze se měl stát nejnovější Ďagilevovou divokou kartou. Tedy hned poté, co se na návrh impresária přejmenoval na George Balanchina…

Do roku 1929, kdy se původní Les Ballets Russes po Ďagilevově smrti rozpadly, se Balanchine stihl uvést klíčovými díly jako Apollon musagète nebo Le Fils prodigue (Marnotratný syn) a navázáním úzkého uměleckého kontaktu s Igorem Stravinským, s jehož hudbou pracoval ještě mnohokrát.

Ve 30. letech se Balanchine pokoušel o etablování vlastního souboru, Les Ballets 1933 však vydržely jen jednu sezónu, krátce spolupracoval i s potomkem původních Les Ballets Russes, souborem Ballets Russes de Monte Carlo, hostoval také v Dánském královském baletu. Zásadním se pro něj však stalo pozvání amerického mecenáše a milovníka umění Lincolna Kirsteina. Ten měl hromadu peněz a sen – mít ve Spojených státech stálý baletní ansámbl a Balanchine se měl stát zhmotnitelem těchto vizí, na čemž začal systematicky pracovat od roku 1933.

Spojené státy americké v předchozí dekádě zažily první pokus o etablování stálé baletní scény díky manželům Michailovi a Věře Fokinovým, kteří založili newyorskou baletní školu v roce 1921 a o tři roky později American Ballet Company. Ani jedna z institucí však neměla příliš dlouhého trvání.

V roce 1934 už se dařilo lépe. Balanchine, podobně jako Fokin, si uvědomoval, že pokud chce soubor, potřebuje nejprve školu, která mu vychová jeho aktivní součást, a tak vznikla School of American Ballet (fungující dodnes), pro jejíž studentky a studenty vytvářel svá první americká díla – nejslavněji patrně Čajkovského Serenade. O rok později byl založen soubor American Ballet, který se stal rezidenčním ansámblem Metropolitní opery, v roce 1936 vznikl Ballet Caravan (od roku 1941 American Ballet Caravan), soubor objíždějící s baletním uměním celé Spojené státy.

Období druhé světové války sice USA nezasáhly s tak ničivou silou jako Evropu nebo sever Afriky, nicméně prostor pro velké umělecké manévry také nebyl. Ballet Society tak spatřila světlo světa až roku 1946 a jako New York City Ballet funguje dodnes (k přejmenování došlo jen o dva roky později). Světu se nový soubor představil dílem The Four Temperaments na hudbu Paula Hindemitha. NYCB se stal Balanchinovým domovem na bezmála 40 let (post baletního mistra opustil až v roce 1982) a souborem, který dodnes uchovává jeho odkaz i techniku v nejryzejší možné podobě.

Nebyla to však zdaleka jen prkna Metropolitní opery nebo Lincoln Center, kde se choreograf uplatňoval. Již na konci 30. let navázal kontakt s nablýskaným světem Hollywoodu, kde tvořil choreografie do několika snímků, zlákala ho i Broadway se svými muzikály, úzce spolupracoval s televizí, pro kterou vznikly záznamy řady jeho baletů, díky čemuž se mu povedlo toto umění rozšířit po celé zemi s mimořádným úspěchem.

Ve své tvorbě se rozkračoval mezi dějovými díly, druhdy čerpajícími i z klasického baletního odkazu, a díly čistě nenarativními, v nichž byla pozornost upřena na křivky těla v průběhu let v jednodušších a jednodušších kostýmech, které netříštily pozornost a přitahovaly oči tam, kde je Balanchine chtěl mít (převážně na dlouhých nohách svých tanečnic). Silnou stránkou jeho tvorby byla rovněž mimořádná muzikalita, kterou si nesl od dětství – otec hudební skladatel se svému synovi postaral o prvotřídní hudební vzdělání, sám Balanchine si v době vrcholící 1. světové války, kdy byla uzavřena baletní škola, vydělával jako klavírista doprovázející promítání němých filmů, etablování choreografické osobnosti Stravinského díly také zajisté zanechalo své stopy.

Kompozice Igora Stravinského provázejí celou Balanchinovu kariéru. S jeho hudbou pracoval krom již zmíněného Apollona v baletech Le Chant du Rossingol, Pták Ohnivák, Duo Concertant, Agon, Elegie, Orfeus nebo Rubies (střední část trojdílných Jewels). Okřídlený citát „vidět hudbu, slyšet tanec“ pak ztělesňují např. díla Chaconne (Ch. W. Gluck), Palais de cristal/Symphony in C (G. Bizet), Theme and variations, Mozartiana (P. I. Čajkovskij), Sonatina (M. Ravel), Liebeslieder Walzer (J. Brahms) nebo Divertimento no. 15 (W. A. Mozart).

Hudební vzdělání a vrozená muzikalita Balanchinovi umožnily vybírat si k práci i díla expresionistických, experimentálních a avantgardních skladatelů 20. století jako A. Schönberga (Brahms-Schönberg quartet), A. Weberna (Episodes) nebo dříve jmenovaného P. Hindemitha (The Four Temperaments, Kammermusik no. 2).

Mladého Balanchina tanečníka bychom asi neoznačili za velkého milovníka klasických titulů Maria Petipy a jeho současníků (byť roli v tom mohla samozřejmě do značné míry hrát i podoba těchto děl, kterou začaly získávat na přelomu  19. a 20. let minulého století, stejně jako  situace, do které se Balanchine ve škole i souboru dostával – tedy odrazování od vlastní progresivnější tvorby), přesto ve své následné kariéře hned několikrát sáhnul do vod „velké klasiky“, aby vytvořil své vlastní vize těchto děl. Z těchto je bez diskuze nejslavnější Louskáček, kterého Balanchine vytvořil v roce 1954 a který se pro americké baletní soubory stal vlastní „klasikou“ daného titulu. Vedle něj existuje i Labutí jezero, Don Quijote, Harlequinade nebo Coppélia. 

Balanchinův taneční slovník a potažmo celou jeho taneční techniku vystihuje několik proměnných – obrovská rychlost, s jakou se tanečníci i tanečnice pohybují, lehkost a nekonečný rozlet pohybu do prostoru, specifické držení  rukou, kdy mají být vidět oddělené všechny prsty a velká dynamika, která odráží turbulence 20. století.

Podobně turbulentní byl i jeho život. V mládí se potýkal s tuberkulózou a hladem 1. světové války, ve 20. letech, než jej najaly Les Ballets Russes, žil téměř za hranicí chudoby a existenčního minima. Jako osobnost americké baletní scény působil dominantně, byl však prý spíše plachý a uzavřený. Což mu nebránilo mít čtyři manželky a řadu milenek, druhdy primabalerín svého souboru. Jim však jakékoli aféry zakazoval a nechtěl, aby měly vztahy nebo, chraň ruka Páně, děti. Především v dnešním světle značně problematicky vyznívají i jeho další manažerské metody – to, že měl své oblíbenkyně, bylo všeobecně známo. Jakmile jste se však znelíbili, byl schopen vás i přes veškerý talent odstrčit, vzít vám veškeré role a minimálně v jeho souboru ukončit kariéru (Suzanne Farrell, která si dovolila provdat za jiného tanečníka souboru poté, co byla Balanchinovou milenkou, by mohla vyprávět). Současně velmi tvrdě trval na jasně formulovaném estetickém ideálu své tanečnice, který vyžadoval extrémní štíhlost. Na jedné straně sice Balanchine proslul citáty jako „balet je žena“, vnímal je jako živé anděly, na druhé straně je chápal jako těla k ovládání, která nemají vlastní vůli, natož mozek a svým interpretkám říkal „nemysli, miláčku“, případně „nejdřív zvážit, potom gáži!“ (poslední zmíněný výrok, v originále before you get your pay – you must weigh, prý Balanchine vlastní rukou napsal a vyvěsil, jak uvádí v monografii Mr. B její autorka Jennifer Homans). Slovy tanečnice Patricie Neary, která v NYCB působila v 60. letech, „chtěl vidět kosti“. 

Ve vyšším věku ho začaly dohánět zdravotní problémy – angina pectoris, která vedla k nutnému operativnímu bypassu, a především Creutzfeld-Jacobova choroba, neurodegenerativní onemocnění mozku, které způsobilo 30. dubna 1983 choreografovu smrt (a paradoxně bylo diagnostikováno až post mortem).

Dílo George Balanchina se stalo klasikou 20. století, opečovávanou jakjeho souborem New York City Ballet, tak bedlivě střeženou The George Balanchine Trust, která uděluje práva baletním souborům na uvádění děl Mr. B, jak mu již za života přezdívali. Naposled jsme v našich zeměpisných šířkách mohli výběr hned čtveřice děl vidět v Národním divadle v Brně, kde je součástí programu další z ikonických Balanchinových děl, jeho Tschaikovsky Pas de deux, virtuózní kus s doplněnou Čajkovského hudbou k duetu Odilie a prince v prvním Labutím jezeře 1877.

Zdroje:

Cohen, Selma Jeanne (ed.) International Encyclopedia of Dance. Oxford University Press, 2005.

Taper, Bernard. Balanchine: a biography, revised and updated. New York Collier Books, 1974.

Encyclopedia Britannica
https://www.britannica.com/biography/George-Balanchine

George Balanchine Trust
www.balanchine.com

The George Balanchine Foundation
www.balanchine.org

New York City Ballet
www.nycballet.com

Winship, Lyndsey. „You¨re very fat up here“: was dance god George Balanchine a controlling monster? In The Guardian, 1. 5. 2023. Dostupné z: https://www.theguardian.com/stage/2023/may/01/george-balanchine-dance-god-controlling-monster-fat

Garner, Dwight. A New Biography of Balanchine, Ballet’s Colossus. In The New York Times, 31. 12. 2022. Dostupné z: https://www.nytimes.com/2022/10/31/books/jennifer-homans-george-balanchine.html

Siegel, Marcia. George Balanchine 1904 – 1983. In The Hudson Reviewer, roč. 36, č. 3, 1983.

Wilkin, Karen. Remembering Balanchine. In The Hudson Reviewer, roč. 46, č. 4, 1994.