Bronislava Nižinská, modernistická krev ve světě baletu

Bronislava Nižinská. Zdroj: The Elite Palate.com.

Autor Zuzana Rafajová

Bronislava Nižinská (1891–1972) se narodila 8. ledna 1891 do rodiny polských tanečníků Tomasze a Eleonory a již od útlého dětství se jí dostávalo tanečního vzdělání, obdobně jako jejímu o téměř dva roky staršímu bratru Václavovi (1889–1950). Když později zakotvily děti spolu s matkou v Petrohradu (otec odešel do Finska), bylo jen otázkou času, než vyzkouší štěstí u přijímacích zkoušek do Carské baletní školy. Úspěšní byli oba, Bronislavu přijala komise, v níž seděl mimo jiné i Marius Petipa nebo Enrico Cecchetti, roku 1900. O osm let později absolvovala a stala se členkou souboru Carských divadel.

Sama Nižinská za svůj největší vzor a učitele označovala bratra Václava, když se pak připojil k nově vznikajícímu souboru Les Ballets Russes Sergeje Ďagileva, šla s ním. Postupně se vypracovala k sólovým rolím, zatančila si např. ženskou hrdinku v Duchovi růže nebo Kolombínu v Petruškovi, po Tamaře Karsavině později převzala roli Ta-Hor v Egyptských nocích. Mimo taneční kariéru pomáhala i bratrovi jako asistentka při jeho tvorbě. Byla mu modelem při vytváření specifických póz jeho Faunova odpoledne, v přípravě Svěcení jara pak hrála klíčovou roli a měla být dokonce původně obsazena do role Vyvolené. Když bratrovi oznamovala, že kvůli těhotenství nakonec bude muset part odmítnout, prý zoufale křičel, že nikdo jiný jej zatančit nedokáže.

Les Ballets Russes a jejich estetika formovaly Nižinskou do roku 1913, kdy soubor ze solidarity k bratrovi, který byl Ďagilevem po turné v Jižní Americe vyhozen, opustila. První světovou válku a následnou ruskou občanskou válku a revoluci strávila na Ukrajině a v Rusku, kde vznikly její choreografické prvotiny (La Poupée a Podzimní píseň) i první taneční škola École de Mouvement v Kyjevě, kterou studoval mj. později tanečník a choreograf Serge Lifar. Sovětské Rusko tanečnice opustila s rodinou, která už čítala dvě děti a manžela, tanečníka Alexandra Kočetowského, roku 1921 a nikdy se nevrátila.

Bronislava Nijinska, absolvenstká fotografie, 1908. Zdroj: Wikipedia.

Ve 20. letech se opět připojila k Les Ballets Russes a vytvořila pro ně coby jejich hlavní choreografka v letech 1921–1925 svá nejvýznamnější díla. Nejprve se podílela na uvedení ekonomicky nepříliš povedené Spící princezny (upravená verze Petipovy Spící krasavice) i jednoaktové Aurořiny svatby, poté dostala prostor k originální tvorbě, kde mohla uplatnit své názory na tanec a spolupracovat s předními dobovými hudebními skladateli a výtvarníky.

Tvořila na hudbu Igora Stravinského (1922 Le Renard, 1923 Svadebka), Francise Poulenca (Les Biches) nebo Daria Milhauda (Le Train Bleu). Scénografii a kostýmy pro ni tvořila jména jako Alexandra Exter, jež přinášela vlivy kubismu a futurismu, Natalia Gončarova (Svadebka) i slavná Coco Chanel (Le Train Bleu), libreto k jejímu Modrému vlaku (Le Train Bleu) vytvořil Jean Cocteau.

V roce 1925 založila vlastní taneční soubor Théâtre Nijinska, který sice neměl příliš dlouhého trvání, přesto dal Nižinské příležitost cestovat, tvořit i stále aktivně tančit. S jevištěm se rozloučila v průběhu 30. let, kdy jí definitivní stopku přineslo zranění Achillovy šlachy. Z dobových kritik a vzpomínek se dochovaly k jejím tanečním výkonům jen superlativy. Byla podle všeho energickou interpretkou s obrovským skokem a aplombem, který v lecčems připomínal bratra Václava (prý měli i podobně tvarovaná lýtka), atletickou, drobnou postavou, která v sobě i přes veškerou sílu skrývala něhu a jemnost.

Od konce 30. let působila ve Spojených státech, nejprve v New Yorku, následně se přesunula do Kalifornie, kde si založila i baletní studio a vyučovala tanci v Hollywoodu. Nadále tvořila, pro newyorský Ballet Theatre (později American Ballet Theatre) vytvořila balet Sněhurka, v roce 1944 uvedla balet Obrázky z výstavy na Ravelovu orchestraci Musorgského stejnojmenného souboru skladeb, roztančila rovněž Ravelovo Bolero. Sama měla patrně nejvřelejší vztah ke svému dílu Holy Etudes s hudbou Johanna Sebastiana Bacha. Jednalo se o její první nenarativní balet vytvořený na počátku 20. let, k němuž se během své kariéry několikrát vracela, upravovala jej a vylepšovala (obdobně jako třeba George Balanchine svého Apollona, vůdce múz).

Nižinská však nebyla jen tanečnicí a choreografkou, nad tancem jako takovým přemýšlela, formulovala své názory a uvažovala o hranicích, konturách a pravidlech, která se se světem baletu pojila. Období počátku 20. století se všemi novými uměleckými směry nejen v tanci, ale umění obecně, bylo neotřelým myšlenkám otevřeno, v Les Ballets Russes se Nižinská navíc ocitla mezi jedněmi z nejprogresivnějších uměleckých osobností doby, do toho samozřejmě sledovala i svět mimo pomyslnou baletní bublinu. Své první ideje začala sepisovat už během let první války a na jejich základě v podstatě založila svou taneční školu École de Mouvement. Ve své práci vlastně nenásilně spojovala svět baletu s principy moderního tance. Byla kupříkladu přesvědčená, že je potřeba pohybu plynulého, nikdy nekončícího, jelikož jeho přerušení (třeba v okázalé póze klasického tance) znamená konec života. Taneční umělec by pak dle jejího názoru měl svými pohyby doslova zpívat, aby divák na scéně viděl melodii (což je velice podobný princip, jenž následně rozvíjel Balanchine).

Ve svém díle spojovala mnoho různých principů a uměleckých směrů – kubismus, expresionismus, konstruktivismus i neoklasicismus. Její dodnes nejuváděnějším dílem je patrně Svadebka zobrazující tradiční lidovou svatbu ve staré Rusi, která je jistým protipólem Svěcení jara jejího bratra.

Nižinská, která ve 30. letech postupně ztratila značnou část sluchu, sama dlouhá léta pracovala na sepsání svých memoárů. Vydat je do své smrti, od které uplynulo 50 let, již nestihla, o to se postarala až její dcera Irina. Kniha Early Memoirs ohlížející se za ranými lety Bronislaviny kariéry byla vydána v roce 1981.

Kromě choreografického odkazu za sebou zanechala i celou řadu studentů a tanečníků, mezi jinými Fredericka Ashtona, Antona Dolina, Davida Lichina nebo Alicii Markovu. Její jméno se může na první pohled zdát trochu ve stínu fenoménu bratra Václava, nicméně pakliže někdy půjdete do varšavského Velkého divadla (Teatr Wielki), ve foyer spatříte sochu obou sourozenců. Stojí tam jako Faun a Nymfa, hlavní postavy baletu, na němž společně v roce 1912 pracovali.

Zdroje:

Nižinskaja, Bronislava. Early memoirs. London, Boston: Faber & Faber, 1981.

Encyclopedia Britannica
https://www.britannica.com/biography/Bronislava-Nijinska

Beard, Nadia. "The other Nijinsky: the forgotten cgoreography of Bronislava Nijinska, the woman who pioneered movement in dance". in The Calvert Journal.
https://www.calvertjournal.com/articles/show/12439/bronislava-nijinsky-choreography-of-bronislava-women-recollected

Grafola, Lynn. "An Amazon of the Avant-Garde: Bronislava Nijinska in Revolutionary Russia". in Dance Research vol. 29, 2011/2012.