Agnes de Mille, americká baletní vypravěčka

Agnes de Mille. Zdroj Kennedy Center.

Autor Zuzana Rafajová

Pročítá-li člověk životopisy tanečních tvůrců a tvůrkyň 20. století ve Spojených státech, spojuje tyto osobnosti zpravidla jedno – neuvěřitelný rozsah jejich práce, který nečiní zásadních rozdílů mezi tzv. vysokým uměním provozovaným baletními soubory kamenných divadel a žánry ovlivněnými dobovou popkulturou, jako jsou muzikály či filmový a televizní průmysl. Dáno je to samozřejmě kontextem a vývojem americké divadelní scény, která se díky svému mládí do značné míry nemusela vyrovnávat s historickými nánosy a koncepty evropského divadelního světa. Umělci jako George Balanchine, Jerome Robbins i právě Agnes de Mille tak za svou kariéru působili jak na velkých scénách operních domů, tak na filmovém place či na rozjásané Broadwayi a kombinovali ve své tvorbě různé taneční přístupy, techniky a styly. Žánrové rozkročení vždy zaujme a nejinak je tomu i při pohledu na díla de Mille, choreografky, která si své místo na výsluní musela zatraceně těžce vybojovat, rodičům i společenským konvencím navzdory.

Agnes de Mille se narodila 18. září 1905 v New Yorku, mládí a ranou dospělost však prožila na opačném konci země, v Kalifornii. Ačkoli se její otec, dědeček i strýc věnovali umění nejprve jako režiséři, scenáristé a herci na Broadwayi, posléze propadli kouzlu nového fenoménu, filmu, a přesídlili do Hollywoodu. Když mladá Agnes přišla po zhlédnutí představení Anny Pavlovy s nápadem stát se tanečnicí, nebyla tomu rodina příliš nakloněna. Studovala hru na klavír a později absolvovala studium angličtiny na University of California in Los Angeles (UCLA). Svého tanečního snu se však i přes ponižování a odrazování rodinou a pedagogy nevzdávala. Poté, co se otec rozhodl opustit rodinu a jako kompenzaci jí zanechal nějaké jmění, matka se rozhodla peníze investovat do Agnes, která mezitím přesídlila do New Yorku a snažila se, nepříliš úspěšně, živit jako tanečnice. 

                                     

Obrat k lepšímu pro de Mille, jako pro řadu dalších amerických umělců, znamenala Evropa. Na počátku 30. let začala intenzivně studovat balet u Marie Rambert v jejím londýnském Ballet Clubu, kde se mimo jiné setkala i s Frederickem Ashtonem nebo Anthony Tudorem. Po návratu do USA se začaly dostavovat první úspěchy, především choreografické. Získala možnost tvořit pro muzikály a filmy jako Romeo a Julie (1936) nebo Cleopatra (1934), na konci dekády se jí poprvé otevřely dveře i do čerstvě založeného Ballet Theatre (dnes American Ballet Theatre), pro které vytvořila balet Black Ritual (1940), první baletní inscenaci, ve které vystupovali rovněž tanečníci a tanečnice tmavé pleti.

Ve 40. letech pak získala Agnes de Mille možnost spolupracovat se souborem Ballet Russes de Monte Carlo, který do USA přicestoval především kvůli v Evropě zuřící 2. světové válce. Prvním a zřejmě rovněž nejúspěšnějším kusem se stal balet Rodeo (1942) na hudbu amerického hudebního skladatele Aarona Coplanda, ve kterém de Mille vytěžila jednak odkazy a typické projevy americké kultury, tak svůj smysl pro humor a schopnost vyprávět příběhy. Na základě tohoto úspěchu následovala nabídka vytvořit choreografii do muzikálu Oklahoma! (1943), který následně vstoupil do historie amerického performativního umění.

Agnes de Mille začala být oceňovaná, americká kritika kvitovala především tematiku její tvorby, která byla „ryze americká“ a představovala novou cestu baletního umění „prostého labutí“. Sama de Mille se ve své první autobiografii (Dance to the Piper, 1952) však vyjádřila, že by ráda tvořila čisté, klasické balety ve stylu George Balanchina, jen toho zkrátka nebyla dle svých slov schopna. Navíc zjistila, že má skutečný smysl pro drama i humor, čehož se rozhodla využít.

Její tvorba zásadním způsobem formovala americký balet – ať už to byly inscenace Three Virgins and a Devil (1941), The Harvest According (1952), The Wind in the Mountains (1965), The Golden Age (1967), či především Fall River Legend (1948). Toto slavné dílo bylo založené na skutečném příběhu dívky Lizzie Borden, která byla obviněna z brutální vraždy svého otce a nevlastní matky (v realitě byla sice zproštěna viny, na baletním jevišti ji však pro větší dramatický efekt odsoudili a oběsili).

Vedle toho de Mille rozvíjela i svou muzikálovou tvorbu, připsala si spolupráce na dílech Carousel (1945), Brigadoon (1947), Allegro (1947) nebo Gentlemen Prefere Blondes (1949); The Rape of Lucretia (1948), dokonce i sama režírovala. Od 50. let rovněž pravidelně publikovala a za svůj dlouhý život vydala úhrnem jedenáct knih, z toho tři autobiografické (Dance to the Piper, 1952, And Promenade Home, 1956 a Where the Wings Grow, 1977). Se světem literatury se rozloučila biografií své dlouholeté přítelkyně Marthy Graham (Martha: The Life and Work of Martha Graham, 1992).

Kariéru choreografky ovlivnila v roce 1975 mrtvice, triumfálně se však vrátila na scénu s programem Conversations About the Dance, kterým sama slovem provázela za účasti souborů Joffrey Ballet, Boston Ballet, Graham Companya dalších. Svůj vlastní soubor Agnes de Mille Heritage Dance Theater, pro který výše zmíněný program vzniknul primárně, založila v polovině 70. let při North Carolina School of the Arts.

Krom taneční tvorby, psaní o tanci a jeho popularizaci se de Mille rovněž již od 50. let zasazovala za práva a postavení umělců. Roku 1959 stála spolu s osobnostmi jako Hanya Holm, Shepard Traube nebo Ezra Stone u vzniku Society of Stage Directors and Choreographers, která funguje dodnes (pod názvem Stage Directors and Choreographers Society) jako nezávislé odborové uskupení zastupující divadelní režiséry a choreografy pracující napříč Spojenými státy. De Mille byla několik let jeho šéfkou a do konce života členkou správní rady.

Za svou bohatou kariéru obdržela Agnes de Mille řadu ocenění, mezi které patří Emmy Award, Tony Award, Drama Desk Award nebo New York City's Handel Medallion a National Medal of Arts. Již během života patřila tato choreografka ke klíčovým osobnostem amerického uměleckého světa a byla jednou ze zásadních nositelek pochodně ženských tvůrkyň. Ačkoli sama by se tak vážně patrně nebrala; určitá sebeironie a až brutální věcnost je ostatně patrná nejen z jejích knih, ale také rozhovoru, který s ní vedl v roce 1977 Dick Cavett (dostupný v plném rozsahu na YouTube kanálu The Kennedy Center zde).

Agnes de Mille zemřela 7. října 1993 ve věku devadesáti osmi let, čímž úspěšně rozšířila řadu podobně „nesmrtelných“ tanečních dam 20. století – Marthy Graham († 96), Marie Rambert († 94) nebo Ninette de Valois († 102). Možná na tom konzervování tancem doopravdy něco bude…?

Zdroje:

Encyclopedia Britannica
www.britannica.com

Dance Works of Agnes de Mille
www.agnesdemille.com

National Women’s History Museum
www.womenshistory.org/education-resources/biographies/agnes-de-mille

The Kennedy Center
www.kennedy-center.org/artists/d/da-dn/agnes-demille/

Acocella, Joan. Agnes de Mille’s Artistic Justice. In The New Yorker, 5. 11. 2015.
Dostupné z: https://www.newyorker.com/books/page-turner/agnes-de-milles-artistic-justice

Kennedy Center Honors Legend: Agnes de Mille, in-depth interview
Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=UrozM8W2EHI