Opticon – Asymetrická lehkost ve vyvolávací lázni

Opticon (Eliška Brtnická). Foto: Tristan Ben Mahjoub.

Autor Hana Strejčková

Vzdušná artistka Eliška Brtnická s citlivostí sobě vlastní navázala na svou předchozí inscenaci Enola novinkou s názvem Opticon. Premiéra výtvarně-akrobatické site-specific performance se odehrála v Bazénu v areálu karlínských Kasáren. Akrobatka obsáhla nejen celý prostor, stala se jeho nedílnou součástí bez ohledu na gravitaci a krkolomnost pozic, ale naplnila i jeho pomyslnou nehmatatelnost. Nastolila jiné vnímání času a perspektivy. Podala srozumitelnou zprávu o křehkosti svého tvůrčího procesu v paralele k fotografické činnosti svého introvertního bratra Vojtěcha Brtnického, s akcentem na vizuální prostotu (ve smyslu nekomplikovanosti) a na dualitu pomíjivosti – důležitosti okamžiků, v nichž se snoubil tanec, vzdušná a pozemní akrobacie, statičnost i dynamické změny. 

Publikum sledovalo představení z různých úhlů, z podhledu i nadhledu, v závislosti na svém umístění. Diváci seděli jak po stranách vně bazénu, tak na stupních vedoucích do něj. Své úhly pohledu výrazně měnila i sama protagonistka. Pohybovala se v našem zorném poli všemi směry a také na škále viditelnosti od komorního pološera do silného nasvícení. V prostoru převládala bělavá barva, kachliček, podlahové krytiny i na kostýmech. V útrobách bazénu byly na bílém podkladu rozestavěny barevně výraznější fotografické vyvolávací kádinky, střídmě osvětlené jen baterkou. V nich, pod hladinou tekutiny, byly umístěny stručné texty, citace, jež odkazovaly ke slyšenému slovu. Od stropu vedly tři páry různě dlouhých lan kotvících hrazdy, artistka postupně využila každou a pokaždé jinak. Zvolený prostor, z podstaty své původní funkce i aktuálními možnostmi čítajícími nerovný terén, stěny, zábradlí a stropní traverzy, nepodbízivě korespondoval s tématem inscenace. Flexibilní akrobatka ve svých pohybových variacích chvílemi připomínala živočichy žijící hlavou dolů, nehmotný hmyz, ptačí drobotinu, protože ať zvolila jakoukoliv pozici, nepůsobila vypjatě, naopak – jako by svým tělem razítkovala prostor, zanechávala otisk stejně jako výseče bytostí na fotografiích. 

Opticon (Eliška Brtnická). Foto: Tristan Ben Mahjoub.

Hudební mág Stanislav Abrahám se v úvodu krčil pod schody vypuštěného bazénu a v rukách svíral malé reproduktory, z nichž vycházel zvuk a mluvené slovo. V porovnání s hudebními podkresy mi však v paměti mnohem silněji utkvěla autenticita nahrávky verbálního projevu Vojtěcha Brtnického a jeho sestry a zvuk tikajících kuchyňských minutek. Zvuk, pohyb a světlo vytvářely vzájemnost, kdy jedna složka bez druhé by ztrácela sílu své výpovědi. Přítomnost hudebníka v hracím prostoru působila jako organická součást představení, stejně přirozeně jako taneční a akrobatické prvky interpretky, díky nimž s plochami buď splývala, anebo se z nich plasticky odlupovala. Tělo Elišky Brtnické, zavěšené v prostoru, opřené o strop nebo zachycené na bočních zdech, chycené o zábradlí, držící se ve spárách, na oko vykloubené a zkroucené, mi připadalo jako nástroj písaře, jenž do prostoru rozvěšuje slova a z nich spojuje nepravidelně zrýmované verše. Pohybové trajektorie nebyly vždy předvídatelné, stejně jako moment zastavení – ustálení pohybu k jeho zaznamenání fotografem.  

Opticon je intimní představení, v němž sestra svou optikou nahlíží na bratra, kde každý divák sleduje svou optikou netradiční vernisáž, v níž pohyb je či může být úvodním monologem k výstavě fotografií, nazírané opět z několika možných úhlů. Performance zobrazuje úvahy o perspektivě, plaché neuchopitelnosti, o různosti ve vnímání času. Plynutí a čekání, výdrž v pozici a posun, pokřivení, ohnutí, napnutí a skrčení, protažení a ztuhnutí, zhoupnutí, výmyk, viset a setrvat… Myslím, že divák by vydržel fascinovaně sledovat i další a delší fyzicko-asymetrické cesty Elišky Brtnické.

Psáno z 2. premiéry dne 16. prosince 2018, Kasárna Karlín.

Opticon
Autoři: Eliška Brtnická, Vojtěch Brtnický
Koncept, interpretace: Eliška Brtnická
Zvuk: Stanislav Abrahám
Světelná kompozice: Prokop Vondruška
Produkce: Iva-Hedvika Zýková
Premiéra: 15. 12. 2018