Krepsko a hravý kabaret Fikrabala

Fikrabala. Foto​ Jussi Virkkumaa.

Autor Barbora Truksová

„Dobrý den, vítejte v našem kabaretu. Dejte si na baru sklenku vína, povídejte si a bavte se. Tohle není divadlo, tak se nestyďte, tohle je kabaret a my vám chceme zajistit příjemný večer.“  Těmito slovy mě přivítal Jiří Zeman, jeden z účinkujících, a rozhodně mě nemystifikoval.

Krepsko, mezinárodní divadelní skupinu působící ve Finsku, založili roku 2001 v Praze absolventi katedry nonverbálního divadla pražské HAMU. Za dobu své existence si vytvořila vlastní divadelní jazyk, koktejl z improvizace, loutkoherectví i akrobacie, to vše okořeněné fantaskní pohádkovou atmosférou. Mezinárodní je i Fikrabala, kabaret víceméně beze slov, zato však s multilingvní kapelou, která kombinování jazyků používá i jako hříčku. Na webových stránkách nic konkrétnějšího o Fikrabale nenajdeme. Jen to, že Krepsko s tímto svým kabaretem nyní cestuje po světě.

V produkci se smazává hranice mezi diváky a účinkujícími. Performeři procházejí mezi diváky, stolky jsou jen zdánlivě bez ladu a skladu rozestavěné v prostoru Slévárny pražské La Fabriky. Do sálu přicházím asi 15 minut před začátkem, několik návštěvníků je již uvnitř. Kapela hraje zatím pouze instrumentálně, jen u jednoho vyvýšeného stolku sedí muž zapadlý v rozbité židli a dívka, která se ho snaží přikrýt ubrusem či si společně s ním zatančit. S židlí to jde ztěžka, ale tady není nic nemožné.  

Sál se zavírá, ale postřehnout to lze jen díky pruhu světla a gradující hudbě. Dramatický začátek se nekoná. Diváci mohou stále chodit mezi stolky, občas si přisednou… Nebo to nejsou diváci, když mají na krku péřová boa či portál z kašpárkového divadla? Přicházejí dva muži s dekou a maňáskem. Péřový papoušek je otravuje, zlobí a s jeho přinesením se kabaret rozjíždí.

Jedna z dívek stojících u baru přichází ke kapele a se zcela neutrálním výrazem začíná zpívat svůj šanson. A odkudsi ze tmy vychází dáma s pštrosem. Artista v plyšovém oblečku, se zkrouceným tělem, se proměňuje ve vystavované zvířátko. Podivné předvádění snad pštrosa či páva, krmeného bonbónky, připomíná absurditu psích výstav. Pták se předvádí, ukazuje své peří, dívka má problém ho ovládnout. Oblek artisty je složen z až absurdně nesourodých kusů látek, a přesto i díky pozicím performerova těla vyvolává přesnou iluzi. Krepsko ostatně pracuje s iluzí v celém svém kabaretu, neboť to, co oni berou vážně, to se stává realitou.

Artistický výkon vystřídá hojně užívaný „duet“ – polovina těla zpěváka je oblečena jako muž, druhá jako žena –, zpěv tahá za uši, přesto svou intenzitou a nehraním si na dokonalost smysl dává. Krepsku o ni ani nejde, vidíme vlastně jen hříčky. To samé se objevuje i v loutkoherectví. Loutky jsou ošklivé, pomačkané, ve velké míře netušíme, jaký zvířecí druh mají představovat. Hraje se s nimi však se vší vážností, účinkující se nenechají rozhodit, když vedou loutky skákající po stolech a rozhazující vše, co si diváci nestihnou zachytit. Interakce ale nejsou hlubší, a tak není nijak narušován osobní prostor. Hrátky a hříčky pokračují, střídají se hudební čísla i jednotlivé scénky založené na jednoduchých tématech a principech. Jak nalijete víno druhému, když ho nevidíte? Stejně jako mu nezapálíte cigaretu… Ale i tak se zavázanýma očima dokážou vyřizovat objednávky diváků.

Vyloženě akrobatických čísel je zde pomálu, vyčnívá pouze provazochodec na prověšeném laně a muž v Cyrově kole. Jinak jde hlavně o hru a iluzi, a to ve všech číslech. Poskakující neonoví jednorožci rozdávající duhové bonbonky vexta a fascinovaně zírající na točící se šaty jsou pro atmosféru večera signifikantní. Kdo přišel na oslnivou show, ten se nedočkal. Kdo zatoužil po opojení kabaretů, po uvolněném setkání s programem, ten musel odejít s lehkým steskem po jeho neopakovatelnosti.

Psáno z reprízy 25. února 2018 ve Slévárně La Fabriky.