Wood – wonder – wave: Přitažlivá síla dřeva

7. 8. 2018 Nonverbální divadlo

Wood. Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor Lucie Břinková

Uskupení Tantehorse, tedy především performerka Miřenka Čechová, je známo tím, že si rádo dává určité fyzické a intelektuální výzvy. Loni v létě představila Čechová své třicetihodinové představení Momentum.

Letos v rámci letního festivalu Nultý bod připravila jiné představení. Tentokrát sice mnohem kratší, ale fungující na podobném principu perpetuum mobile. Nová performance s názvem Wood – wonder – wave byla vsazena do prostředí Veletržního paláce, konkrétně do proskleného prostoru v přízemí nazývaného Korzo, hned vedle Café Jedna. Tvůrci toto dílo označují jako interaktivní zvukovou instalaci – performanci, v níž hrají hlavní roli dvě obrovské klády padlých stromů a deset aktérů „děje“. Klády mají na sobě elektrody, které vedou a zesilují zvuk vznikající při zasekávání sekyry do jejich korpusu. Deset aktérů má za úkol se během osmi hodin vystřídat, případně doplňovat v sekání. Výsledkem jsou dvě téměř přeseknuté a hodně osekané klády – jisté umělecké dílo s miliony třísek ležících kolem nich.

Mohlo by se zdát, že jako nosné téma performance je to málo, ale opak je pravdou. Ačkoliv sekání by se dalo považovat za relativně rutinní záležitost, lze v něm po několika minutách soustředěného sledování odhalit spoustu aspektů jako např. mužskou a ženskou energii, cíl, se kterým muži a ženy do určitých úkolů vstupují, jejich vlastnosti a třeba i výdrž „silného a slabého“ pohlaví (žena pokaždé nebyla tím slabším a jemnějším elementem).

V době, kdy se manuální práce z našich životů hodně vytrácí, stala se tato instalace pro jednotlivé účinkující velkou výzvou. V pozadí tohoto rádoby egoistického úkolu totiž vznikala přímá interakce ve vytváření společného (i když silně alternativního) díla. Každý svým okem a svým fyzickým přičiněním vytesal jinou část objektu. Po delším pozorování vyvolalo dění estetický pohybový zážitek, když se těla vlnila v obrysech sinusoidy (pokud jste se tedy zaměřili na akce performerů).

Dynamiku díla udržovalo střídání mužů a žen. Na počátku všichni vstupovali do jevištního prostoru velmi energicky, mnohdy až agresivně, ale po několika minutách se vlivem fyzického vyčerpání dynamika proměnila. Aby se po celých osm hodin neozývaly jen záseky sekery, sloužila jako hudební kulisa táhlá, plíživá hudba.

Představení bylo možné navíc sledovat z dvojí perspektivy – zvenku a zevnitř. Velkorysý prostor Korza umožňoval vnímat dění mnohem intenzivněji, se všemi jeho detaily. Za obrovskou výkladní skříní si zase každý mohl dotvářet představy o tom, co se za ní odehrává.