Shift aneb Oslava ženy

Shift. Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor Hana Strejčková

V den oslav založení Československé republiky se ve dvoraně Veletržního paláce konala tanečně-zvuková instalace Shift. Autorka Miřenka Čechová se ve spolupráci s dokumentaristkou a dramaturgyní Barborou Baronovou inspirovala prací historičky Pavly Frýdlové a za téma performance zvolila vzpomínky žen v průběhu 20. století. Během půlhodiny mohl divák pozorovat přesuny tří objektů (ale zároveň subjektů) a zaslechnout fragmenty sto padesáti příběhů žen minulého století.

V rozlehlém prostoru s převažující bílou a šedou barvou zdí a zástěn se objevily tři pohyblivé „skulptury“. Zahaleným tanečnicím byly vidět pouze hlavy. Jejich těla podpírala konstrukce s obručemi přetažená světlou látkou, svým tvarem připomínající na první pohled homoli cukru, načechranou sukni, ale také například pozinkovanou vanu se sklopnými uchy, v jaké se pralo ve 40. letech. Rozhodně šlo o zajímavý scénografický nápad, jenž sice skrýval těla tanečnic, zvuk a „pohon“, ale odhaloval hlavy určující směr pohybu, konkretizující ženskost a předávající emoci. Zdrojem plynulého pohybu, v mnoha případech až vlání prostorem, byla koloběžka schovaná pod „sukní“. Škoda, že princip tohoto dobrého nápadu brzy odhalil nedostatečně dlouhý kostým.

Na scénu vstoupily houpavým krokem tři ženy, představitelky ženského údělu. Jedna po druhé se zastavovaly podle toho, čí reproduktor zrovna přenášel vyprávění. První příběhy zněly dostatečně nahlas a pro česky hovořícího diváka srozumitelně. Vtahovaly do atmosféry doby minulého století a světa mateřství. Po části věnované otázce vlivu matek na dcery přišly texty zaměřené na výchovu a vzdělání žen, po nichž se dostalo na vzpomínky z válečného období.

V průběhu performance se vystřídalo sedm akustických bloků s jasným tématem (například rozdělení rolí v partnerském vztahu). Po celou dobu měnily tři objekty alias tančící ženy pozice, chvílemi ladně kroužily, vytvářely symetrické i zdánlivě nahodilé kompozice – v těch se zastavovaly a nezřídka vyhledávaly a udržovaly oční kontakt s diváky. Vzdalovaly se a pokoušely i hranici blízkosti. Ve své jednolité nebarevnosti splývaly s okolím jako „šedé myšky“. Možná se jednalo o metaforu k postavení ženy v určitém historickém období.  

Shift v překladu znamená podnět k pohybu, posun či přesun, nebo pracovní směnu. Význam názvu pro mne naplňovala minimalistická choreografie s dvěma zásadními atributy, když tanečnice mohly svá vyjádření sdělit pouze hlavou, s níž například trhaly, škubaly, nakláněly ji, vtahovaly do kostýmu, a pak onen specifický kostým – trojrozměrná konstrukce, s níž brázdily a zaplňovaly sál.

Návštěvnický ruch podpořený bezplatným vstupem do sbírek Národní galerie a neodbytný chladný průvan silně podrývaly pozornost vůči dění na širokém prostranství. Pohyb nositelek reproduktorů do vzdálených koutů znemožňoval zaposlouchat se a ponořit do dané doby a osudů. Ale výrazné pohybové prvky soustředěné na oblast hlavy a krku, které se ve variacích opakovaly jako refrén, tvořily aspoň zřetelné zásadní předěly. Princip určité deformace tvarů pak navozoval asociace k historickým zlomům. Ze tří hlasů jsem však pouze jeden vnímala jako autentický, neboť zněl zrale a žensky vyspěle. Co říkal, tomu věřil. Druhé dva hlasy jsem nedokázala rozlišit a chytala jsem jen útržky textu.  

Uměla bych si představit daleko větší sílu vizuálního zážitku, pokud by se odehrával v prostoru s divadelním osvětlením a podpořen multimédii (stačily by namátkou jen číslice odkazující k počtu příběhů, k letopočtům, vybrané citace promítané na stěny nebo na kostýmy) a také pokud bych slyšela byť jediný příběh z každého okruhu nebo desetiletí do konce...  

Psáno z české premiéry 28. října 2018, Národní galerie, Veletržní palác, Praha.  

Shift
Koncept a choreografie: Miřenka Čechová
Choreografie a interpretace: Markéta Vacovská, Agnija Šeiko, Gintarė Marija Ščavinskaitė
Hudba: Martin Tvrdý
Dramaturgie: Barbora Baronová
Scéna: Jan Tomšů a Vendula Bělochová
Premiéra: 28. 10. 2018