Infinita – Divadlo masek a hudba života
Na pražská Jatka78 se po roce vrátila velmi oblíbená německá divadelní skupina Familie Flöz s inscenací Infinita. Tu hrají již od roku 2006 a stále velmi úspěšně. O režii se postarali oba zakladatelé skupiny Michael Vogel a Hajo Schüler. Charakterové masky, které jsou základním kamenem každého jejich projektu, vytvořil Hajo Schüler. Kromě nich ale často využívají i tanec, akrobacii, klaunérii nebo magii.
Příchod diváků do sálu doprovází animace na horizontu. Siluety mnoha postav pomalu kráčejí na pohřeb. Už zde vznikají drobné situace, a i když se jedná pouze o stíny, jejich charaktery jsou snadno rozeznatelné.
Příběh vypráví o vztahu muže a ženy, kteří jako sousedé spolu od útlého věku vyrůstali, zamilovali se do sebe a celým životem pak prošli společně. Žena hraje od malička na violoncello a muž na klavír. Láska k hudbě je spojuje a provází od dětství až do stáří v domově pro seniory, kde je muž po smrti ženy poprvé v životě sám. Jaké může být hledání přátelství ve věku, kdy si smysl jeho slova sotva uvědomujeme? Jak můžeme přes veškerou samotu přátelství odmítat, jen kvůli myšlenkám na minulost? Melancholická skladba, kterou stařík opakovaně hraje na pianino, vyvolává v ostatních postavách rozdílné emoce a připomíná jim různé, ale vždy zásadní události z jejich života.
Mezi scénami se na černém horizontu promítají krátké animované ilustrace usnadňující pochopení příběhové linky. Ilustrace slouží mimo jiné k identifikaci postav v různých časových obdobích a dramaturgie zdánlivě náhodného přeskakování mezi odlišnými fázemi života je díky nim srozumitelná. Animace jsou velmi dobře zpracovány pomocí techniky kontrastních papírových siluet a odpovídají stylizaci inscenace. Horizont díky projekci a prosvícení mění barvu a nenápadně rozlišuje jednotlivé prostory. Scéna je jednoduchá a multifunkční. Rychlou přestavbou se mění na hřbitov, domov pro seniory nebo obyčejný pokoj. I když její zpracování může působit poněkud zastarale, svůj účel plní a nijak neruší.
Jedním z nejvýraznějších prvků představení je hudba. Ta je dějovým pojítkem mezi dvěma hlavními postavami, propojuje animace s příběhem a citlivě umocňuje atmosféru dojemných scén. Virtuózní provedení skladeb na cello a klavír v kombinaci s lehce bizarními maskami v nadživotní velikosti je jakýmsi hlavním znakem celého představení. Díky charakterovým maskám bylo možné zvolit téma a způsob zpracování, které by pouze s herci snadno mohlo působit pateticky. Mimiku postav si divák podvědomě dotváří sám a tím může i toto velmi stylizované vyjádření paradoxně vytvářet reálnější a intenzivnější dojem než v činoherním představení. Hru s maskou ovládá Familie Flöz opravdu dokonale. Společně s krásným hudebním vtipem a hlavně zajímavým a velmi citlivě zpracovaným tématem je důkazem toho, že i v dnešní době mají masky v divadle své místo. I přes ponurost některých scén a existenciální téma je inscenace zábavná a ani chvíli nenudí. Se sympatickým nadhledem ukazuje podobnosti v chování dětí a starých lidí, aniž by někoho prvoplánově urážela nebo zesměšňovala. Vypovídá o problémech a radostech, do nichž si můžeme snadno promítnout své vzpomínky na přátele, kteří nás opustili, nebo na děti, které už dávno vyrostly. Přestože Infinita nakonec končí smrtí, lze z představení odcházet s hřejivým pocitem. Když se to vezme za správný konec, můžeme na svůj život vzpomínat v dobrém a možná i nevnímat smrt tak tragicky.
Psáno z představení 22. května 2018, Jatka78.
Infinita
Režie: Hajo Schüler, Michael Vogel
Masky: Hajo Schüler
Set design: Michael Ottopal
Kostýmy: Eliseu R. Weide
Zvukový design: Dirk Schröder
Hudba: Dirk Schröder, Benjamin Reber
Světelný design: Reinhard Hubert
VIDEO, umělecká práce: Silke Meyer
VIDEO, animace: Andreas Dihm
Umělecký asistent: Stefan Lochau
Premiéra: 5. 10. 2006
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?