Frankenstein – Nečekejte horor, ale úchvatný balet Liama Scarletta

Laura Morera, Federico Bonelli. Foto: Bill Cooper (zdroj www.roh.org.uk).

Autor Lucie Dercsényi

 A v případě posledního přenosu divadelní sezony 2015/2016 se naskytla opravdu jedinečná příležitost – na program se dostala novinka Královského baletu, a to ve světové premiéře uváděný Frankenstein (snímalo ho i dvanáct mimopražských kin). Divím se, že Bio Oko nebylo vyprodáno jako při produkcích z Metropolitní opery v New Yorku. Ten, kdo se totiž do biografu na balet vypravil, neprohloupil.  

Velký talent

Bývalý tanečník Královského baletu Liam Scarlett (angažován do souboru v roce 2005, roku 2008 jmenován First Artist) vytvořil v Londýně již několik produkcí. V sezoně 2012/2013 se začal věnovat výhradně choreografické tvorbě a od té doby zastává funkci The Royal Ballet’s first Artist in Residence. Jak ukazuje výčet jeho dosavadních prací, je nesmírně činorodý: pro Královský balet vytvořil balety Despite, Vaymos al Diablo, Consolation and Liebestraum (nominován na Critics’ Circle Award), Asphodel Meadows (nominace South Bank Award a Olivier Award, laureát Critics’ Circle National Dance Award), Sweet Violet, Titian, The Age of Anxiety a Summertime. Jeho nejnovější prací je celovečerní Frankenstein, s dvěma přestávkami téměř třiapůlhodinové dílo, které vás nenechá na pochybách, že Scarlett má nesmírný tvůrčí talent, který o sobě dává vědět.

Umění vyprávět příběhy beze slov, v pohybu, tanci není dáno každému. Udržet tu správnou míru dramatického zabarvení a nesklouznout k přehnanému patosu je nesmírně těžké. Liamu Scarlettovi se však daří balancovat na tenké hraně vrcholného napětí i dojetí, jež dokáže vystihnout s velkou dávkou vkusu a divadelního citu. Pro svou novou produkci si vybral knihu Frankenstein neboli moderní Prometheus (Frankenstein; or, The Modern Prometheus), tedy hororový román Mary Shelleyové, poprvé vydaný v roce 1818. Vyprávípříběh mladého vědce Viktora Frankensteina, který stvoří umělého člověka, ohyzdné monstrum s nadlidskou silou.

Slovem Frankenstein se dnes také zjednodušeně označuje samo monstrum, případně nevzhledný člověk či nestvůra. Román v sobě propojuje prvky gotického a romantického románu (například utrpení plynoucí z osamělosti hlavních hrdinů i netvora), klade otázku, jak moc je „stvořitel“ odpovědný za „stvořené“, a do jisté míry je i varováním před důsledky vědeckých experimentů a sobeckým zaměřením moderního člověka v době průmyslové revoluce. (Kvůli tomuto varování použila Shelleyová podtitul „moderní Prometheus“.) Příběh ovlivnil literaturu i popkulturu napříč žánry a inicioval vznik mnoha hororových příběhů, byl mnohokrát zfilmován a patří mezi klasická díla svého žánru.   

Netvor budící strach i soucit

Liam Scarlett upravil původní příběh, aby získal dostatečný divadelní spád a postupně gradoval tragické finále. Stejně jako v knize i v baletu se malá Elizabeth Lavenza dostává v Ženevě do bohaté rodiny Frankensteinovy. Viktor Frankenstein byl dlouho hýčkaný jedináček, ale matka toužila po dalším dítěti, a proto v jeho pěti letech holčičku-sirotka adoptovala. Viktor od té doby pohlíží na překrásnou a inteligentní dívku jako „na vlastnictví, které musí chránit, milovat a hýčkat“, a nakonec také její lásku získává. V románu je líčen jako vznětlivý a prudký mladík, který chce dosáhnout něčeho velkého; je ponořen do studia přírodních věd a matematiky. I v baletu Viktorova matka umírá při porodu, ale těsně předtím (během úvodního dějství) mu dává medailonek se svou podobiznou. Po její smrti odjíždí Viktor na univerzitu. Na rozloučenou dostává od svého otce deník, do něhož si má zapisovat své vědecké myšlenky. Liam Scarlett vypodobňuje Viktora především jako citlivého, spíše introvertního mladíka, který miluje svou matku a Elizabethu. Nepřehlédnutelnou postavou je v baletu i přísná hospodyně madam Moritzová (Elizabeth McGorian).  

Autenticky působící výprava

Třetí obraz v prvním dějství ukazuje anatomickou laboratoř na univerzitě v Ingolstadtu. Zde se Viktor seznámí s Henrym Clervalem, který se stává jeho nejlepším přítelem. Výprava Johna Macfarlana (špičkového výtvarníka, jenž si hraje s detaily nejen scénické mašinerie, ale i přepychových kostýmů) je autentická, se všemi dobovými detaily, které se v posluchárně konce 18. století mohly nacházet (jako organismy naložené v průhledných skleněných válcích apod.). Uprostřed je pitevní stůl s částečně přikrytým mrtvým tělem, na němž demonstruje profesor své úkony. V opuštěné aule pak Viktor vzpomíná na svou zemřelou matku a jeho smutek ho přivádí k myšlence, jak ji oživit. Vše si zapisuje a nakonec se mu elektrickými výboji podaří stvořit živou bytost.

Zjev tvora, kterého Viktor sešil a vdechl mu život, je odpudivý – s řeznými ranami na trupu, rukou, s jizvami ve tváři, bez vlasů. V románu Frankenstein Mary Shelleyové jsou podrobně vylíčeny výjevy, při nichž běhá mráz po zádech. Mimo jiné se v něm píše: „Protože by malé rozměry některých částí lidského těla značně zpomalily práci…“ – Viktor vytváří bytost vysokou tři metry a přiměřeně rozložitou. Lopotí se ve vnitřku znesvěcených hrobů, trýzní dokonce i živá zvířata, jen „aby pronikl do nejtemnějších skrýší přírody“. Sbírá v márnicích kosti, bere materiál z piteven a jatek. Pracuje do naprostého fyzického vyčerpání a zmocňují se ho horečnaté stavy. Při tom všem se snaží vytvořit tvora tak, „aby údy byly souměrné a rysy krásné“. Do těchto detailů se v baletu naštěstí nezachází. Na scéně stojí netvor, který z posluchárny-pitevny rychle mizí.  

Nejde tu o horor

Druhé dějství nás posouvá o sedm let dopředu. Viktor je pronásledován a trýzněn představami o monstru, které stvořil a jehož přítomnost podvědomě kdesi tuší. A zohyzděná bytost skutečně také k ženevskému domu Frankensteinových přichází. Je večer, před narozeninami mladšího Viktorova bratra Williama. Netvor vychází z lesa, kde se ukrýval. Nachází Viktorův deník a dozvídá se o svém prapodivném zrodu. Nešťastnou náhodou pak udusí Williama, jenž zůstává při oslavě náhle sám. Ačkoli v programu je líčen netvor jako zlý a pomstychtivý (nevím, zda je to dáno nepřesným překladem v programu), na scéně se jeví jako nešťastník, který hledá pohlazení, soucit, náklonnost, něhu. Jeho vzhled však děsí a on pak ve stavu nepříčetnosti lidi, od nichž vyžaduje porozumění, zabíjí. Proto také ve třetím aktu je uvláčena, k smrti vyděšená, Elizabetha, bezprostředně po své svatbě s Viktorem. Netvor předtím zabije i Henryho, aby v závěru žadonil o přízeň Viktora, strůjce svého neblahého osudu a trýzně. Viktor je zhrozen, když vidí, co vše způsobil. Sáhne si na život, leží vpředu ve středu jeviště, netvor drží jeho bezvládné tělo a scéna žhne v plamenech.

Je tu dost mrtvých, smutku, tíha doléhá z obrazu oběšení Justiny mylně obviněné za Williamovu vraždu, a kdyby Scarlett inscenoval svůj balet pouze jako horor vystavěný na vnějším efektu dramatických scén, bylo by to po hříchu málo. Jemu se však daří dát postavám, vztahům věrohodnost, životnost, když je nevykresluje jen jednostranně v dobrém či špatném světle. I v tom spočívá síla jeho inscenace. Scarlett v ní vyvrací mylnou představu o Frankensteinovi jako chladném a tupém stvoření bez emocí. Také v knize Shelleyové je netvor bytostí s bohatým emocionálním životem, schopnou nejenom vzteku, ale i lítosti, dojetí, vytržení z krásy okolního světa. A toho se choreograf drží.  

Spjatost s rolemi

Steven McRae je jako Frankensteinovo dílo docela slušně zohyzděný, zjizvené tělo nevypadá dobře, tak se rychle halí do kabátu (má dobré namaskování, jakýsi krunýř tělové barvy, takže vypadá, jako by byl nahý). Scarlett dokázal vytvořit postavu, která děsí i dojímá zároveň. Tanečník-netvor ve své „obnaženosti“ působí v některých momentech bezbranně, odevzdaně, a tak zoufale, že nechápete, proč ho ostatní odmítají. Uvědomujete si, jak ho znetvořený vzhled odděluje od světa, uzavírá do smutku a beznaděje, která je pak příčinou ztráty kontroly nad jeho konáním. Jeho variace jsou náročné, ale Steven McRae je s údělem své postavy naprosto spjat, takže její technickou obtížnost vnímáte okrajově. Další silné emoce v sobě mají pas de deux Viktora a Elizabethy, zachycující proměny jejich vztahu. Od prvního zahledění, přes smutek, obavy, váhání až po momenty souznění.

Scarlett pracuje s akademickou taneční technikou, kterou rozvíjí do vířivých, bouřlivých i intimně zabarvených kombinací. Rozdýchává každičký detail, náklon hlavy, vychytává váhání mysli v milimetrově odstíněné tělesné postuře a hereckém prožitku (díky záběrům kamery vše vidíte v detailu a o to více oceňujete mistrovství všech interpretů). Scarlett nevyužívá příliš velké sbory, ale i tak dokáže dodat baletu punc velké, podmanivé podívané, která vás chytne za srdce. Bohatě strukturované, nesmírně obtížné partnerské a krokové vazby jsou obsahově naplněny stejně jako pro balet zkomponovaná orchestrální, zvučně znějící partitura Lowella Liebermanna (i proto lze opominout, že sličná Christina Arestis v roli Viktorovy matky vypadá příliš mladě, spíše jako jeho snoubenka, sestra).

Scarlett umí provázat téměř důsledné, klasické taneční tvarosloví s nuancemi prožitků postav, jež nechává ve správný čas nadechnout, pozastavit, aby vzápětí proplouvaly prostorem, bez limitů a fyzických zábran. Jeho choreografie by nebyla tím, čím je, kdyby Viktora netančil Federico Bonelli, Elizabethu Laura Morera a Netvora Steven McRae. Jsou brilantní, vtáhnou vás do příběhu, který s nimi s napětím prožíváte, kdy závěrečná scéna dohání až k slzám… (V ten moment jsem litovala, že nejsem v divadle a nejde si zakřičet spolu s londýnským publikem „bravo“!)  

Psáno z živého přenosu z Královské opery 18. května 2016 v Biu Oko, Praha.   

Frankenstein

Choreografie: Liam Scarlett
Hudba: Lowell Liebermann
Scéna: John Macfarlane
Světelný design: David Finn
Projekce: Finn Ross
Dirigent: Koen Kessels
Koprodukce: Královská opera v Londýně a Balet San Francisco Světová premiéra: 4. května 2016, Covent Garden, Londýn
 
Zdroj
Shelleyová, Mary: Frankenstein. Překlad Tomáš Korbař. Praha, Práce 1966.