Status umělce. Dobře mířená střela, která minula cíl

Status umělce. Dobře mířená střela, která minula cíl

Autor Michaela Kessler

Když jsme stáli na začátku celého procesu, vypadala situace velmi slibně. Věděli jsme, co chceme, plánovali jsme na to jít alespoň trochu vědecky a chystali se sbírat všemožná data, a měli jsme dokonce i peníze, kterými všechnu tu práci zaplatíme. Upřímně si řekněme, kdy naposledy byla kultura ve vztahu k obdobným strukturálním potřebám v takové pozici? Každý nechť urputně vzpomíná sám. 

Z debat posledních týdnů se ale zdá, že se celá situace vymkla z rukou a že už je asi čas připustit si, že umělectvo svou příležitost nevyužilo. Spíš se nakonec nabízí otázka, jak moc tento prapodivný právní útvar umělce poškodí. 

Prostřednictvím statusu umělce se sice do kultury dostane o asi 130 milionů navíc a v bolestně podfinancovaném rezortu se opravdu užije každá koruna bez jakékoliv nadsázky, ale pachuť, kterou tato pravděpodobně jednorázová a nijak zásadní částka zanechá v hlavách lidí, je, obávám se, daleko silnější. 

Už teď je status umělce tématem hanlivých článků ekonomických novinářů, kteří na vládu dští síru za to, že slibovala štíhlý stát a rozpočtovou odpovědnost, a místo toho servíruje zlaté podnosy nejprve učitelům, pak lékařům, po jarních mrazech zemědělcům, a co je vrchol, teď už i těm nevycválaným umělcům, kteří nevědí nic lepšího než se obnaženi zmítat v hlíně na zahradě Akademie výtvarných umění. 

A otázka za zlatého bludišťáka zní, jakou disponujeme oponenturou? Umíme jasně definovat, co doopravdy status umělce přináší? Jaké skutečné systémové parametry nový registr obslouží, na koho míří? Jakou agendu řeší? Kdo vlastně splní pravidla a do zvláštně nastavené definice se vejde? Zkusme si namodelovat příklad: Jste umělec, ve své disciplíně poměrně úspěšný (úspěšnost můžeme určovat třeba na základě toho, že jste držitelem nějaké oborové ceny), ale umění vás neuživí; byli jste bláhoví a pořídili si rodinu. Máte tedy kromě své umělecké činnosti ještě nějakou „normální“ práci. Vyděláte lehce nad průměrem či máte někde poloviční úvazek. Na status umělce tedy zapomeňte. Škoda. Škoda pro vás, škoda pro obor. Nástroj snad měl umožnit umělcům tvořit a tvorbě se plně věnovat za trochu příznivějších životních podmínek, ne? Ale pravidla říkají, že kdo si pomohl sám, anebo se prostě o něj umění dělí s jinou profesí, tak má smůlu. Takhle jsme to chtěli? Taková pravidla nám nastínila sesbíraná data?

Jako kulturní aktéři se snažíme připomínat, že patřit na Západ není jen o vyrovnání kupní síly, ale zejména o rozvoji společnosti. Není to o penězích, ale o hodnotách. Nikoliv ve smyslu celospolečenské shody, ale vyzrálé celospolečenské debaty. Jenže když na ni dojde, umíme obhájit alespoň sami sebe? Dle nově projednávaného statusu umělce to bohužel nevypadá. Protože i sami umělci se nakonec shodnou, že je status umělce napsán špatně, nedostatečně a že jeho efekt je přinejmenším sporný. Nedivme se pak, že kultura stále není schopna získat ani to vysněné 1 % státního rozpočtu. Vždyť na nás není spoleh, že si s ním poradíme. 

A co vy? Už si dychtivě chystáte tisícikorunový kolek na žádost o získání statusu umělce?