Divák, kterého současný tanec baví a zajímá, a nějakou dobu relativně pozorný čtenář diskusí o něm.
Filipe, povedlo se Vám velmi uvolněným způsobem poskytnout správné odpovědi — ovšem NA OTÁZKY, KTERÉ, obávám se, takřka NIKDO NEKLADE. Také jste málem, věřím, že bezděčně, zašpuntoval (když už jsme u toho uvolněného vyjadřování), zrovna probíhající dialog. Dialog, který měl ještě před pár dny sklon proudit několika různými směry, Váš příspěvek z minulého týdne se však postaral o to, aby se aspoň pro tuhle chvíli spojil a vydal směrem jediným. Nakonec, proč vlastně ne?
Z kontaktů a rozhovorů s tvůrci, kteří se dialogu aktivně účastní, (jejich tvorba mě shodou okolností zajímá jako diváka…), bezpečně vím, že problémem není potřeba „bratřit se s kritiky”, a nejsou jím ani „záporně vyznívající recenze”.
Jenže, jak Vás, vlastně kohokoli, o tomhle přesvědčit?
V poměrně nedávno vydané knize Singularities: Dance in the Age of Performance (André Lepecki, 2016), zvláště pak v jejím úvodu, se lze setkat se sentimentem velmi blízkým tomu, který se mnou spontánně sdíleli lidé, kteří se domnívají, že tenhle dialog má smysl vést…
C0 DNES CHARAKTERIZUJE PRÁCI TANEČNÍKA NEBO PERFORMERA? NUTNOST UVĚDOMIT SI, ŽE JI NELZE ODDĚLIT OD TOHO, CO SE DĚJE ZA ZDMI DIVADEL. Že s tímto děním jejich práce nezbytně rezonuje a spolu-utváří se spolu s ním. Dnes, více než kdy jindy, tanec nelze izolovat, vytrhovat ze širších souvislostí.
A proč je tomu tak? Protože za zdmi divadel vládne „nový typ racionality” (takže nová představa o tom, co je rozumné), který má nezdolnou tendenci vlézt doslova kamkoli, včetně našich hlav, a dokonce do našeho „sdíleného nervového systému”, skrze který se společně rozhlížíme kolem sebe a udělujeme věcem smysl. Třeba i tomu, co to znamená, být člověkem.
A tím pádem tedy i tendenci mluvit do toho, jak tvoříme umění, ale i do toho, jak se o umění vyjadřujeme a jak o něm přemýšlíme. Svou úporností proniká až do choreografií Vašich představení, podobně jako venku rozhoduje třeba o tom, kdo (které tělo v pohybu), kam smí a nesmí nebo kde zůstane a odkud zmizí veřejný prostor, tak našeptává své pokyny i Vám, když tvoříte, přemýšlíte, píšete. A našeptává (lidem v divadlech i venku), že „takhle to prostě je”, že se s tím nedá nic dělat, a že nám nezbývá než stát se toho součástí. Choreografie konformity.
Přeměnit dílo ve zboží. Vyprodukovat jej jako zboží. A jako zboží jej reflektovat a takto o něm i smýšlet. Zaměřit se na zisk nebo zisk-pro-sebe jako cíl nejen života, ale i umění. Přestat v tvorbě hledat nepoznatelné. Usilovat o uznání, jehož se nám dostane od těch, kteří tak rádi určují, kam se věci mají ubírat, a tolik je zneklidňují věci, které si „chtějí jít svou cestou”.
Lze k něčemu takovému mlčet?
Tanec pochopitelně už v minulosti „nastavoval zrcadlo”, obsahem, kdežto někdy od poloviny devadesátých let dvacátého století sílí potřeba naznačenou situaci odrážet v přístupech a tvůrčích metodách tanečníků, performerů, ale i kritiků a teoretiků. Jeden příklad za všechny: Stává-li se sebe-vyjadřování, vyjadřováním skrze self(íčka), self(íčka) zase prostředkem vzájemného „poznávání”, schopnost se sebe-vyjadřovat v podstatě podmínkou „úspěchu” (i neúspěchu!) a součástí „výkonu”, co si počít se sebe-expresí, která byla, stále je, tak podstatnou součástí tance? Lze za těchhle okolností tanec vůbec ještě tvořit i následně reflektovat jako sebe-reflexi — a za jakou cenu? Jak si za téhle situace vzít expresi zase zpět? Trochu obecněji: Jak hledat cesty k tanci, který tuhle všudypřítomnou vlezlost protrhne, a vytvoří, zkonstruuje pro diváka prostor, prostor k volnému nadechnutí (a vydechnutí), když jich za zdmi divadel tak rapidně ubývá…? Ano, tanec jistě má svá specifika, jak se právem podtrhuje: může se stát vhodným (analytickým) nástrojem k vytváření prostorů účinného vzdoru, a nástrojem k rozrušování choreografie konformity.
Odpověď? Nedělní sedmi-a-půl-hodinové představení-performance, Who si Frau Troffea?, ve volně přístupné části Veletržního paláce, jinak součásti festivalu RespondART, (který měl na programu i diskusi a přednášku o „angažovanosti současného tance”…). Nebo repríza Kvint et Sense v Altě (a následná neformální debata s tvůrci tohoto představení a jejich přáteli, za účasti vstřícné a odvážné kritičky Zuzky Smugalové, která o tomhle setkání podala svědectví ze svého pohedu na svém blogu). Shodou okolností jde o představení, která každou chvíli, při každém uvedení, a není to náhoda, ale záměr, mění svou podobu. Která se méně starají o to, jak vypadají, než co s divákem udělají, jak s ním pohnou. Která, kromě toho, čím jsou, záměrně pracují i s napětím mezi sebou a ostatní tvorbou, a také mezi sebou a zmiňovaným děním „tam venku”, (přičemž Troffea chce být a je „vnějšku” přímo - intervenční - součástí, zatímco Kvint et Sense vytváří „jiný vnějšek” uvnitř). Konceptuální představení, která vědomě nejsou do sebe zahleděnou sebe-expresí ani choreografů, ani protagonistů představení, a současně vpouští diváky ke spolu-tvorbě jejich smyslu — takže, kdo je vlastně jejich autorem…? Snad teď společně vidíme, že v kladení podobných otázek by se dalo dlouho pokračovat, aniž bychom se jakkoli dotýkali otázek typu, zda-li kritika (ne)vyzněla negativně…
Takové otázky však už i opakovaně zazněly v právě probíhajícím dialogu, možná by tedy stálo za to (si) některé z nich zopakovat už proto, že zůstaly z různých důvodů nezodpovězené. Otázky to pochopitelně nejsou nijak dokonalé, a je z nich možné jasně zaslechnout i volání po vyjasnění terminologie, kterou spolu rozmlouváme. Ale snad by se z nich dalo vyjít při pokusu o navázání vstřícného dialogu, který by dával smysl:
Sami sobě teorerickou praxí, Zuzana Smugalová, Blog o tanci (4. 11. 19’)
https://blogotanci.blogspot.com/2019/11/sami-sobe-teoretickou-praxi_4.html
Praktická pozn.: V tomto textu, ve kterém Zuzana podává své svědectví o neformálmím setkání s tvůrci, zaznívají spíše odpovědi než otázky — některé možná kontrastní k tezím z odkazované knihy André Lepeckiho. A právě proto stojí za přečtení!
Dovolte v tomto případě připojit i pár interních postřehů z této debaty, které nejsou vždy otázkami, přesto se k pokračujícímu dialogu vyjadřují:
Kritik má (vždy bude mít!) tendenci klasifikovat „tenhle typ” představení jistým způsobem. Oproti tomu tvůrci volají po co možná nejvyšší otevřenosti kritiků k tvorbě. Neuralgický bod.
Kritik přichází na představení s před-porozuměním (jako každý divák!) a viděl toho dost, aby nebyl (oprávněně) metodicky skeptický, že dnes večer uvidí něco „úplně nového”.
Tvůrci zase trpělivě hledají (pro ně) objevné a vyhrocené přístupy a metody a chtějí, aby se o nich (přístupech v rámci díla) mluvilo, přemýšlelo a debatovalo jinak, a aby z tohoto „diskursu” případně vzešel i jiný typ „vhledu” do jejich práce. A z takového vhledu vyplývající hodnocení ať je přísné a nesmlouvavé! Všichni rozumí(me) tomu, že kvalitní kritika pomáhá tanec kultivovat!
Sami sobě, Josef Bartoš, TA (30. 10. 19’)
https://www.tanecniaktuality.cz/sloupky/sami-sobe
Některé z otázek Hanky Turečkové Polanské z diskuse pod článkem:
Jaká skupina lidí zde má jako intelektuální autorita zaštiťovat nepřehlednou síť všeho co vzniká, proč a s jakými důsledky? A jaká skupina lidí má tohle nepřehledné dění (jako celek) dokázat pojmově uchopit?
Dílčí texty vznikají (TZ, SaD, ArteActa), ale je jich málo, o reflexi toho, co se dělo a děje s tancem se dozvídáme od teoretiků umění nebo teoretiků divadla či performance.
Jaká jsou dnes témata, hodnoty a funkce taneční scény, jak se mění tvorba a vnímání díla, jakou proměnou prošly pojmy jako choreografie či performance, jaké si klademe otázky, jak se mění estetické funkce uměleckého díla, a tak dále?
Proč nevznikají teoretické publikace, které by reflektovaly tvorbu blízké minulosti a současnou tvorbu a na základě analýzy děl dokázaly na některé z těchto otázek odpovídat?
Proč teoretici neparticipují na akademické půdě na výstupech choreografů a tím nevznáší i větší intelektuální tlak na umělce? (Viz zkušenost z AVU nebo FAMU, kde je teorie naprosto nezbytnou součástí samotného procesu vývoje a tvorby umělců.)
O teoretických pracech kritiků nebo zásazích do uměleckých procesů možná jen nevíme, prosím dávejte nám vědět, informujte o nich.
Kde je místo současného tanečního teoretika?
Podivný stav kritiky na českej tanečnej scéně, Peter Šavel, TA (23. 10. 19’)
https://www.tanecniaktuality.cz/glosy/podivny-stav-kritiky-na-ceskej-tanecnej-scene
Peter Šavel přímo v článku:
Proč s tvůrci neotevřít dialog o tom, jak a v jakém kontextu pracují (příp. pracovali) a o co se snaží?
Jak vnímat nutnost díla ve společenském a politickém kontextu doby a místa, kde vzniká?
Nebylo by zajímavé využít know-how kritiků k přiblížení představení divákovi skrze recenze obdobnými způsoby (obzvlášť v případě, kdy vnímáme, že by mohl mít s pochopením představení těžkosti)?
Jak odlišit skutečně náročné dílo, od díla, které - možná - vyžaduje změnu způsobu, jak jej vnímat?
Lucie Kocourková a její osobitý příspěvek k probíhající debatě: pětidílný letní seriál o taneční kritice, OPERA+ (červenec 19’ — srpen 19’, osobně doporučuji k přečtení)
https://operaplus.cz/o-tanecni-kritice-1-co-je-to-nazorova-zurnalistika/
https://operaplus.cz/o-tanecni-kritice-2-vzhuru-ke-korenum-za-havlickem-a-saldou/
https://operaplus.cz/o-tanecni-kritice-3-pres-vaclava-cerneho-ke-kritice-tanecni-a-emanuelu-siblikovi/
https://operaplus.cz/o-tanecni-kritice-4-sila-v-mnohosti-a-infiltrace-zvenci-o-postaveni-tanecniho-umeni/
https://operaplus.cz/o-tanecni-kritice-5-poznamky-o-kompetencich-profesi-a-psani-zadarmo/
Pod čarou: Okruh tvůrců a jejich přátel, se kterými jsem o tématu rozmlouval se zhruba kryje s lidmi, kteří se účastnili několikrát zmíněného setkání v Altě po repríze Kvint et Sense za účasti Zuzky Smugalové -- která si za svou ochotu zaslouží ještě jedno poděkování.
Petr S.
dreamedpath_at_gmail.com
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace