Myslím, tedy jsem– Večer mladých choreografů v Ostravě

1. 7. 2018 Tanec

Autor Daniel Wiesner

Šéfka baletu Lenka Dřímalová o novém projektu v Národním divadle moravskoslezském říká: „Večer choreografů vytvářeli především mladí lidé. Je výrazem jejich nadšení pro tanec, jejich ctižádosti a odvahy k vlastní autorské tvorbě a především ochoty pracovat navíc nad rámec svých běžných povinností v souboru. Za společné téma inscenace si mladí tvůrci vybrali ikonický výrok klasika racionalistické filosofie Reného Descarta. Programově se tak hlásí k představě tance chápaného jako ,myšlení pohybem‘.“

Představení zahájil projekt P.A.N.D.A.S. italského choreografa Stefana Pietragally. Pro pochopení jeho smyslu je důležité si přečíst program. Pietragalla v něm říká: „Zjistil jsem si pár věcí na internetu a bylo to. P.A.N.D.A.S. je zkratka, která odkazuje na pediatrické autoimunitní neuropsychiatrické poruchy spojené se streptokokovými infekcemi. Toto onemocnění postihuje 40 000 lidí na světě.“ Velmi pohybově invenční modern danceskvěle interpretuje Emanuele Del Celo, který je zároveň autorem dosti drsné hudby. Zejména obdivuji odvahu choreografa se do tak náročného tématu pustit, navíc s pozoruhodným výsledkem.

Olga Borisová-Pračiková vytvořila v rámci večera svou choreografii Jeden okamžik. Na líbeznou hudbu Tomase Albinoniho ji koncipovala v duchu klasické techniky. Choreografie dle slov autorky pojednává o muži, který hledá pravou lásku. Tak to v životě skutečně bývá. Skvělý interpret Laura Moreno Gasulla si vybírá ze tří dívek. Tou osudovou se stane ta poslední. Ale proč tomu tak je, zapomněla choreografka divákům vysvětlit.

Opus Láska bolí španělského choreografa a autora sugestivní hudby Yaga Catalinas Heredii byl dramaturgicky nejucelenější prací večera. Heredia se rozhodl vytvořit něco o násilí na ženách. Po stránce choreografické je to dílo skvěle obsahově a invenčně pohybově vedené interprety Ritou Pires a Giacomem Quatraccioniem. Krásné je motto této choreografie: „Nikdo ti nezastřihl křídla při letu. Nechť se vrátí tvá touha žít.“

Aglaja Sawatzki představila Beztvarý tvare marnivého zmaru (název, kterému nerozumím, jsem opsal z programu). Autorka svůj projekt zcela jistě tvořila se silnou duševní inspirací. Nicméně se její taneční kompozicena hudbu Arvo Pärta stala klasicky formálním triem bez jasného obsahového vyznění. Umět zvolit pro vyjádření vnitřně prožitého záměru adekvátní pohybové a výrazové prostředky závisí na choreografickém talentu.

Druhou část večera zahájila maďarská choreografka Réka Kiss projektem Tragédie člověka. Inspirovala se ve stejnojmenném díle spisovatele Imre Madácha. Jedná se o obsahově zajímavý duet, který po kousnutí do jablka končí neschopností Adama pohnout se z místa, zatímco se mu rozesmátá Eva směje, sedíc na stromě – věšáku.

Další projekt Síla přitažlivosti polské provenience vytvořila Natalia Adamska. Nechala se unést a inspirovat textem písně Gravity od Johna Mayera. Dost dobře pak nerozumím tomu, proč její choreografie nebyla vytvořena na zmíněnou skladbu, ale na Chopinovu hudbu. Celkově nenadchla ani pohybová koncepce projektu. V úvodu si hraje chlapec s nafukovacím míčem. Přicházející dívka způsobí, že míč odlétne. Bylo jasné, že po hře dívky s jiným míčem, se stane totéž… A nemýlil jsem se.

Následující Nekonečné myšlenky byly dílem Španěla Sergia Méndeze Romery. Choreografii nepostavil na konkrétním příběhu, jeho ideou se stala hra nálad a emocí. Nepříjemný pocit, pocit okamžitého štěstí vystřídaný smutkem je ovšem zapotřebí obsahově choreograficky ztvárnit a najít pro ně vhodné pohybové prostředky. Nemůže se jednat pouze o upřímně vnitřně prožité pocity interpretů, ale choreograf musí umět zvolit také vhodné divadelně sdělné prostředky. Oba japonští sólisté Rei Masatomi i Shino Sakurado předvedli technicky náročnou a velmi dobře interpretovanou nudu bez obsahu.

Je velmi správné, že dramaturgie zařadila projekt CORPS2 francouzského choreografa Stéphana Aubryho na závěr večera. Je to nejen vynikající tanečník a choreograf, ale také absolvent pařížské Sorbonny. V programu poeticky hovoří: „Byl jsem inspirován textem Marcina Ostrychaczeho: ‚Pohyb těla bude vyprávět příběh andělů a zvířat, samotářů uprostřed metropole, metropole uprostřed samotáře. Pohyb je projevem krásy a tělo je mikrokosmos, který se jednou narodil a který jednoho dne umře. Vytváří toto tělo lidskou bytost, nebo člověk vytváří tělo?‘ Mám různé nápady na choreografie, ale myslel jsem si, že začnu s něčím jako etudami těla. Tělo je první nástroj tanečníka. Jeden pohyb může mít různá vysvětlení. Intelektualizování pohybu je pro mě klíčem k lepší interpretaci.“ Významnými komponenty produkce je rytmická, někdy až příliš hlučná a monotónní hudba Trentemøller a velmi zajímavé geometrické projekce Tomáše Grussmanna. Tanečníci byli oděni do originálních unisex kostýmů (jméno návrháře nebylo v programu uvedeno), zakrývajících mohutnou kapucí hlavy, a smyslně šikmo střižená trika částečně obnažovala pozadí tančících. Jen podle tvarování kyčlí se dal rozeznat ženský či mužský interpret. První dynamickou a pohybově invenční částí jsem byl nadšen.Stéphane Aubry mi v osobním rozhovoru vysvětlil, že poslední část bylareflexí na Descarta matematika, nikoli filosofa. Pro diváka však zůstala nesrozumitelná.

Celý večer s názvem Myslím, tedy jsem prezentoval práce sympatických a inteligentních lidí. To, že takoví v Ostravě jsou, je potěšující. Navíc všichni choreografové a interpreti tuto činnost vykonali bez honoráře, z vlastního nadšení a ve svém volném čase. Paní šéfka baletu Lenka Dřímalová může být na svůj soubor pyšná.

Psáno z premiéry 20. června 2018, Divadlo Antonína Dvořáka, Národní divadlo moravskoslezské.