S Miladou Borovičkovou o festivalu TANEC VALMEZ: „Jsme pyšní na uvádění zahraničních premiérových choreografií v Česku.“

Milada Borovičková. Foto: osobní archiv.

Autor Lucie Štádlerová

Milado, jak ten váš, dnes mezinárodní festival současného tance vznikl? Vzpomenete si, jak to celé začalo?
Za mých mladých let jezdil do regionů Pražský komorní balet, aby popularizoval tanec. Pak běžel čas, začala jsem učit na základní umělecké škole a hodně jsem přemýšlela o tom, jak svým žákům současný tanec přiblížit, aby se orientovali v různých žánrech a viděli profesionální tanečníky. Tak vznikla myšlenka uspořádat festival současného tance a první ročník se nám podařilo zorganizovat v roce 2008. 

Přizvali jste si na produkci festivalu nějaké profesionály?
Zpočátku jsem oslovila kamarády, kteří si brali dovolenou z práce, aby postavili pódium, zajistili pořadatelskou činnost, no prostě všechno, co bylo potřeba. Až postupem času jsme se vypracovali na profesionální úroveň jak v produkční, tak organizační činnosti.

Valašské Meziříčí je docela malé město, jak se vám proboha povedlo festival takhle etablovat? Jak jste nalákali diváky?
Když začínáte v regionu, musíte dávat obzvlášť velký pozor na samotnou dramaturgii. Pochopitelně, že místní diváci nebyli připraveni na to, co se dělo například v Praze. Náš první ročník jsme zahájili představením Tanec pralesa, které přivezlo Taneční centrum Praha. A tímto krásným příběhem jsme si tancem nepolíbené publikum získali. Přišel i pan starosta se svou ženou a úplně se rozplývali, jak je to krásné. Pak jsme ještě uvedli představení od Věry Ondrašíkové a dalších tvůrců, kteří byli divácky zajímaví. Až postupně jsme dramaturgii upravovali. Postupem času jsme si mohli dovolit přivážet i divácky náročnější choreografie. 

Cítíte se být dnes už nezávislým festivalem po všech stránkách? 
No, co se týče financí, tak je to komplikované. Jsme podporováni obcí, městem, Zlínským krajem a Ministerstvem kultury, ale asi tím, že děláme umění v regionu, jsou ty částky strašně nízké. Musíme se stále velmi ohánět, abychom festival ufinancovali. Nejlepší byl osmý ročník, na který se nám podařilo získat grant z norských fondů, a tehdy jsme opravdu udělali festival podle našich představ.

Jaká je dnes konkrétně vaše role v organizaci festivalu?
Jsem dramaturgyně. Když jsme začínali, obrátila jsem se na tehdejší ředitelku TANCE PRAHA Martu Lajnerovou, která nám velmi pomohla. Přijela a vše s námi probrala. Ale velmi záhy jsem se do dramaturgie pustila sama. V posledních letech se nám podařilo přivézt zahraniční choreografie, které v Praze neuvidíte. Českou premiéru mají u nás. Hodně času s manželem trávíme cestováním a výběrem představení, po těch letech již tušíme, co zdejší publikum osloví.

Zapojují se i vaši studenti ze ZUŠ do programu? Týká se jich třeba ta část, kterou nazýváte young artist? 
Kategorie young artist je určena mladým umělcům, tanečníkům z různých souborů a uměleckých škol, tedy i naší. Mohou se přihlásit se svou choreografií v délce do 15 minut, a pokud si je vybereme, dělají předskokana profesionálním souborům. Už pár ročníků to takto praktikujeme a je to pro studenty velmi motivační. Také jsme v rámci doprovodného programu zařadili i workshopy současného tance pro studenty uměleckých škol s umělci vystupujících souborů, a to především z toho důvodu, aby měli možnost se setkat s těmito tanečníky. Studenti mají možnost se celý víkend potkávat s profesionály a mluvit s nimi o různých tématech, což je pro ně velmi obohacující. Dokonce jsme tu loni měli i Janu Návratovou, která se studenty o představeních diskutovala. To mi připadá jako dobrá cesta pro mladé začínající tanečníky. Potřebujeme zvyšovat počet diváků, vychovávat je a tímto způsobem se nám to daří. 

Máte v okolí nějakou konkurenci, vůči které se vymezujete? Je třeba MOVE Fest Ostrava nebo Divadelní Flora pomyslným protihráčem? 
To jsou už jiné kraje, jsou relativně daleko, a navíc dramaturgie našeho i těch ostatních festivalů je zcela jiná.

Kdybyste měla vybrat jeden ročník, který se vám nejvíce povedl… 
Ten osmý! Mohli jsme ho udělat tak, jak jsme chtěli. Měli jsme spoustu doprovodného programu a nastudovala se choreografie přímo pro náš festival. Byl opravdu podle našich představ.

A z hlediska pozvaných souborů byste osmý ročník označila také jako nejlepší?
Určitě ano. Přijela Jo Strømgren Kompani, jeden z největších vrcholů naší dramaturgie, protože jsme si soubor mohli finančně dovolit. Nejen osmý ročník byl z hlediska dramaturgie úspěšný. Jeden rok se zde představil Kader Attou z Francie, který je mistrem v propojování break dance a současného tance, po jehož představení diváci vyskočili ze sedadel a začali aplaudovat a křičet bravo. Představili se u nás také izraelský soubor Lior Tavori Dance Company, americká tanečnice Joy Alpuerto Ritter, ale také čeští DEKKADANCERS, VerTeDance a mnoho jiných.

A jakou hvězdu plánujete pozvat na další ročník? 
To je ještě tajemství, ale můžu prozradit, že opět přijedou 420PEOPLE, soubor, který se k nám pravidelně vrací. 

A prozradíte ještě nějaké novinky ohledně dalšího ročníku? 
Na náměstí budeme mít postavený velký kontejner, kde poběží různé taneční filmy, výstava o tanci a performance.

Takže už všechno začínáte připravovat? 
Ano, už jsme se dostali do fáze, kdy na přípravě dalšího ročníku pracujeme víceméně celý rok. Máme šestičlenný tým, kde kromě mě a mého manžela – ekonoma festivalu, který se mnou také pečlivě všechny soubory vybírá a objíždí divadla, máme také profesionálního PR pracovníka, dvě produkční a technického pracovníka. A na místě pak pomáhají zaměstnanci ZUŠ a studenti. 

Máte dostatečné prostory pro konání takové akce? 
Máme dostatečné a skvělé prostory pro workshopy. Zájem se rok od roku zvyšuje, workshopů je víc, ale nemáme dostatečné divadelní zázemí. Představení probíhají v kulturním domě v Zašové, který pojme maximálně 300 lidí.

Takže vás to limituje v počtu návštěvníků festivalu?
Ano, nemůžeme růst, dokud nějaké větší okolní město nepostaví nové, větší divadlo. 

Kde a jak tedy vidíte festival za pět deset let? 
Já bych si samozřejmě nejvíc přála, aby festival mohl expandovat do větších prostor, a to souvisí s již zmiňovanou výstavbou divadla nebo kulturního domu s kapacitou 1000 diváků. Cílem našeho festivalu je výchova poučeného diváka pro taneční umění. 

Je něco, co vás tíží, něco, co byste ráda změnila?
V prvním ročníku, který byl plný nadšení, jsem si myslela, že když přesvědčíme dárce a poskytovatele dotací, že to umíme dobře, budeme mít vyhráno. Budou nás podporovat automaticky, ale bohužel tomu tak není. Podpora města i dalších institucí není taková, jak jsem si představovala. S výjimkou osmého ročníku a podpory norských fondů se nějak nemůžeme odrazit od dna a stále se sháněním peněz bojujeme. A je mi líto, že podpora divadla a hudby je na tom vždy mnohem lépe než podpora tance obecně.

Ať nekončíme tak smutně: Na co jste nejvíc pyšná? 
Nejvíc jsem pyšná, že náš festival má dobré jméno. Ozývají se mi soubory nejen z celé Evropy, že by rády přijely a byly součástí našeho programu. Rozhodně jsme pyšní na uvádění premiérových choreografií v Česku. Také se zvyšuje zájem mladých studentů studujících na uměleckých školách a v neposlední řadě mám velkou radost, že se naplňuje naše počáteční vize – zvyšovat zájem mladých lidí o tanec.

Milada Borovičková vystudovala taneční pedagogiku na brněnské JAMU (abs. 2008). Již v roce 1987 ale založila v regionu jednu z prvních tanečních skupin zabývajících se současným tancem. Nárůst počtu nových tanečníků ve skupině vedl až ke vzniku vlastní taneční a baletní školy B-Dance v roce 2009, jejímž patronem se stal Václav Kuneš. V roce 2012 po zápisu do rejstříku škol MŠMT založila ZUŠ B-Art, o. p. s., kde se žáci v současnosti vyučují, za podpory moderního vzdělávacího programu, kromě tanečního oboru také v oborech hudebním, literárně-dramatickém a výtvarném. V letech 2011–2020 byla členkou správní rady Vize tance.V roce 2008 společně se svými přáteli založila mezinárodní festival současného tance TANECVALMEZ, který letos v říjnu čeká již 16. ročník. V malém městě tak vybudovala akci, na níž vystoupili tanečníci a skupiny z Izraele, USA, Francie, Španělska aj. a kde jsou v současnosti uváděny premiérové choreografie v ČR. Tentofestival prezentuje nejen současný tanec světové úrovně v celovečerních choreografiích, má ale také za úkol pomocí praktických workshopů vychovávat ze studentů uměleckých škol poučené diváky pro taneční umění.