Rozhovor s Václavem Kunešem: ,,Co s námi bude dál?“

Václav Kuneš. Foto: Pavel Ovsík.

Autor Marie Vejvodová

Jak se cítíte před premiérou?
Musím přiznat, že jsem nervózní. Člověk by si řekl, že jsem to zažil už mnohokrát a jsem zvyklý. Pokaždé je to ale jiné. S každým představením máte nějaké cíle, představy, jak by co mělo vypadat, a kolikrát nedokážete uchopit to, co tam chcete vidět. Je to proces.

Pokud se nepletu, ,,panthera“ je označení pro rod kočkovitých šelem. Jak to souvisí s vaším představením?
Mně se moc líbilo to slovo (směje se). Ale spojitost tam je. Do tohoto rodu spadají všechny kočky, od roztomilých koťátek a domácích koček po lvy a pantery. Tihle všichni jsou z jednoho rodu. My lidi si něco takového neumíme představit. Dříve tu nebyli jen homo sapiens, ale i jiné druhy lidí, žili vedle sebe, my jsme je ale všechny vybili. Jako kdyby na světě z kočkovitých šelem zbyli třeba jenom panteři. Náš rod je neuvěřitelně netolerantní. Stavíme se proti lidem s jinou barvou kůže, kteří vyznávají jiné náboženství nebo jsou odlišné sexuální orientace, natož abychom přijali ještě nějaký úplně jiný lidský druh.

Anotace k představení říká, že Panthera v nás má vyvolávat spoustu otázek. Jakých?
Převážně jednu: ,,Co s námi bude dál?“. Co musíme udělat, abychom přežili? Jak se domluvit mezi sebou, s přírodou? Jaké emoce nám pomůžou? Inspirovali jsme se mimo jiné i šesti základními lidskými emocemi a podívali se třeba na to, že strach nemusí být vždycky chápán jen negativně, ale dokáže nás posunout i dál.

Jaká je vaše odpověď na podobné otázky?
Zachrání nás láska a tolerance, ale to jsou jen takové moje naivní představy (směje se). Když teď vidím, jak například hoří deštné pralesy a lidi mají zájmy jinde, je to smutný a říkám si, že asi přijde nějaká přírodní pohroma, aby nás probudila. Nedokážu spasit svět, ale snažím se začít u sebe a dělat si aspoň svět kolem sebe hezkej. Kdyby každý dělal ve svém životě i ty nejmenší změny, k něčemu by to vedlo. Přece jen nás je sedm miliard.

Vaše poslední představení Watcher bylo o nových technologiích, Panthera o budoucnosti lidstva. Znamená to, že vám aktuální témata nyní nedají spát?
Všechna jsou ve výsledku o těle. Watcher se zabývá tím, že nevyužíváme plnou kapacitu našeho mozku. Byli bychom schopní toho dokázat mnohem víc. Panthera se zase ptá, proč jsme zrovna my dokázali přežít. V obou je tématem lidské tělo. Hodně mě zajímá a inspiruje. Baví mě objevovat, co všechno dokáže, a vyjadřovat se pohybem. A přenést na diváky emoce.

Jak pracujete s tělem?
Paleta pohybu je široká a je z čeho vybírat. V představení je pět dost rozdílných osobností, ty tvoří základ, a přidali jsme základní lidské emoce. Některé mají danou osu pohybu k něčemu, některé od něčeho. Absolvovali jsme také workshop flamenca a bojového umění systema. Důležité pro nás bylo, aby z toho vystupovala živočišnost a evoluce, která je hlavním tématem.

Co vás k tématu přivedlo?
Dostala se ke mně kniha izraelského historika Harariho Sapiens –Stručné dějiny lidstva a jeho teorie o vývoji člověka. Ač samozřejmě nejsou potvrzené, mě fascinují a daly mi hodně prostoru pro představivost. Taky jsem docela náhodou narazil na knihu psychiatra Radkina Honzáka Jak žít a vyhnout se syndromu vyhoření, kde rozebírá základní lidské emoce, jak tělo a mysl společně funguje. Téma psychosomatiky mě teď hodně zajímá a slyšel jsem od jedné terapeutky, co se věnuje biosyntéze, jaká používá cvičení. Uvědomil jsem si, že něco podobného dělám i já na svých workshopech pro veřejnost, aniž by mě napadlo, že se může jednat o nějaké terapeutické praktiky. Dostal jsem se k tomu instinktivně přes svou dlouhodobou práci s tělem, a přes fyzično jsem pokračoval více do hloubky a blíže k sobě.

Čím bychom se mohli u našich prapředků inspirovat?
Rozuměli přírodě a svému tělu. My dnes neustále sedíme za počítačem a ten kontakt ztrácíme. Cítím, že i moje tělo stárne a hledám zdroje inspirace. Mám teď blízko k tradiční čínské medicíně staré tři tisíce let, začal jsem chodit i na tai-chi. Dřív jsem tomu nevěnoval moc pozornost a teď vidím, jak mi to dělá dobře.

Od poslední premiéry uběhl přesně rok. Jaký pro vás byl?
Nádhernej. V osobním životě těžkej, ale nakonec i tohle dopadlo nádherně. Dostal jsem se ke spoustě projektů, od Watcher ke StarDance, muzikálu, opeře, a s tím přišly i možnosti mluvit o tanci. Jezdil jsem i do docela malých měst povídat si s lidmi, přiblížit jim současný tanec a pozvat je, aby se přijeli podívat na představení. Vždycky mě mrzí, když slyším fráze jako ,,tomu nebudu rozumět“ nebo že současný tanec je ,,jen pro fajnšmekry“.

Proč myslíte, že má takovou pověst?
Často si to asi děláme sami. Stavíme se do ukřivděné pozice. Pohybujeme se v uzavřených kruzích, neumíme současný tanec dobře prodat. Děláme z něho něco exkluzivního, že nemůžeme hrát tam nebo tam. Sebereflexivně dodávám, že i já takhle dřív uvažoval. Nemám ale třeba rád, když se představení pro divadlo hrají venku, aby si nás všimli lidi na ulici. Nejsou tam elementy, které představení potřebuje a které ho dotvářejí. Bohužel nejsme zpěváci.

Co vám přinesla účast v porotě StarDance?
Možnost promluvit k lidem skrz média, která by o současný tanec jinak neměla zájem, a ukázat jim, že jsme ,,normální“ lidi. Jestli mě mrzí, že mě lidi znají ze StarDance, a ne kvůli mé pětadvacetileté kariéře? V pořádku, beru to jako šanci dostat současný tanec více do popředí zájmu mainstreamového diváka. Na StarDance se dívají skoro dva miliony lidí. Často slyším: ,, Znám to jenom proto, že na to kouká žena.“ Ale pak vidíte, že i ti chlapi tomu opravdu věnují pozornost a zajímá je to. Je to dobrý formát, který funguje, a měli bychom využít toho, že je o tanec zájem a mluví se o něm. Mezi tanečníky se setkávám s komentáři, že StarDance je příliš komerční nebo ho neberou vážně. Na jednu stranu chceme, aby byl náš obor pozvednut, na tu druhou někteří ale tento pořad odsuzují. Je to škoda.

Můžeme vás v porotě čekat i letos na podzim?
Těšil jsem se, ale pořad slaví deset let a vybrali dva nové porotce – Jana Tománka a Richarda Genzera. S Richardem jsem se po StarDance setkal při práci na muzikálu, který jsem poprvé dělal jako choreograf. Richard tanci rozumí, má konzervatoř a je strašně pohybově nadaný. Plus je úžasně pohotovej a vtipnej, takže to chápu. V téhle oblasti se ještě mám co učit, a protože mě to baví, tak se učím.

Václav Kuneš (*1975, Praha) 
Studoval na pražské Taneční konzervatoři. Od roku 1998 do 2004 působil v nizozemském Nederlands Dans Theater . Zde měl možnost spolupracovat jako tanečník s řadou světových choreografů, především s Jiřím Kyliánem a dalšími umělci jako s Ohadem Naharinem, Matsem Ekem, Nacho Duatem, William Forsythem, Paulem Lightfootem. V roce 2004 se vydal na dráhu nezávislého tanečníka a choreografa. Jako tanečník spolupracoval mj. s japonským choreografem Saburo Teshigawarou a v letech 2005–6 tančil v New National Theater Tokio. Současně spolupracoval s Jiřím Kyliánem jako asistent choreografa. V roce 2007 založil spolu s Natašou Novotnou soubor současného tance 420PEOPLE a dodnes je jeho uměleckým ředitelem. Je držitelem Ceny Sazky a Divadelních novin a Ceny Divadelního institutu za choreografiiSmall Hour jako nejlepší představení sezóny v kategorii tanec a balet (2007, 2008).

J