Rozhovor s Ludvíkem Vidlákem: „Měl jsem štěstí na kolegiální atmosféru“

Ludvík Vidlák. Foto: Soukr. archiv L.V.

Milý Luďku, jsem rád, že můžu dělat tento rozhovor k tvým šedesátinám. Vlastně, jak ti mám správně říkat? Všichni tě oslovují Luďo, ale ty máš vznešené královské jméno Ludvík.
Jsem od malička Ludvík, ale maminka mi začala říkat Luďo. Když jsem přijel do Prahy, tak jsem pro všechny byl Luděk.

Říká ti dnes někdo Ludvíku?
Dnes už ano a musím říci, že se mi mé jméno zalíbilo. A dokonce všechny své kamarádky, když jsou těhotné, tak je přesvědčuji, že když to bude syn, aby dali jméno po mně.

Narodil ses na stejném místě jako náš slavný hudební skladatel Bohuslav Martinů – v Poličce. Existuje nějaká vazba mezi rodinami?
Bohužel vůbec ne, protože má rodina ke kultuře žádný vztah neměla. Můj otec byl armádním důstojníkem a maminka dělnice. Navíc, když mi bylo devět měsíců, tak jsme se přestěhovali do Týniště nad Orlicí.

Jak ses vůbec dostal k tanečnímu umění?
To se stalo až v Týništi. Mám o osm let starší sestru, která chodila do tanečních, a ta mi říkala, ať to jdu zkusit s ní, ať tam není trapná. Tak jsem se naučil polku a valčík. V té době otevírali na lidové škole umění rytmiku. Rodiče proti tomu nic neměli, tak jsem tam dvakrát týdně chodil. Bylo to velmi amatérské, ale pro mne to mělo tu výhodu, že jsem byl jediný kluk, tudíž jsem měl vždycky sólo. Když jsem končil devítiletku, tak mi vedoucí rytmiky sdělila, že jestli mám zájem o taneční umění, mám možnost se přihlásit na pražskou konzervatoř. Vůbec jsem netušil, na jakou školu se hlásím.

Jaké jsi měl na konzervatoři kantory?
První dva roky jsme měli na klasiku profesora Jiřího Paclíka, do konce studia profesora Karla Lukšíka a na výkonnou praxi klasického tance profesora Jaroslava Slavického. Takže jsme měli zajištěnu perfektní výuku.

Kdo byli tví spolužáci v ročníku?
Z děvčat to byly Ingrid Seidlová, Lenka Jarošíková, Hanka Nachtmanová, Helenka Frolíková. Z chlapců Vašek Merta, Martin Beran, Evald Rucký, ale kluci většinou už dávno netancují. Některá přátelství zůstala aktivní dodnes, zejména s Hankou Nachtmanovou Génin, která žije v Paříži.

V roce 1979 jsi konzervatoř absolvoval a byl jsi přijat do Baletu Národního divadla. Jak na toto období vzpomínáš?
Hrozně rád. Bylo to strašně fajn. Byli jsme velmi mladí, ale jak sólisté, tak i sbor nás mezi sebe skvěle přijali. Byla tam velmi dobrá parta. Já vlastně musím říct, že v celém tanečním životě jsem měl štěstí na kolegiální atmosféru. Ať to bylo v Baletu ND, u Pavla Šmoka, či pak v operním baletu ND.

Měl jsi ve svém prvním angažmá nějaké sólové vystoupení?
Ano, byli to kavalíři v Popelce, kde jsem měl za partnerku Mirku Pešíkovou, což byl pro čerstvého absolventa konzervatoře šok! Přišla ke mně a řekla: „Pojď, jdeme si zkusit piruety.“ Otočila jich devět a řekla: „Jo, to bude dobrý“ a odešla. Ta její důvěra v mé schopnosti mne naprosto vykolejila.

Po absolvování vojny v Armádním uměleckém souboru jsi v roce 1983 nastoupil do Pražského komorního baletu k Pavlu Šmokovi, kde jsi působil deset let. Co bys o tomto období své umělecké činnosti řekl?
Byla to nádhera. První velkou příležitost jsem měl ve Smetanově kvartetu Z mého života. Šmok tuto skvělou choreografii studoval vlastně ještě na konci mé vojenské služby. Láďovi Kloubkovi se stal vážný úraz a Šmok za něj akutně sháněl náhradu. S nadšením jsem tuto nabídku přijal a s Maruškou Marmazinskou jsem tančil premiéru. Po několika představeních mi Šmok nabídl, zda bych nechtěl u nich vstoupit do angažmá.

V jakých choreografiích jsi dále tančil?
V Janáčkově Sinfoniettě jsem tančil sólový pár s Kateřinou Frankovou. Od druhé věty jsem neslezl z jeviště. Ale takové byly všechny choreografie Pavla Šmoka. Byla to prostě choreografie na tělo.

A co Smetanovo Trio g-moll?
To byl fyzicky ještě náročnější projekt. Mými partnerkami byly Markéta Plzáková a Libuše Ovsová. Tenkrát se na představení do Staváku (Stavovského divadla – pozn. redakce) přišel podívat Jiří Kylián. Po představení mi v zákulisí řekl: „Záhul, co?“ a zvedl palec nahoru. To pro mne bylo to největší ocenění, jakého jsem se mohl dočkat.

Tančil jsi také Pilota v Hirošimě Viliama Bukového. Co mi o této roli řekneš?
To bylo super, protože jsem roli přebíral po Petru Koželuhovi, který byl velmi zkušený tanečník a hodně mi pomohl tuto náročnou roli pochopit. Navíc se jednalo o úžasnou partneřinu s Maruškou Marmazinskou, která měla se mnou velkou trpělivost.

Od roku 1993 jsi působil v operním baletu Národního divadla. Na jaké příležitosti v tomto souboru vzpomínáš?
Shodou okolností je má velká taneční příležitost opět spojena se Šmokem, i když jsem už nebyl členem jeho souboru. Na jevišti v Kolowratu inscenoval tři krátká operní díla. Poslední byl Janáčkův Zápisník zmizelého, kde jsme s kolegyní tanečními prostředky ztvárňovali vnitřní pocity hlavních představitelů operního příběhu. Bylo to překrásné představení.

Další velkou roli jsi dostal v opeře Charlese Gounoda Romeo a Julie, kde jsi vytvořil personifikaci Hněvu Kapuletů.
Představení režíroval Jozef Bednárik a choreografii vytvořil Libor Vaculík. Dostal jsem skutečně krásnou velkou roli, kde jsem přišel do kontaktu s Nelly Danko – a to byl tajfun!

V roce 1988 ses s mým souborem Baletu deseti dostal do švýcarského Bernu, kde jsme zahajovali taneční festival Berner Tanztage. Pamatuji si zejména tvé sólo na hudbu Luboše Fišera Per Vittoria Collona.
To byla skvělá choreografie, kterou se mnou tančily Nelly Danko, Yveta Hubičková a Pavla Ďumbalová.

Vděčím za tuto úžasnou příležitost české tanečnici Michaele Pavlin, která žije ve Švýcarsku a celou tuto akci zorganizovala. Mým nejbližším spolupracovníkem byl scénograf Daniel Dvořák a mimo tebe a již zmiňovaných sólistek s námi účinkovali Michaela Černá, Luboš Hajn, Jana Kosíková, Igor Vejsada, Dana Vrabcová a Milan Kobera. Ty jsi určitě tančil v Nocturnu Antonína Dvořáka.
To bylo s těmi zavěšenými a houpajícími se velkými šutry?

Ano. Záměrem bylo, že během deseti minut hudby Antonína Dvořáka se houpající kameny uklidní a těla tří párů tanečníků, kteří ze svých těl na začátku vytvářejí balvan, se na konci promění ve tři sousoší z Kuksu.
Na ty tři velké šutry si vzpomínám, protože jsme je vezli z České republiky a na celnici se velmi divili, že ve třech autech vezeme do Švýcarska tak podivný náklad. Ale scénický efekt to byl skvělý.

Finále večera tvořil Dvojkoncert Bohuslava Martinů.
Pamatuji se na dvacetiminutové bouřlivé ovace obecenstva. Byl to skutečně vydařený projekt tanečního divadla.

Vím, že jsi tančil v celé řadě choreografií, které jsem vytvořil pro televizi.
Ano, těch pořadů bylo mnoho. Valčíky Antonína Dvořáka natáčené na Slovanském ostrově, třídílný pořad o Nerudovi s Mirkem Dlouhým v hlavní roli. Ten se točil v sále na Vinohradech.

Režisérem byl Jaroslav Dudek.
Rád na to vzpomínám a mám fotku z natáčení tvé choreografie pobaltské hudby, kde jsem v zajímavé pohybové kompozici s Nelly Danko, Michalem Šeborem, Eliškou Vitanovskou a Miladou Němečkovou. Těch pořadů je hodně. Ale pamatuji se na natáčení na Kavčích horách, kde v tvé choreografii tančili sólisté Pařížské opery.

Jednalo se o Wilfride Piollet a Jeana Guizerixe, kteří byli hlavní sólisté Dialogu se svědomím minulosti s hudbou Dvojkoncertu Bohuslava Martinů v režii Jaromila Jireše.
Velmi si cením, že jsem díky tobě měl šanci se s takovými osobnostmi osobně setkat. Další takovou událostí bylo setkání s jednou z největších hvězd americké choreografie Alvinem Aileyem a ty jsi tlumočil náš společný rozhovor v Národním divadle.

Čemu se nyní věnuješ?
V roce 2009 jsem svou taneční kariéru ukončil. Naskytla se mi příležitost být pedagogem moderní gymnastiky. Neměl jsem s výukou žádné zkušenosti, ale časem mne to chytlo. V SK MG Chodov Praha, kde jsem působil, se mnou byli spokojeni a nabídli mi, že když získám trenérskou třídu gymnastiky, tak mne zaměstnají. Takže v padesáti letech jsem dojížděl do Brna na Masarykovu univerzitu a naštěstí jsem vše zvládnul. Teď jsem tedy trenérem gymnastiky s diplomem.

Gratuluji. Řekni mi, sleduješ ještě dnes inscenace tanečního umění a jaký máš na ně názor?
Mám rád hlavně klasický balet, ale nepohrdnu ani modernou, která musí mít smysl. Pro mne bylo vždy podstatné, aby taneční umění komunikovalo s divákem. To jest, aby bylo o něčem a mělo svůj vnitřně prožitý obsah. Pamatuji se, jak na jednom zahraničním festivalu se dvacet minut vrávoravě pohybovala ženská. Měl jsem pocit, že vypila basu šampaňského. Poté s ní následovala beseda. Kupodivu nebyla opilá, ale velmi dlouho intelektuálně blábolila o svém výkonu. To je princip, který nesnášel Pavel Šmok a ty jistě také. V tanci mám rád dobrý fyzický výkon, krásu pohybu a zejména smysluplný obsah.

Drahý Luďku, do dalších let ti přeji, aby ti zůstal úsměv na rtech, dobrá nálada a srdce plné dobrých úmyslů a lásky.

Ludvík Vidlák

Tanečník, pedagog (narozen 27. září 1959). Všestranný, pohybově i herecky disponovaný tanečník, jedna z opor repertoáru PKB. V roce 1979 absolvoval Taneční konzervatoř Praha. V letech 1979–1981 byl angažován v ND, 1981–1983 se zúčastnil prezenční vojenské služby v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého, 1983–1993 působil v Pražském komorním baletu, od roku 1993 do 2008 člen baletního souboru Opery ND. Vytvořil celou řadu rolí, např. v Z mého života, Sinfoniettě, Triu g-moll, a tančil dramatické i komické postavy: Pilota v Hirošimě, Sólistu v Záskoku, Janíčka v Zápisníku zmizelého. V ND Praha ztvárnil např. postavu personifikace Hněvu rodu Kapuletů v opeře Romeo a Julie Ch. Gounoda (1994). Nyní baletní pedagog SCM a Sps, trenér Sps SK MG Chodov Praha, trenér II. třídy. V letech 2004–2005 člen realizačního týmu juniorské reprezentace ve společných skladbách.