Rostislav Novák ml. o Cirku La Putyka: „Vášeň je pro mě někdy mnohem důležitější než to, co už umíš.“

Rostislav Novák ml. Foto: archiv Cirku La Putyka a R. Nováka ml.

Autor Hana Strejčková

Cirkus je s Vámi neodmyslitelně spjat celý život, kdy jste ale viděl první novocirkusové představení? 
Bylo to v roce 2000 a company se jmenovala Que-Cir-Que. Tím směrem nás motivoval Josef Krofta, vedoucí našeho ročníku na DAMU. 

Pak následovala velmi podnětná spolupráce s tvůrčím tandemem SKUTR, jednou z přelomových inscenací bylo vaše sólo 8 – polib prdel kosům.
Mě hodně bavilo a vlastně dodnes baví překračování hranic mezi žánry a hledání výrazových prostředků pro určité téma nebo konkrétní představení. A tady se míchala akrobacie, tanec, práce s loutkou, slovo, projekce… Začal jsem si postupně uvědomovat, že je to právě cirkusové umění, co mi imponuje ze všeho nejvíc. 

Jak došlo na nápad spojit cirkus s hospodským prostředím? 
Během příprav La Putyky jsem hledal místo, kde by nikdo cirkusové umění neočekával, kde tě překvapí, že se něco takového stane. A v hospodě obvykle lidi opravdu jenom sedí a pijou pivo. Já si to pamatuji z komunismu, kdy byla hospoda zároveň kreativním místem. Chodili jsme do jedné na Vinohradech, kde se zatahovaly závěsy. U nás v rodině jsme také hodně sledovali Menzelovy a Formanovy filmy, které se také často odehrávají v hospodě nebo jako Hoří, má panenko v hostinci při venkovské zábavě. Jak řekl Lukáš Trpišovský, La Putyka je takový pohled na věc přes pivní půllitr.

Premiéra v La Fabrice 21. dubna 2009 je symbolickým datem narození souboru Cirk La Putyka. Dostali jste Cenu Sazky, Cenu Divadelních novin za inscenaci roku… a v roce 2011 La Putyka odjela na Fringe do Edinburghu. Zní to jako pohádka. Jak jste to vnímali? 
Skotsko bylo pro Putyku první zahraniční štací, fascinující i vyčerpávající, ale my jsme tím žili a věděli jsme, že když budeme připraveni, že z toho může něco vzejít. Hráli jsme skoro měsíc každý den, roznášeli letáky na High Street, potkávali tisíce divadelníků. Bydleli jsme tehdy společně ve dvou bytech tři minuty od divadla Zoo Southside, sdíleli jsme radost i únavu.

A jak se na Edinburgh díváte s odstupem času? 
Proměnil se, je hlavně marketem, kterým obrovsky hýbou peníze. Nám hned napoprvé ale otevřel dveře, projeli jsme dost míst v Evropě, a hlavně jsme se hned následující leden dostali do Austrálie na International Theatre Festival of Sydney. Za dobu naší existence jsme v Edinburghu byli s projekty La Putyka, Batacchio, Dolls, Runners a BOOM. Za celkem čtyři výjezdy nejlépe dopadli Runners, pak Putyka, nejhůře dopadlo Batacchio, protože jsme vyjeli jen na omezený čas, a ne celý festival. Nejméně pak zarezonovaly Dolls. Edinburgh je ale srdcovka, je to rozhodně něco, co tě obohatí. Je tak zásadní zažít to, že si musíš najít cestu, jak dostat diváky do divadla, k tomu si postavit scénu, připravit kostým, vyprat ho, zbourat scénu… to je věc, která je pro pokoru a respekt k řemeslu strašně důležitá. 

Setkali jste se na cestách s pravidly, která jste museli akceptovat a inscenace upravit? 
Již při americkém turné se Slapstick Sonatou nesměli být akrobaté nahoře bez, dokonce jsme museli vyměnit temné barvy za veselé. V Rest in Euphoria budu muset pro kanadské turné upravit závěrečnou scénu a skrýt obnažení. Úplně tomu nerozumím, ale zas se ukazuje, jak tady v Čechách jsme svobodní, nikdo nám nediktuje, jak to má být, a nedává nám normy. Ale není to jen Amerika a nahota, ve Francii po nás chtějí, abychom třeba v Runners nemluvili nijak jinak než francouzsky. A já jim říkám, když vy přijedete sem, tak se česky neučíte, možná dvě tři věty.

Jak se zpětně díváte na svůj druhý, od prvního diametrálně odlišný, režijní projekt pro Cirk La Putyka?
V Up End Down jsem si nepřál opakovat La Putyku, i když od nás lidi očekávali zábavu. Já jsem naopak chtěl divadlo, charaktery a tím, že jsem se tehdy dostal do určitého věku, přemýšlel jsem o tom, jak vypadá okamžik odchodu ze světa. Inspirací pro mě byl i film Nebe nad Berlínem. Naše představení bylo o smrti a andělech a také o tom, že každý z těch třinácti lidí na jevišti má úplně jinou představu, jak takový konec vypadá, a že závisí jen na tobě a imaginaci. Od La Putyky se odlišovaly i cirkusové disciplíny – strapsy, šály a teeterboard.

Tento projekt se pro další směřování souboru ukázal jako zásadní, ale také prověřil soudržnost a nadšení i proto, že došlo na první vážné úrazy…
Ano, na veřejné projížděčce Anička Schmidtmajerová přeletěla teeterboard a přetrhala si vazy v kotnících. Premiéru včetně závěsné akrobacie odehrála s nohou v sádře. Vazy v kotníku si ale z houpačky potrhal i Jirka Weissmann. Nikdo si zranění nepřeje, ale cirkus je prostě risk. 

Co bylo prvotním impulsem k oslovení režiséra zvenku, konkrétně Maksima Komara?
Při Up End Down jsem jako režisér narazil na svoje dosavadní limity. Hledal jsem příležitosti k inspiraci a zkušenosti. Maksima Komara jsme nejprve našli přes internet, když jsem objevil jeho představení Petit Malod Race Horse Company. V roce 2010 jsme mu napsali e-mail s pozváním do Prahy, aby pro nás vedl třídenní workshop. A nakonec z toho vznikl koncept nového projektu Slapstick Sonata. Poprvé také novocirkusová inscenace měla premiéru v Národním divadle v Helsinkách a na Nové scéně Národního divadla v Praze. A tak je to vlastně dodnes, že zahraniční režiséři si přinášejí témata sami a pro mě je velkým tématem právě a především se s nimi potkat.

Jaké hranice jste si chtěli pojmenovat v Risku? 
Risk nevznikal na téma risku v cirkusovém světě nebo umění, ale vycházel z vnitřního pnutí, co se stane, když se dostaneš za hranu, a jak dál pak s handicapem žít a pracovat. Hledal jsem příběhy a pak jsem potkal Petra Valcháře, který byl půl roku po úrazu a upoutaný na invalidní vozík. Tanečník, zpěvák a muzikant, který jezdíval na snowboardu. Když byl v Americe, jel na čtyřkolce, která ho zavalila, a od hrudníku dolů zůstal ochrnutý. Zajímalo mě hledání svobody v nějakém omezení. A poprvé se v obsazení potkali naši artisté a zahraniční profesionálové. 

A Dolls z roku 2014 pak byl prvním projektem již v ryze mezinárodním obsazení? 
Sešlo se na něm pět hodně talentovaných účinkujících ze zahraničí a zkoušení se odehrávalo ve Francii, Řecku, Španělsku a Švédsku. V mnoha ohledech unikátní. Tematicky jsem se zajímal o rozpad vztahů a o to, když pak do již narušených začnou vstupovat náhražky. Zjistil jsem třeba, že v Japonsku žije určité procento mužů s nafukovací pannou nebo že se v Německu vyskytují v mnoha rodinách reborn babies, což jsou loutky miminek, které původně sloužily ženám ke zmírnění traumatu z potratu. Náhražky ve společnosti jako by se staly východiskem k vytvoření postapokalyptického prostoru, na kterém jsem spolupracoval s bratrancem Kubou Kopeckým. Šel jsem po divadelně-scénografické a také cirkusově-technologické výzvě. 

Který projekt považujete v historii Cirku La Putyka za zlomový?
Patrně největší projekt první dekády, a to trilogii Family Roots in Black Black Woods. Ve Family mi šlo obecně o téma rodiny a rodinné tradice. Potká se ještě rodina u jednoho stolu k nedělnímu obědu? Ptal jsem se, co se děje nebo nastane, když jedno místo u stolu zůstane najednou prázdné čili když někdo z nejstarší generace odejde a na jeho místo usedne ten nejmladší, který slaví první narozeniny. Stůl jsem propojoval se vším, co se dělo na jevišti, ale k cirkusovým disciplínám jsem chtěl přistupovat inovativně, takže jsem trampolíně uřezal nohy a nechal ji nést na ramenou ostatních akrobatů, všechny čínské tyče se zkroutily do jakési DNA rodiny, teeterboardy nahradila deska stolu… A to Family původně vznikal jako jednorázový projekt, který jsme zkoušeli čtyři a půl týdne v počtu dvacet dva lidí ze šesti států a tří generací. Tehdy jsem zjistil, že ta jednorázovost ti dává jinou formu svobody. Můžeš mnohem víc riskovat, když nepřemýšlíš o tom, že představení musíš udržet na repertoáru a že musí vyjíždět. 

A kdy Vy sám jste si řekl, že to, co děláte, je už hodně velký risk…
V Black Black Woods jsem zariskoval, myslím, zatím nejvíc. Experimentem, za kterým mohl divák vidět nejen vztah otce a syna, ale i dcery a matky, obecně vztah dvou generací, jsme riskovali jméno company. Zkoušeli jsme v Aténách, takže jsme byli hodně inspirovaní starým Řeckem, výchovou ve staré Spartě, ale také Kalevalou, finským eposem, nebo Dürerovým obrazem Melancholie. Představení ve své první verzi trvalo šest hodin. Celkově to byl pro směřování souboru důležitý triptych, protože se ukázalo, že Putyka dokáže jít jinými směry a překračovat, přesněji vybočovat z očekávání diváků.

Jedním z nejvýraznějších jednorázových projektů byl Hit, Tell The Difference, uvedený na Letní Letné v roce 2017. Odkud se zrodil nápad? 
Nápad vydat se do Rwandy přinesl kameraman Kuba Jelen. Strávili jsme tam čtrnáct dnů. Odjel jsem tam s velkým strachem, co mě čeká, a zjišťoval jsem, jak si vzájemně rozumět, a to nejen jazykově, když většina účinkujících ani nemluvila anglicky. Samotné zkoušení pak trvalo čtyři týdny. Vím, že jsem se mohl dostat víc do hloubky, ale šlo o plánovitě jednorázový projekt a v čase, který jsme na to měli, bylo nesnadné třeba i sehnat pasy pro kluky, kteří žijí ve Rwandě někde v kanálech nebo ve slumech. Na to, jaké kultury se v projektu střetly, jsem z projektu dostal maximum. Ale rozhodně to otevřelo i téma, že divákovi je jedno, jestli jsme to nazkoušeli za čtyři týdny, měsíce nebo za rok. 

Jak vnímáte vaše konkurzy? Co na nich především sledujete? 
Přirovnám to ke kamerovým zkouškám na německý velkofilm Rudý baron o pilotech z 1. světové války, které jsem zažil jako herec. Šli jsme na setkání s režisérem do hotelového lobby. Nikolai Müllerschön si sedl, měl v rukávu zatočená cigára, byl bosý, měl džíny a bílé triko. Pozoroval nás čtyřicet minut. Pak řekl: „Ty budeš ten, ty ten a ty v tom nejsi. Děkuju moc,“ a odešel. Sám tehdy říkal, že je pro něj důležité dívat se do očí a něco vidět. To, jestli je někdo dobrý herec, nebo ne, to se dá naučit v rámci přípravy na film, ale šlo mu o to, co kdo vyzařuje. 
Zjistil jsem, že to mám podobně, že mi je trochu jedno, jestli někdo umí skočit trojný salto, anebo neumí. Mě vlastně baví vidět ty příběhy, osobnosti. Nikdy jsem nechtěl, aby lidi na konkurzu představili svoje číslo a byli ve stresu. Proto u nás konkurz trvá tři dny, dvanáct, osmnáct hodin a je to spíš happening, díky kterému se skrze taneční, herecké, akrobatické workshopy navzájem víc poznáme. 
Může vedle sebe stát kluk, kterýmu je čtrnáct, a akrobat ze Cirque du Soleil a ten akrobat vidí, že stejný čas věnuji i tomu klukovi, co sotva udělá stojku. Pro mě je vášeň někdy mnohem důležitější než to, co už umíš. 

V roce 2019 se konkurz stal v něčem ojedinělým. Co se stalo, že jsou Jatka78 dodnes trochu barevná?
Na konec jedné řízené improvizace jsem doprostřed sálu položil papírové role a barvy. Očekával jsem, že účastníci papíry rozrolují a začnou na ně malovat. Strapsař Curtis Garcia ale vzal kýbl s barvami a vyhodil ho do vzduchu. Divadlo bylo celé od barev! Hrála živá hudba a trvalo to hodinu. Dodnes na to ale všichni vzpomínají. 

Cirk La Putyka je po celou dobu své činnosti provazován s neuvěřitelně podnětnými setkáními. Na čem aktuálně pracujete? 
Vypadá to, že projekt Rest in Euphoria nakonec loňským uvedením neskončil a že jedna větší část souboru pojede trasu Montreal – Vancouver – Québec City a pak s osmičlennou verzí vytvořím kabaret pro Chamäleon. Trochu mě inspiroval Viktor Tauš díky našemu propojení skrze Jatka78, který dokáže, že jedno představení udělá na letišti se dvěma holkama, pak s osmi, jednou s třiceti a vlastně dokáže projektu Amerikánka přes další úhel pohledu pokaždé něco dodat. A z aktuálně připravovaných je to můj dlouho odkládaný St. Art, ve kterém přemýšlím o vrcholovém sportu, o myšlení sportovce, co se děje během výkonu a po něm. Pak je to Hey, Earth!, který je vyjádřením vděku Thomasu Steyaertovi. A díky Národnímu plánu obnovy jsme oslovili choreografa Akrama Khana, vloni v červenci jsme zrealizovali dílnu v Praze a letos jedeme na další workshop za ním do Londýna. 

Rostislav Novák (1979) je divadelní a filmový herec, režisér a principál Cirku La Putyka. Je potomkem 8. generace slavného českého loutkářského rodu Kopeckých. Jako herec působil v oblastních divadlech a také v Národním divadle v Praze. Spolu s režijním tandemem SKUTR (Lukáš Trpišovský, Martin Kukučka) vytvořil hudebně-akrobatický projekt La Putyka, který svou premiérou v roce 2009 položil počátky dnes největšího tuzemského novocirkusového souboru Cirk La Putyka. Během patnácti let existence uskupení se se svou prací prezentoval v Austrálii, Africe, Americe i v Evropě.