Otto Bubeníček: „Potřebuji pravdu, upřímnost a čistotu“

Otto Bubeníček. Foto: archiv umělce.

Autor Václav Kuneš

Školu jsme končili se smlouvami do prestižních evropských souborů. Když jsme se nestíhali navštěvovat během sezony, což bylo časově dost náročné, tak jsme ještě dvě, tři léta trávili v Kodani, kde jsme společnými silami připravovali program pro Copenhagen International Ballet. Ten se potom hrál 2–3 týdny každý den v krásném Bellevue Theatre od Arne Jacobsena. (Zatím) naposled jsme se na společném jevišti potkali během Gala v Národním divadle v Praze v roce 2000.
Naše kariéry se mohou zdát na první pohled zcela odlišné, mají ale společný začátek. Nejen místo (Taneční konzervatoř v Praze), ale i čas a s ním spojený jakýsi drive. A díky tomuto rozhovoru si uvědomuji, že i nějaké přesvědčení a víru. Jsem moc rád, že jsem ho mohl připravit.
Kluci, přeji vše nejlepší k narozeninám!

Otto, s Jirkou za sebou zrovna máte novou premiéru Cyrana z Bergeracu v Brně. Jaké jsou dojmy?
Podle mě se to moc povedlo! Tentokrát jsem vytvářel scénografii, brácha choreografii, jeho manželka Nadina kostýmy. Soubor v Brně je plný šikovných lidí, ale myslím, že jsou ještě mladí a nemají tolik zkušeností s hraním. My máme s Jirkou školu od Johna Neumeiera, který nás vždy učil, že pohyb musí vyjít z duše a skrz ni do celého těla. To se jim Jirka snažil předat a myslím, že to nakonec vyšlo a dostal to do nich. Dřív jsme spolu tvořili nové balety častěji, seděli jsme spolu v sále, brácha tvořil choreografii a já jsem trochu pomáhal z hlediska režie a dramaturgie. Podle mě je dobré, když je vedle choreografa na sále ještě někdo, každý pro vysvětlení použije trochu jiná slova, předá informace jinou formou… Nechci se vychloubat, ale myslím, že mám docela talent na to s tanečníky komunikovat, vysvětlit jim, co od nich potřebujeme, obrátím to v legraci, snažím se, abychom si rozuměli a aby byl výsledek opravdu jejich. Tuhle roli už dneska zastává spíš Nadina.
Já jako scénograf vstupuju do procesu zhruba pět měsíců dopředu s návrhy, v té chvíli se s bráchou samozřejmě bavíme o tom, co od daného titulu chceme, jak ho budeme vyprávět. Pak mám chvilku pauzu a na scénu přicházím až s blížící se premiérou, kdy už řeším praktické věci – kontrolu výroby, jednotlivé rekvizity.

Zmínil jsi, že chcete, aby tanečníci vzali dílo za své, aby bylo „jejich“. Co tím přesně myslíš? Že by měli vycházet sami ze sebe?
Ano. My jsme byli od Neumeiera zvyklí, že od první zkoušky tvoříme danou postavu, rovnou hrajeme, neoddělovala se „jen taneční“ složka a herectví. Vše bylo od začátku propojeno. Mám dojem, že tady je spíš tendence to oddělovat. Začít od techniky a pak až řešit hraní. Když se na konzervatoři učíš klasickou variaci, asi to dává smysl, ale pamatuješ, jak jsme tehdy zkoušeli… Jak se to jmenovalo? Tančili jsme v uniformách…

Ples kadetů?
Jo! Tehdy po nás i Jaroslav Slavický chtěl, abychom hráli a byli v roli. A my jsme si to docela užívali, ne?

Já jsem se teda v kariéře k dějovým baletům už úplně nedostal, ale pamatuju si, že jsme vždy byli učeni, že za pohybem něco musí být.
Nevím, jestli je to i generační problém, ale zjistil jsem, že to není vždycky a všude automatické. Přitom v případě dějového baletu je to to nejdůležitější… Když to vztáhnu zpět k Cyranovi, to je příběh, který je komický i tragický zároveň a tanečníci mě nakonec opravdu dojali. O to jde. Ale překvapilo mě, jak mezinárodní brněnský soubor je! Brácha celou dobu mluvil prakticky jenom anglicky, Čechů je tak snad jen pět…

Přitom každý rok od nás ze škol vychází tolik absolventů. Ale ta situace je asi všude podobná, ne? V Hamburku asi taky nebudou v souboru jen Němci.
No my jsme v souboru měli tak čtyři Němce. Záleží asi hodně na zemi a národu. V Rusku nebo v Pařížské opeře je tradičně většina tanečníků dané národnosti. Možná to souvisí i s tím, že když jsi étoile v Paříži, jsi opravdu mezinárodní hvězdou, která je známá, zvaná do televize. V kultuře stojí balet na stejné úrovni jako opera nebo činohra.
Všímám si ale hodně ještě jedné věci. Všichni jsou dnes v souborech strašně mladí. Chybí vyváženost mladé, střední a starší generace. Protože věk přináší zkušenosti a charakter, váhu tomu, co na jevišti děláš. Když jsme přišli do Hamburku, a asi to bylo podobné i pro tebe v NDT, ještě tančila ta zlatá generace. Obrovské osobnosti, na které ses na scéně chtěl dívat, protože vyprávěly neuvěřitelné příběhy.

Pojďme na chvíli do Hamburku. Jak tam vypadala vaše kariéra a postup souborem? Vám to šlo docela rychle, ne?
Nastoupili jsme jako sboristé, ale hned jsme začali dostávat sóla. Oficiálně jsme sólovou smlouvu dostali za dva roky a za další dva, v roce 1997, jsme byli první sólisti. Přišli jsme ze školy dobře připraveni, takže jsme opravdu byli schopní hned naskočit i do hlavních rolí. Ale samozřejmě ty začátky nebyly vždycky jednoduché, někteří kluci, kteří v souboru čekali roky, trochu žárlili. Představ si, že čekáš na sólovou příležitost, kterou ti vyfoukne někdo úplně nový. A on nebyl jeden, ale byli jsme s bráchou hned dva! My jsme ale byli už od školy zvyklí makat. Jaroslav Slavický rád v rozhovorech připomíná, jak nás musel ze školy vyhazovat, protože jsme byli na sále do osmi do večera a pořád si něco zkoušeli, točili, skákali…

Ale taky jsme hráli fotbal na Míráku!
No jo, ale to bylo před tím, než jsme dostali profesora Halase a později i Slavického. Tam se to změnilo. Oni nám ukázali, o co v tanci jde, a my jsme se do něj úplně zažrali. Náš táta měl navíc satelit, takže jsem procházel pravidelně program a hledal, kdy se bude vysílat jaký balet, abych si ho natočil a pak se na něj díval milionkrát dokola.

Jo, to si taky pamatuju, jak jsme se dívali na ty spousty VHS kazet a políčko po políčku jsme se snažili zjistit, jak to ten Baryšnikov dělá! Když teda mluvíš o škole, na ni máš dobré vzpomínky?
Určitě!

Protože v posledních letech se v České republice rozvířila debata o nárocích, které jsou na studenty kladeny. Rodiče si stěžují, že je toho moc a převládá dril. Já jsem si to pro sebe vždy srovnával s profesionálním sportem. Přece když chceš být dobrý hokejista nebo tenista, tak taky chodíš šestkrát týdně na tréninky. A konzervatoř byla totéž. Podle mě jsme se tam strašně moc naučili.
Podle mě jako dítě tolik nevnímáš, že je to námaha. Navíc na zformování těla pro tanec nemáš zase tolik času. Když to vztáhnu na klasický balet, tak mluvíme o nějakých pěti letech, kdy přejdeš na vyšší úroveň techniky. A za těch pět let se z tebe má stát hotový tanečník připravený na kariéru u nás nebo kdekoli v zahraničí. A tvoje tělo musí být dostatečně silné, aby nároky vydrželo a něco si neudělalo. Když chceš být třeba dobrý zedník, taky nemůžeš stavět jen když se ti chce. Musíš pořádně pracovat, jinak ti to ve výsledku spadne na hlavu.

U nás podle mě ještě hodně hrála roli motivace. Bylo po Sametové revoluci a my jsme se všichni chtěli dostat ven.
Jaromír Jágr říkal něco podobného. Že mladí hokejisti dřeli, protože chtěli být tak dobří, aby mohli hrát v NHL. Dneska tu motivaci podle něj tolik nemají.
Možná byla během našeho studia na škole taky trochu jiná situace. Kvůli komunismu lidi nemohli tolik vyrážet do světa, takže ty velké osobnosti zůstaly u nás a mohly nás učit a předávat zkušenosti. Po otevření hranic mají víc možností působit po celém světě…

Já jsem osobně jako ohromný vklad školy pocítil v partneřině. Po škole jsem se na rozdíl od vás k té velké klasické technice už nedostal, ale partnerského tance bylo v mé kariéře mraky. A vnímal jsem, že oproti ostatním klukům v NDT mám opravdu výhodu, větší cit pro práci s partnerkou.
Určitě jo. A taky nás podle mě škola naučila disciplíně a pokoře. I když starší generace někdy byla hodně přísná a tvrdá. Když jsem se pak sám dostal do této fáze, snažil jsem se být k mladším vstřícnější. Ale pravdou je, že oni žijí v jiném světě, vše se nesmírně zrychluje a roste množství práce. Já jsem se třeba na jednu roli od začátku do konce připravoval s jedním profesorem nebo baletním mistrem. A pak jsem měl ještě čas prostudovat si mizanscény apod. Takové ty momenty, kdy třeba jen přecházíš po scéně, ale musíš vědět, proč to děláš. Když jsem končil kariéru, na něco takového už vůbec nebyl čas. Sotva ses naučil kroky, už jsi byl na jevišti… Tančili jsme víc a víc představení a na přípravu bylo míň a míň času. U dobrého souboru to na kvalitě nepoznáš, ale začne se to projevovat jinde. Lidi jsou třeba víc nemocní, častěji zranění. Mladý tanečník si nemůže roli tolik užít, protože si není úplně jistý…

Ty sis se zraněními taky docela užil, co?
Měl jsem jich hodně, to je pravda. Ale nikdy jsem si nepřipouštěl, že bych kvůli nim přestal, prostě jsem věděl, že se dám dohromady a budu tančit dál. Ale zjistil jsem třeba, že pro tanečníka je klíčové, aby měl vyvážené kyčle. Protože když je vyvážené nemá, jako to bylo u mě, zatěžují se kolena, kotníky a riziko zranění je prostě vyšší. Na kolena jsem docela trpěl, ke konci kariéry se přidala záda, se kterými míval problémy i táta… Ale musíš si uvědomit, jak hrozně jsme v souboru makali. Ta nálož byla neskutečná. Docházelo mi to vždycky na nějakých setkáních s bývalými spolužáky, kteří vyprávěli o svých zkušenostech z českých souborů. S tím, co se vyžadovalo po nás v Hamburku, se to nedalo srovnat! Neumeierovy balety jsou maratony! A teď si představ, že je před premiérou jedeš čtrnáct dní v kuse každý den. Ale samozřejmě že jsem měl kolegy, kteří zranění ani nemocní nebyli a jejich těla to prostě vydržela. Pro mě bylo ale klíčové pozitivní myšlení.

Věříš tomu, že psychika ovlivňuje celé tvé tělo a jeho připravenost? Protože já absolutně.
No jasně. Jakmile si řekneš, teď z té piruety spadnu, tak s mnohem větší pravděpodobností spadneš. Pamatuju si, jak jsem tančil Neumeierova Nižinského, což je neskutečný záhul bez ohledu na to, jak fyzicky připravený jsi. Vyrovnaná psychika mi pomáhala to zvládnout, protože jsem se pak mohl opravdu plně soustředit na výkon. Nebrzdily mě pochybnosti nebo nervozita, která ubírá i na té fyzické síle, kterou potřebuješ, abys přežil. Takže dva týdny před představením jsem si vědomě říkal, budu se na to těšit! Nebudu se bát! Je to má vysněná role! A opravdu to fungovalo.

Tys tančil velmi dlouho, takže jsi za tu dobu musel své tělo dokonale poznat. Aspoň já to tak cítím u sebe. A nejen u vlastního těla, ale jsem schopný vidět a upozornit na problém u jiných.
Vypozoroval jsem, že jakmile se dostaneš na vrcholovou úroveň v téměř jakémkoli oboru, ať už jde o tanec, sport nebo třeba hudbu, nároky těla jsou podobné. Musíš být chytrý a správně s ním pracovat. Ve škole nás učili, abychom do všeho dávali spoustu síly, což podle mě není úplně dobré. Během kariéry jsem zjistil, že se silou musíš zacházet rozumně, kontrolovat ji, vědět, kdy ji použít, aby ses neodrovnal. Ale pak je tady kouzlo jeviště. Zní hudba, míří na tebe reflektory a ty máš pocit, že se vznášíš, že tě osvítilo něco nadpozemského. Tohle mi možná teď v normálním životě trochu chybí a vlastně mě mrzí, že běžný člověk něco takového nezažije.

Mně se stávalo spíš to, že jsem na chvíli úplně zapomněl, že jsem na jevišti, a cítil jen nějaké absolutní spojení se vším okolo. Až jsem si musel vědomě říkat, pozor, pořád tady odvádíš výkon, na který se přišli podívat diváci.
Ale to si nemáš říkat pozor. To máš nechat být!

Chybí ti tedy dneska něco ze světa tance?
Jediná věc. Kontakt s lidmi. Když tančíš v nějakém souboru, jsi pořád obklopený lidmi, pořád komunikuješ. Vidím to na své přítelkyni Anabelle, která je houslistkou. Doma hraje a cvičí sama. Jasně, pak máš koncert, kde jsi s celým orchestrem, ale ta příprava je oproti tanci úplně jiná. Jako scénograf jsem taky hodně izolovaný, klidně celé měsíce a mezi ten živý tvůrčí tým se dostanu až těsně před premiérou. Ale my se jako lidi vzájemně potřebujeme, nemůžeme být sami…

Pracuješ jako scénograf, což je obor, který jsi i vystudoval.
Ano, mám magisterský titul. Dokonce jsem ze všech předmětů dostal jedničky.

Tos neměl ani na škole!
Na konzervatoři jsem míval vyznamenání a z tanečních předmětů jedničky, ale určitě ne z teorií… To jsi měl jenom ty, Vašku!

Každopádně velmi obdivuju, že jsi diplom na vysoké škole získal.
Scénografii se věnuju snad dvacet let, dost jsem se toho naučil v praxi a svými pokusy. Pro studium jsem se rozhodl až později. Na jednu stranu jsem si na spoustu věcí přišel sám, ale na univerzitě jsme měli spoustu nových předmětů a seznámil jsem se se spoustou programů a technologií, které mi pomáhají do teď. Třeba teď při tvorbě scénografie k Cyranovi jsem pracoval s principy zlatého řezu a hrozně mě bavilo skrze něj všechno nahlížet a počítat. Pak mám taky moc rád typografii, ve které je česká škola hodně silná a její osobnosti patřily k nejlepším na světě.

Vnímáš nějak svůj věk? Já se ho snažím neřešit, ale prostě cítím, že tělo už tolik nevydrží.
Mám to podobně. Nejvíc si to uvědomuju skrz svoje dvě dcery, kterým je 4,5 a 2,5. Jsem už docela starý táta a ten rozdíl mezi námi je obrovský. A vydržet vedle nich s jejich energií celý den, uhlídat je, když začnou řádit a zlobit, to je poměrně náročné. Teď mi třeba oblepily samolepkami celý stůl, ze kterého to nejde vůbec dolů! Ale jsem šťastný, že je mám.

Vy už jste spolu s Anabelle docela dost dlouho.
Jsme, ale na svatbu jsme pořád neměli čas. Požádal jsem ji o ruku, ale k tomu dalšímu kroku zatím nedošlo. Ale chtěl bych. Začal jsem s vážným vztahem a rodinou pozdě, ale měl jsem velké štěstí, že jsem narazil zrovna na Anabelle. Potkali jsme se při práci v Drážďanech, kde jsem byl pozván k jednomu krátkému filmovému projektu, kde ona hrála na housle. A tam to začalo…

Během své kariéry jsi taky skládal hudbu. Vzpomínám si, jak jsme se pravidelně potkávali v létě v Kodani, kam jste vy přijeli z Hamburku a já z Haagu, jezdívali jsme kabrioletem a pořád nám tam hrály dokola nějaké tvoje dva songy! Skládáš ještě?
Poslední dobou vůbec, ale možná bych se k tomu rád jednou vrátil. Skládal jsem hodně dřív, miloval jsem elektroniku nebo třeba reggae. Začal jsem ty styly napodobovat a podobně jako u scénografie to hodně stálo na zkoušení a hledání.

Choreografické ambice jsi nikdy neměl?
Každý tanečník je podle mě schopný něco málo choreograficky vytvořit. Sám jsem občas měl nápad, zchoreografoval jsem si krátké sólo, ale nikdy jsem neměl ten drajv, který je potřeba. Navíc choreografie je nesmírně těžká práce. A já jsem raději seděl u počítače a skládal nebo si hrál v grafických programech. Doma mám teď třeba i 3D tiskárnu, takže když dostanu zakázku z divadla, můžu si postavit model a do něj stavět scénu.

Co tě teď čeká? Nějaké nové projekty?
Zatím nic. Mám za sebou nabité období. Vytvářel jsem kostýmy a scénografii pro La Stradu, kterou v Londýně produkovala Alina Cojocaru a Johan Kobborg. Což byla docela legrace. Já na La Stradě pracoval v Británii a brácha s Nadinou dělali ve stejné době svoji inscenaci tady v Praze! Pak jsem pracoval zase s Johanem Kobborgem na jeho baletu Napoli a zase jsem tvořil scénografii a kostýmy, což je obrovská hromada práce. A já si hlavně opravdu zakládám na tom, že vždycky a za každých okolností dodržím stanovené termíny, což bylo zrovna u Napoli opravdu velmi na hraně.

Kde hledáš inspiraci? Jako choreograf tuto otázku dostávám často a nikdy nevím, co odpovědět…
Inspirací může být cokoli, i úplná maličkost. S někým se bavíš. Uvidíš nějaký záblesk. Bum. A je to. Ke mně inspirace často přichází náhodně.

Na druhou stranu jí musíš být otevřený.
To ano. U mě je výhoda, že mám na hledání relativně dost času. Můžu si dovolit třeba měsíc čekat. Ale i to je součást procesu. Podobně jako hledání cesty a zjišťování, že třeba původní idea nefunguje nebo se příliš podobá něčemu, cos už někdy viděl.

A schováváš si nápady do šuplíku?
Jasně. A pak je nemůžu najít.

Existuje nějaká osobnost, bez ohledu na obor, která tě v kariéře ovlivnila a na kterou si po letech vzpomeneš?
Takovým mým soukromým bohem je náš scénograf Josef Svoboda. Mám rád minimalismus a potřebuju pravdu, upřímnost a čistotu. Tak jsem to vnímal i u baletu. Chtěl jsem mít čas na přípravu, na nějakou svou rešerši. Bez toho to pro mě nejde. Musíš znát kontext, musíš vědět, proč něco děláš. Pak i inspirace přichází jednodušeji.

A co ambice na kariéru v pedagogice? Být baletním mistrem, učitelem. To tě neláká?
Upřímně, já nemám ambice vůbec žádné. A nikdy jsem neměl, ani jako aktivní tanečník. Někteří kolegové třeba šli za Neumeierem a řekli, kterou roli by si chtěli zatančit, to mě nikdy nenapadlo. Spousta tanečníků vnímá konec kariéry opravdu jako konec jednoho života a začátek nového, ve kterém si stanovují právě nové cíle a ambice. Já to vnímám spíš jako pokračování. Pořád dělám to, co mě baví, užívám si to.

Není ale tajemstvím, že před lety jste byli s Jirkou osloveni s nabídkou stát se uměleckými šéfy Baletu Národního divadla v Praze. To tě lákalo?
Myšlenka převzít vedení souboru v Praze bylo víc bráchovým snem než mým, já jsem se viděl spíše v roli podpory. V té době nám bylo něco přes čtyřicet a oba jsme se blížili ke konci našich tanečních kariér. Brácha dostal nabídku stát se uměleckým ředitelem Baletu Národního divadla v Praze a k tomu jsme měli zajímavé nabídky z celého světa – Jiří jako choreograf a já na scénu a kostýmy, s dvouletými smlouvami. To byl jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl ukončit svou kariéru v Hamburku. Byli jsme opravdu nadšení z možnosti vést soubor, přesvědčeni, že bychom do něj mohli přinést něco nového. Naším cílem bylo vytvořit mezinárodní soubor s bohatým mixem českých a světových děl. Měli jsme chuť to zkusit, ale nakonec z toho sešlo.

Velký návrat do Čech se tedy nekonal. Jak dlouho už jsi vlastně v Hamburku?
Dvaatřicet let. Jiří Kylián říká, že domov je tam, kde máš kamarády. Já mám trochu pocit, že domov nemám nikde. V Německu jsem dlouho, ale pořád se cítím jako přistěhovalec. V Čechách jsem ale zase strašně dlouho nebyl, takže kdo ví, jak bych se tam dneska cítil, jestli by to bylo to vysněné doma.

Kdo je tedy Otta po padesátce? Kluk jako buk?
Já ti nevím… Nevím, kdo je Otta. Spíš ti můžu říct, jaký bych chtěl, aby Otta byl. Přál bych si, aby si věci nebral moc vážně, aby byl klidný a vyrovnaný.
…
No a počkej, kdy bude tobě padesát?

Nikdy!
Je to hrozný… Říkám si padesát, za deset let šedesát a co pak? To už je úplný konec.

Já jsem teď viděl, jak vypadá Brad Pitt a George Clooney, tak myslím, že ještě docela dobrý.
No jo, jenže ti mají ještě vlasy! A ty taky. Ale já už jich moc nemám…

Redakce Tanečních aktualit plánovala k narozeninám připravit rovněž rozhovor s Jiřím Bubeníčkem, z důvodu umělcova extrémního vytížení se však jeho pořízení aktuálně nepodařilo realizovat.

Otto Bubeníček, český tanečník, scénograf, hudebník a kostýmní výtvarník. Absolvoval Taneční konzervatoř v Praze, v roce 1992 získal cenu na Prix de Lausanne, což fakticky odstartovalo jeho kariéru. Následně se stal členem Hamburg Ballett, mezi lety 1997–2015 byl prvním sólistou a představitelem všech zásadních hlavních rolí baletního repertoáru. Po bohaté interpretační kariéře se věnuje scénografii, kterou vystudoval na Univerzitě výtvarných umění v Hamburku. V roli výtvarníka spolupracoval s baletními scénami jako Wiener Staatsballett, Teatro alla Scala, Semperoper Dresden, Staatsoper Hamburg ad. Je držitelem řady prestižních tanečních ocenění, v roce 2016 mu byla udělena cena Ministerstva zahraničí České republiky, je rovněž držitelem Stříbrné medaile hlavního města Prahy. Aktuálně žije s rodinou v Hamburku.