Jiří Horák: „Moc chceš, málo získáš…“

Jiří Horák s Dariou Klimentovou v baletu Don Quijote, Foto: soukr. archiv JH

Autor Andrea Helander Kramešová

Milý Jirko, tvá dlouholetá kariéra sólisty na předních tuzemských i zahraničních scénách byla plná velmi krásných rolí. Začínal jsi v Ostravě, kde jsi vystudoval, pak jsi nastoupil do angažmá v Národním divadle v Praze a posléze v Národním divadle v Brně! Jaké byly tvé začátky? Jak ses dostal k baletu a byla to láska na první pohled?
Pohybové nadání jsem prokazoval už jako malé dítě. Obdivoval jsem gymnastiku, artisty v cirkusu, krasobruslení a samozřejmě jsem všelijaké hvězdy, přemety a špagáty zkoušel o to vehementněji, čím více jsem měl diváků. S baletem jako takovým jsem se setkal až v devíti letech v Opavě, kam jsme se z rodného Vrchlabí přestěhovali. Od mala jsem chodil na hodiny klavíru do LŠU a i v Opavě jsem pokračoval u profesorky Vybíralové, a právě ta, když mě viděla před předehrávkami vytvářet taneční kreace, mi doporučila, ať zkusím rytmiku v téže LŠU. Shodou okolností ten rok otevírali experimentální třídu (později HTŠ) při konzervatoři v Ostravě a já byl přijat už ze čtvrté třídy. V ostravském divadle byl tehdy hezký repertoár. Já jsem poprvé stanul na prknech ostravské scény v závěru baletu Matčino pole, jako „naděje světlých zítřků“.  Baletní soubor intenzivně využíval studentů konzervatoře, a tak jsme se oťukávali a nasávali divadelní atmosféru v operetách. První školní úspěch jsem zakusil na celostátní soutěži v roce 1981, kde jsem jako čtrnáctiletý získal třetí cenu. Následovaly soutěže v Lausanne, Varně. Ještě jako student jsem tančil Benvolia v Romeovi a Julii, Svatební pár a Alberta v Giselle (tehdy sedmnáctiletý!).

A je tu Leningrad, respektive Petrohrad!
Byly to skvělé dva roky nabité baletem, atmosférou historického města a plné nových přátelství. První rok jsem absolvoval ve třídě Konstantina Vasiljeviče Šatilova, druhý u skvělého Borise Jakovleviče Bregvadzeho. Zhlédl jsem celý repertoár v Kirovském a Malém divadle. Zatančit si na scéně slavného Kirovského (dnes Mariinského) divadla jsem měl příležitost hned několikrát. Nikolaj Nikolajevič Serebrennikov si mě vybral pro choreografii Vojín míru a pro další původní balet nazvaný Věčně živí, kde jsem ztvárnil s partnerkou Tatianou Linnik ústřední pár. Bylo ctí zatančit si i s budoucí hvězdou Julií Machalinou duet z třetího jednání Labutího jezera, které s námi studoval sám Konstantin Michajlovič Sergejev. Dalším byl pas de deux podzimu v Čtveru ročních období na hudbu Glazunova a na absolventském představení jsem se uvedl v pas de deux z Korzára.  Po návratu jsem nastoupil zpět do baletu v Ostravě a ve stejné sezoně hostoval v roli Kolase v Marné opatrnosti v Brně. V létě roku 1987 jsem odjel na soutěž do New Yorku, kde jsem byl partnerem Marie Hybešové, a odtud rovnou do Národního divadla. Hned první sezonu jsem vystoupil v hlavních rolích v baletech Louskáček, Romeo a Julie, Labutí jezero, Sylvie, Giselle. Následovala La Sylphide, Spící krasavice a další.

Jaká byla tvá nejoblíbenější role a je něco, co jsi neměl možnost si zatancovat a přitom bys rád?
Během své kariéry jsem měl možnost ztvárnit množství rolí. Je těžké vybrat jen jednu nejoblíbenější. Mezi favority bych řadil Alberta v Giselle, Prince v Labutím jezeře, Basila v Donu Quijotovi. Z těch současných to byly role Mozarta v Baloghově Extázi ducha, Život ve Vaculíkově Životu a smrti. Velmi rád vzpomínám na roli Peera Gynta v koprodukčním představení v Klagenfurtu a Salcburku v choreografii Petera Breuera a také Tamina a Odyssea v Laterně magice. Tancoval jsem prakticky celý baletní repertoár, minula mě snad jen nějaká původní choreografie, multižánrový projekt postavený mi na tělo.

Několik let už vychováváš nové generace tanečníků na pražské Taneční konzervatoři, dostal ses k učení přirozeně, nebo jsi dlouho přemýšlel co po skončení kariéry dělat dál? Vím, že i úspěšně choreografuješ…
Když jsem nastupoval do Brna, byla mi nabídnuta šéfem Zdeňkem Prokešem mimo angažmá sólisty i funkce pedagoga. Po úrazu v roce 2003 skončila má kariéra sólisty a já rád přijal možnost vyučovat na konzervatoři I. V. Psoty klasiku a tanec s partnerem, dále i vedení tréninků v souborech Laterny magiky, Státní opery a Národního divadla. Na Taneční konzervatoři hl. města Prahy působím od roku 2008. S choreografií jsem začínal krátkými čísly většinou na soutěž. První velký balet Dafnis a Chloe jsem vytvořil pro soubor baletu v Brně, následovala řada titulů na českých scénách, hezká byla rovněž spolupráce na operních představeních s režiséry Věžníkem, Otavou, Andělovou-Pletichovou, Štychem.

Stávající generace má možnost přímého sledování celosvětového baletního dění prostřednictvím internetu a sociálních sítí. Mohou sledovat on-line přenosy z předních světových scén takřka v tentýž okamžik, to za našich studijních let nebylo možné… Ty jsi na druhou stranu mohl velké baletní hvězdy tvé doby vidět živě přímo při tvých studiích v Petrohradě i u nás… Vidíš tyto možnosti moderní techniky jako pozitivní přínos pro mladé tanečníky?
Myslím, že ano. Vyhledávání je velice pohodlné, já sám využívám youtube často. Nejvíce mě baví sledovat historické nahrávky starých mistrů, jsou to klenoty, a přestože má dnes balet jiné estetické nároky, tu energii, muzikalitu a nadšení třeba poválečné generace musíme obdivovat! I když kouzlo osobnosti, zážitek živého výkonu v kombinaci s živým orchestrem a atmosférou plného hlediště nezachytí žádná kamera. Proto radši vypněte počítač a běžte do divadla.

Co bys poradil mladým tanečníkům, kteří se chtějí vydat v tvých stopách?
Ve dvanácti letech je velice těžké udělat pevné rozhodnutí a věnovat se osm let studiím. Balet i tanec všeobecně jsou krásné profese, kterým stojí za to, obětovat hodiny tvrdé práce a odříkání. Hlavním předpokladem, kromě fyzických dispozic, je láska k tanci a divadlu vůbec, vytrvalost a odhodlání. Objevujte své tělo, všechny cesty pohybu. Důvěřujte svým pedagogům i sami sobě! 

Vím o tobě, že miluješ operu, kolikrát tě slyším „pobrukovat si“ árie pod vousy. Kdyby ses měl znovu rozhodnout a vybrat si ještě jednou svou profesi, byl by to opět balet?
Kdo ví? Máš pravdu, že jsem jeden čas koketoval s myšlenkou zkusit to v muzikálu nebo opeře, ale i to je umění mládí, a tak zůstávám jen u toho „broukání“. Ale dělám pokroky! V létě jsem absolvoval pěvecké kurzy!

Jaké máš koníčky a jak nejraději relaxuješ?
Miluji výlety. Jsem ochoten a připraven kdykoli skočit do auta a poznávat nová místa, hrady, zámky a samozřejmě divadla. Rád jezdím na kole, in-linech a maluji. Letos jsem dokonce daroval sestře k Vánocům olej na plátně!

Co plány do budoucna? Máš představu, kde by ses chtěl vidět za deset let?
Čas plyne čím dál rychleji, takže deset let uplyne jako voda. Byl bych spokojen, kdyby vše zůstalo při starém, aby mi zdraví sloužilo. „Mnogo chočeš, malo polučiš…“ (Moc chceš, málo získáš…) – to je moje krédo!

Jiří Horák (*23. července 1966) absolvoval konzervatoř v Ostravě, poté studoval dva roky Baletní akademii tance Agrippiny Jakovlevny Vaganovové v Leningradě (Petrohradě). Účastnil se Letní akademie tance v Kolíně nad Rýnem a master classes v New Yorku pod vedením pedagogů, jako jsou David Howard, Diana Cartier či Stanley Williams. Působil jako sólista Státního divadla v Ostravě, Národního divadla v Praze a Národního divadla v Brně. V letech 2003–2010 byl předseda taneční poroty pro udílení Cen Thálie. Momentálně vyučuje klasický tanec na Taneční konzervatoři hl. města Prahy a zároveň se aktivně věnuje choreografii.