Hana Litterová: „Tanec je pro mne všechno. Život, úsměv, radost, ale i slzy. Život s velkým Ž.“

Hana Litterová. Foto: Jan Svítil.

Milá Hanko, učíš na dvou školách, vytváříš choreografie po celé republice, nechybíš na žádném zajímavém tanečním představení, jak to zvládáš, jsi workoholik?
Říkají to o mně mí blízcí, ať už rodina, přátelé nebo kolegové. Ale já to tak necítím. Jednak dělám to, co mne baví, co je můj koníček a také si myslím, že mě žene i velká zodpovědnost k profesi, disciplína, pociťuji jako povinnost se neustále připravovat. To znamená, že když já neučím, tak se sama učím. Stále je potřeba něco nastudovat, získat materiály. Mám diář a odškrtávám den po dni. Ale i přesto mám pocit, že žiji, nestojím na jednom místě a že můj život není jen o práci. Spousta mladých mě překvapí, když řeknou, že se celý víkend nudí. To já neznám.

Pojďme ale trochu zavzpomínat. Byla jsi sólistkou NdB. Tam jsi vytvořila desítky velkých rolí. Jen podle jejich přehledu jsi tíhla spíše k dramatickému projevu, psychologicky prokresleným postavám a ženám obdařeným temperamentem. Jak hodnotíš svou taneční kariéru?
Cítím to úplně přesně tak, jak jsi to popsala. Jako tanečnice jsem měla obrovské štěstí na repertoár, pedagogy i kolegy. Dělaly se velké dějové výpravné balety i kratší kusy, ale vždy byly založeny na nějakém příběhu. Abstraktní balety se tvoří až v poslední době. Měla jsem také velké štěstí na choreografy. Musím zmínit především Libora Vaculíka, který v Brně začínal svou choreografickou dráhu. Tančila jsem snad v desítce jeho baletů a moje hrdinky měly vždy dramatický osud. A to mi bylo blízké tanečně i výrazově ztvárňovat jejich osudy. Bavilo mne zjišťovat si více o těch postavách v literatuře, přemýšlet o konkrétních gestech. I vzhledem ke svým fyzickým předpokladům jsem byla určena spíše pro výrazový tanec.

Za roli Anastázie v Ivanu Hrozném jsi byla oceněna Cenou Thálie za interpretační výkon. V čem byla tato role výjimečná?
Myslím, že všechny balety Libora Vaculíka, ve kterých jsem měla možnost tančit, byly kvalitní a pro mě výjimečné. Nemohu říct, že mi některá role byla bližší vyšší technickou úrovní nebo složitostí ztvárněné postavy. S Liborem jsem začala pracovat opravdu velmi mladá, v osmnácti letech, v prvním roce mého angažmá v divadle. Když vytvářel svou první inscenaci Petrušku pro brněnský soubor, tak jsem poznala jeho styl práce. Byl to postupný vývoj, dlouhé roky mého tanečního zrání. Tak se to asi mělo stát. V Anastázii ale celý můj taneční život vygradoval.

Spolupracovala jsi s řadou významných choreografů. Zažila jsi kromě Libora Vaculíka ještě Luboše Ogouna nebo Zdeňka Prokeše. S kým ti bylo nejlépe a proč?
S každým choreografem je práce tvůrčí, inspirující a přínosná, pokud vás akceptuje jako kolegu, tanečníka, partnera, na kterého může stavět a může se na něj spolehnout. Každý má jiné metody, jiné postupy. Někdo třeba tvoří až na sále, někdo přijde tak připravený, že nediskutuje o tom, jestli by se něco nemohlo udělat jinak. Další má připravenou koncepci, ale vychází z individuality tanečníka. Měla jsem obrovské štěstí na všechny a nikoho nezavrhuji, naopak. Od každého jsem si vzala to, co fungovalo, a tak mohla na sobě neustále pracovat. S Mistrem Ogounem jsem se setkala velmi mladá, to mi bylo devatenáct nebo dvacet let. Ohromná zkušenost. On už měl svůj věk, nadhled, neměl problém říct, co si myslí a co přesně vyžaduje. Bez kompromisů. V komunikaci s tanečníky byl velmi přímý a zároveň důsledný. A já čerstvá absolventka ze školy jsem si těžce zvykala i na jeho styl humoru při práci.

Nepříliš zaznamenané je tvé externí působení v Pražském festivalovém baletu. Mohla bys ho přiblížit?
To bylo nesmírně krásné období, které trvalo asi osm let. Soubor založil v Praze tehdejší tanečník Národního divadla David Slobašpyckij a jádro souboru tvořili vlastně kamarádi. Od roku 1992 jsem se stala stálou členkou. Byl to sezónní zájezdový soubor s osmi tanečníky. Každé léto jsme se potkali v Praze a tam během 14 dnů nastudovali repertoár na konkrétní turné. A pak jsme cestovali. Soubor se stal úspěšným, získal i svého osobního manažera Simona Glasse. Já jsem tam tančila spolu se svým bývalým manželem Karlem Litterou a tehdejší šéf brněnského baletu pan Zdeněk Prokeš nám toto hostování umožňoval i během divadelní sezóny. Snad kromě Austrálie, Jižní Ameriky a Japonska jsme objeli celý svět. Na repertoáru byly současné choreografie Slobašpyckého nebo hostujících choreografů. Jeho styl byla neoklasika a večer byl většinou složen ze tří částí, které se různě obměňovaly.

Kdy ses poprvé rozhodla vytvořit samostatně svou první choreografii a co tě přivedlo na tvůrčí cestu?
Začalo to dívčím snem. Když jsem slyšela hudbu, okamžitě se mi začaly skládat kroky, vytvářet příběh. Hudba je pro mne hlavní motivací. V Plzni byla vyhlášena choreografická soutěž a já jsem to prostě zkusila. V roce 2001 jsem soutěž vyhrála, a ještě dostala cenu za nejlepší choreografii i interpretaci. Dnes už si nevzpomenu na titul. Jen vím, že volná choreografie byla vytvořena na jazzovou hudbu pro tři páry. Na základě tohoto úspěchu mi Zdeněk Prokeš nabídl možnost vytvořit choreografii, která by se stala součástí repertoáru baletního souboru. Jednalo se o složený večer na hudbu českých skladatelů a já jsem si vybrala Symfonické fantazie od Bohuslava Martinů.

Jsi držitelkou i významného ocenění za choreografii Balady. Je to tvá „srdeční“ záležitost?
Balady získaly Cenu za autorské dílo v rámci Soutěžní přehlídky současné taneční tvorby a Cenu Sazky a Divadelních novin za režii a choreografii v kategorii taneční umění. Hrály se také později v Ostravě. Práce na nich se Zuzkou Lapčíkovou mě opravdu vtáhla. Scénář jsme vymyslely společně. Všechno šlo tak nějak samo. Příprava, studování, realizace, sžití se s živou kapelou, která byla vždy součástí každého představení… a klaplo to. Od tanečníků jsem dostala zpětnou vazbu v tom, že šlo o jejich první setkání s civilním herecko-tanečním projevem. Nebyla to taneční pantomima, bylo to bližší k činohře, zdůrazňovala se přirozenost v detailu, gestu, pohybu, výrazu. A všichni tanečníci byli skvělí po všech stránkách!

Jako choreografka spolupracuješ s předními baletními soubory, činoherními divadly, operou, muzikálem. V jakém žánru vidíš své bytostné uplatnění?
Jednoznačně v tanečním světě. Tam jsem sama za všechno zodpovědná, má fantazie může svobodně a široce pracovat. Když spolupracuji na choreografii v jiných oblastech, jen plním úkoly. Musím samozřejmě poslouchat režiséra a vystihnout jeho představy. Někdy se stane i to, že hned nepochopím jeho zadání a myšlenku, je třeba pak spoustu věcí přepracovat a to je pro mne obtížnější. Není to méně zajímavá práce, ale je často psychicky náročná až stresující. V určitý moment musím hned aktuálně reagovat a já potřebuji přípravu, čas si ty změny promyslet a přemýšlet o novém pojetí. Neříkám, že si připravím dopředu krok za krokem, ale kostra koncepce choreografie musí být hotová před vstupem na taneční sál.

Já osobně sleduji tvou práci a myslím, že jako choreografka máš nejblíže k neoklasice. Nemýlím se?
Ano. Mám ráda, když pohyb vychází z čistoty klasického tance, to znamená, že vychází z její techniky, má „propnutost“ a linku. V současném tanci není vše tak striktní, není tam akademičnost v provedení prvků. Je potřeba tu linku občas zrušit, vtočit, nahrbit se, nebýt stále krásní, použít civilní projev… Tato kombinace mi vyhovuje.

Jaký je tvůj manuál pro vytváření choreografie made in Hana Litterová?
Používám dva principy. Buď uslyším hudbu a ta mne na první pohled zaujme, nechá ve mně obrovský dojem a pak přijde nápad. Nebo v sobě nápad nosím a snažím se naposlouchat hodně skladeb a hledám, která by s ním mohla korespondovat.

Dovol, abych ti pogratulovala ke tvé nedávné habilitaci na brněnské JAMU, kde jsi získala titul docentky. Čeho se tvá práce týkala?
Tématem byla choreografická tvorba v různých tanečních žánrech a stylech v různých představeních – v baletu, opeře, činohře, operetě, muzikálu. Týkalo se to mé vlastní choreografické tvorby.

Mohla bys trochu víc přiblížit své pedagogické působení na JAMU?
Na JAMU jsem začala učit před devatenácti lety, v roce 2001, jako externí pedagog, když mi byla nabídnuta spolupráce od Jany Janěkové, která byla tehdy vedoucí ateliéru muzikálu a potřebovala se studenty připravit absolventské představení Chicago a hledala choreografa, který by jí pomohl. Byla v přátelském vztahu se Zdeňkem Prokešem, mým tehdejším baletním šéfem, a ten mě doporučil. A pak už jsem u Jany zůstala jako pedagog na repertoár. V současnosti kromě ateliéru muzikálového herectví působím i v ateliéru tanečního a pohybového divadla a výchovy, tam jsem pedagogem techniky klasického tance. Je to pro mě zase úplně jiný rozměr. Učím, jak učit. Mě to moc baví a posouvá i jako samotného pedagoga na taneční konzervatoři, protože se vracím zpět k úplným základům taneční techniky a to mě nutí přemýšlet o návaznosti skladby výuky jednotlivých prvků, o jejich vývoji i významu.

Jsi pedagogem klasického tance a scénické praxe na brněnské taneční konzervatoři. Sama jsi tuto školu vystudovala. Změnilo se něco od tvých studentských let?
Změnil se systém výuky. Když jsem začínala studovat, opravdu se tančilo jinak. Jednodušeji. V každém oboru se všechno vyvíjí a to je správné – přirozený vývoj. To se stalo i v klasickém tanci. Také je to dáno tím, že se otevřely hranice a my máme možnost vidět vývoj různě po světě. Zajedeme si na představení, sledujeme Youtube, videa a uvědomujeme si, v čem je to jiné. Já jsem nesmírně ráda, že se balet vyvíjí a že nezkostnatěl. Stále sice používáme metodiku paní Vaganovové, která je velmi precizní a jedinečná, ale styl výuky a nároky na studenty se výrazně posunuly. A také se používá víc tanečnosti, civilnějších výrazových prostředků.

Když jsem já před několika lety začala působit na brněnské taneční konzervatoři, docela mě zarazilo, že z každého ročníku se do taneční profesionální praxe dostane jen minimum absolventů. V čem vidíš problém?
V konkurenci. Když jsem absolvovala já, tak nebyly otevřené hranice a naše baletní soubory byly složeny pouze z českých tanečníků. To se změnilo. Tanečníci mohou působit po celém světě, protože nepracují s řečí. Další záležitostí je míra talentu. Dříve mělo studium na taneční konzervatoři obrovskou prestiž. Dnes to tak bohužel není. Jako tanečník nemáte po ukončení kariéry velkou perspektivu. Znám spoustu šikovných amatérských tanečníků, kteří tanec nesmírně milují, ale nechtějí ho dělat jako svou profesi. U baletu zůstanou jen ti největší nadšenci, ti, kteří si život bez tance neumí představit. Je to možná i výchovou v rodině, nastavením jiných životních priorit.

Jak bys viděla ideální výchovu profesionálního tanečníka?
Myslím si, že balet je velmi podobný vrcholovému sportu. Úplně ve všem – v přípravě, v tréninku, v odříkání, disciplíně. Tanec se musí stát součástí vašeho života. Nejde ho dělat okrajově nebo zájmově. Pokud to student splňuje a v hloubi své duše přijme, tak má nakročeno k úspěšné kariéře. Ovšem i za předpokladu patřičných fyzických dispozic a pohybového talentu. Musí mít pokoru, touhu a lásku k tanci a i určitou „tichost“ – ta je důležitá v tom, že umí a chce poslouchat a naslouchat. Měl by mít touhu se vyvíjet a zlepšovat. A pedagog by pak měl studenta každodenně podporovat. Neshazovat ho, říkat mu připomínky, ale neničit.

Čím je pro tebe tanec?
Tanec je pro mne všechno. Život, úsměv, radost, ale i slzy. Život s velkým Ž a vše, co k němu patří. Není to jen krása a štěstí, je tam i bolest.

Jak ses vlastně dostala k tanci?
Začala jsem s tancem na ZUŠ paralelně s moderní gymnastikou v pěti letech. Od narození jsem měla problémy s kyčlemi. V naší rodině nikdo k tanci netíhnul. Byl to tedy ortoped, který mi doporučil balet, abych ty kyčle vytáčela a uzdravila se. Mě to hodně bavilo a za pět let se kyčle zlepšily natolik, že mě vzali na taneční konzervatoř.

Jak se na tobě „psychicky“ podepsala tvá taneční kariéra?
Vystihují to mí přátelé, kteří mě znají a občas mi řeknou, že jsem jak z jiného světa. To je pro mne hodně charakteristické. Opravdu jsem pohlcena svou prací. Chci se poučit, pokochat, smát se a dojímat, mám ráda emoce.

Svou profesi bych ale určitě neměnila, vždy bych chtěla být tanečnicí. Mohu říct, že bych to celé ráda znovu absolvovala. Tanci se věnuji již 45 let a po tak dlouhé době zjišťuji, že jsem určitým způsobem omezená ve všeobecném přehledu a informovanosti v různých oborech. A to se myslím stalo tím, že jsem tančila úplně odmalička, věnovala jsem této profesi opravdu veškerý svůj čas pracovní, ale i ten volný, a tudíž na získávání všeobecného přehledu nebyl čas ani energie. Čím jsem starší, pociťuji to jako handicap. Na jednu stranu mne mrzí, že jsem stále ponořená pouze do světa tance, ale na stranu druhou je to svět krásný, který mne činí šťastnou, a stále to cítím jako obrovské naplnění.

Můžu se zeptat i trochu na soukromí? Tvým manželem byl bývalý tanečník a současný dramaturg Baletu NdB Karel Littera. Máte spolu dceru Veroniku. Co dělá, také tancuje?
Náš vztah s Karlem byl velmi krásný a intenzivní, protože jsme byli partneři jak v osobním životě, tak v tanci. Veronika však netancuje vůbec. Jako by byla z jiného vrhu. Má ráda tanec i divadlo, ale naštěstí zjistila už velmi brzy, že tanec bolí. Začala se soustředit na jiné věci. Věnuje se historii a politice a momentálně studuje prvním rokem na univerzitě v Manchesteru. Již od svých patnácti let si šla cíleně za svým.

Jak odpočíváš a stíháš i nějaké jiné koníčky, které by se nepojily s tancem?
Moc ráda chodím plavat. Vodu miluji, stejně jako slunce a teplo a cestování. Ale do divadla vlastně chodím i relaxovat. Sleduji nejen tanec, ale i operu. Je to můj druhý nejoblíbenější žánr. A čas na své milé, blízké a milující se také velmi snažím hledat a najít.

Vím, že hodně sleduješ taneční dění. Kam se podle tebe ubírá současný tanec u nás a ve světě?
Ještě před nedávnem byl obrovský boom abstraktního tance. Ale jako divák bych si přála více dějových baletů. Mám nesmírně ráda, když odcházím z představení zasažena. Jakýmkoli způsobem. Buď mne pobaví, nebo dojme, ještě několik hodin o tom přemýšlím. Takových baletů však není moc. Přála bych si, aby se repertoár divadel vyvážil. Klasické balety jsou krásné. Ty miluji a obdivuji. Jsem přesvědčená, že nikdy nevymizí. Přála bych si, aby i současná představení měla čitelný příběh a aby zůstaly emoce.

Máš nějakého oblíbeného choreografa nebo soubor?
Stala jsem se fanynkou skupiny Losers Cirque Company. Když jsem viděla v Praze jejich první představení, byl to pro mne zážitek roku. Protože tam se pojí úplně všechno – nápad, myšlenka, příběh, hudba, výkony. Není to jen o akrobacii, která je úžasná, ale představení dojme i pobaví, je zde propojení s tancem na velmi dobré úrovni, má to blízko k divadlu. Také obdivuji našeho mima Radima Vizváryho. Toho je také třeba vidět naživo. Když jsem viděla jeho představení Sólo nebo VIP, uvědomila jsem si, že pantomima vůbec není přežitek. Kdybych byla v aktivním tanečním čase, něco z toho bych si přála zkusit.

Kde vidíš Hanu Litterovou za deset let?
Budu opravdu ráda, když se za deset let budu ještě hýbat nějakým slušným, obstojným způsobem, že se každé ráno probudím a vstanu, i když mne tělo bude bolet. Že budu mít tu energii dostavit se třeba na taneční sál, vést hodinu a načerpat tak pro sebe radost.

doc. Hana Litterová (roz. Svobodová, narozena 28. 3.1970)

Je absolventkou Taneční konzervatoře Brno (1988). Hned po ukončení studia získala angažmá v Baletu NdB, kde byla od roku 1991 sólistkou a zanedlouho se stala jednou z nejvýraznějších osobností zdejšího baletu.

Během svého dvacetiletého tanečního angažmá vytvořila desítky hlavních rolí klasického i současného repertoáru – mimo jiné Sněhurka (Sněhurka a sedm trpaslíků), Julie (Romeo a Julie), Zobeida (Šeherezáda), Esmeralda (Notre-Dame de Paris), Alžběta Gajlorová (Les Biches), titulní role v baletech Edith Piaf, Příběh o Tristanovi a Isoldě, Marie Stuartovna, Viktorka. V roce 2002 byla oceněna Cenou Thálie za roli Anastázie v Ivanu Hrozném, nominace na tutéž cenu získala za role Zobeidy v Šeherezádě, Hany Glawari (Veselá vdova), Anny (Batalion) a za titulní taneční roli ve scénickém oratoriu Jana z Arku na hranici. V letech 1992–1999 externě působila v Pražském festivalovém baletu.

Od počátku nového tisíciletí, kdy získala 1. cenu a Cenu pro nejlepšího účastníka soutěžní choreografické přehlídky v Plzni, se intenzivně věnuje choreografii. V roce 2006 absolvovala na brněnské JAMU studium taneční pedagogiky a v současnosti vyučuje na Taneční konzervatoři Brno a na JAMU klasický, scénický a moderní tanec. V roce 2019 proběhla její habilitace na JAMU, kde se stala docentkou.

Jako choreografka spolupracovala s ateliérem muzikálu JAMU, činohrou Mahenova divadla, Divadlem U stolu, Městským divadlem v Brně, divadlem Radost, brněnskou Komorní operou, se Znojemským hudebním festivalem i s PKB. Spolupracovala také s divadly v Plzni, Olomouci, Ostravě, s pražským Bohemia baletem a dalšími. Pro baletní soubor NdB vytvořila dvě choreografie Symfonické fantazie a Balady – tato inscenace byla vyhlášena Českou baletní inscenací roku, získala prestižní Cenu Sazky a Divadelních novin za režii a choreografii v kategorii umění.