Eva Horáková: „Život je opravdu krásný v každém věku.“

Eva Horáková. Foto: Lucie Kocourková.

Autor Kristina Soukupová

Jaké byly vaše taneční začátky v Bratislavě?
V sedmi letech jsem viděla představení s Liborem Vaculíkem, který byl v té době sólistou Baletu Slovenského národního divadla. Pamatuji si, že to byla Popelka, a od té doby už jsem nic jiného než balet nechtěla dělat. Chodila jsem na všechna Liborova představení, on sám ví, že byl takovým mým spouštěčem. Chtěla jsem dělat balet, protože se mi velmi líbilo, jakým způsobem se Libor hýbal. A zrovna tehdy se v Bratislavě otvírala už kompletní taneční konzervatoř. Do té doby se učilo na různých místech. Já měla štěstí, že jsem v osmdesátém roce nastoupila přímo do prvního otevřeného ročníku. A pak už to bylo jednoduché, už jsem jenom dělala, co jsem milovala. Po skončení studií jsem byla čtyři roky v baletním souboru SND, ještě za Karla Tótha, který mě přijímal.
Libor Vaculík potom dělal v pražské Laterně magice Kouzelnou flétnu, pozval mě na hostování a já už v Praze v souboru Laterny magiky zůstala. Velmi se mi tam líbilo, jezdili jsme po světě a setkala jsem se spoustou zajímavých lidí. Bylo to pro mě zase něco jiného než klasický balet.
Z Francie pak přijel Jean-Pierre Aviotte a také si mě, podobně jako Libor, vzal do svých představení. Dělal Odyssea, potom Casanovu – bylo to krásné a kreativní období, kdy jsem tančila sólové party. Tito dva muži v podstatě stáli za tím, že jsem byla u baletu šťastná.

Tančila jste sólové role v mnoha inscenacích Laterny magiky. Na které nejraději vzpomínáte?
Mám velmi silný vztah k inscenaci Graffiti a ráda vzpomínám na spolupráci s Petrem Zuskou na duetu Les Bras de Mer. Nedávno jsem to i Petrovi říkala, že dva nejkrásnější duety, v kterých jsem tančila, byly jeho Lyrická a Les Bras de Mer, který se stavěl na mě a Pavla Knolleho. Byla to nádherná spolupráce. Tančila jsem ho pak dalších deset let, za což jsem byla velmi vděčná. Málokdy můžete říct, že jste si nějakou roli opravdu zatančili, a já tu možnost měla. Podobné to bylo třeba i s Casanovou Jean-Pierra Aviotta, to jsem tančila snad patnáct let. Při přípravě Graffiti jsme byli všichni mladí, Vašek Kuneš, Jirka Bubeníček, ráda na ten tvůrčí proces vzpomínám, stejně jako na práci s novými technologiemi. Myslím, že i soubor byl na to připravený a dobře pracoval.

Vy jste se v letech 2005–2009 stala jeho vedoucí. Bylo to hodně jiné, najednou soubor řídit, poté, co jste sama byla jeho členkou?
Nebyl to pro mě zas až tak zásadní zlom, jelikož jsem už u představení Petra Zusky i Jean-Pierra Aviotta asistovala a poté v jejich nepřítomnosti zkoušky i vedla. Byla jsem k šéfování souboru doporučena, ale samozřejmě nemůžu říct, že to pro mě bylo snadné. Najednou se prostě ocitnete na druhé straně. Dál jsem tančila, ale když jsem byla na jevišti, říkala jsem si: „Celý soubor se na tebe dívá a ty musíš ukázat, že to, co po něm požaduješ, lze udělat.“ Musela jsem se dvakrát víc snažit a jít příkladem – když to dokážu já, dokážete to i vy. Tím, že to byl soubor, který jsem už znala, bylo to pro mě snadnější a přechod byl tedy příjemný. Byla to ale i zátěž, musela jsem se připravovat jako aktivní tanečnice a pak ještě připravovat i soubor a nést zodpovědnost za představení, ne jen sama za sebe. Někdy to byly stresové chvíle, ale to má každý vedoucí.

S přechodem Laterny magiky zpět pod Národní divadlo jste přešla do nové role, a to mateřské...
Mám pocit, že u mě ty zlomy v životě měly vždy klidný a přirozený průběh. Tím, že jsem v roce 2009 čekala miminko, brala jsem to tak, že už jsem se napracovala dost a že přichází jiné období. Šéfování převzal Pavel Knolle, můj dlouholetý kolega a taneční partner.

Tančit jste ale po narození svého syna ještě chtěla?
Ano, chtěla a tančila jsem. Syn byl moc hodný a dalo se to skloubit. Když člověk chce, tak si to prostě nějak zařídí. Já tanec tak miluju, že jsem si nedokázala představit, že bych s ním skončila. Byla jsem šťastná, že mě po porodu znovu oslovili, abych v Laterně tančila. Velmi jsem si toho vážila a udělala vše pro to, abych se mohla na jeviště vrátit. Říkala jsem si, že ve čtyřiceti to ještě dám, a opravdu to šlo.

Jak jste se cítila na jevišti potom, co jste se stala maminkou?
Před dítětem jsem si vždy myslela, že mým největším štěstím je být na jevišti, slyšet potlesk. To bylo pro mě nejkrásnější, co jsem kdy zažila. Ale potom, co se narodil můj syn, se divadlo trochu posunulo, nejkrásnější pocit pro mě najednou byl být se synem. Role pak člověk také prožívá jinak, uvědomuje si spoustu věcí. Do té doby jsem prostě stále tančila, měla jsem třeba osmdesát představení za rok a byla jsem ráda, že si opravdu zatančím. Po porodu jsem si každé představení velmi užívala, protože jsem nevěděla, kolik jich ještě budu mít, po čtyřicítce přece jen člověk nemá jistotu.

Můžeme vás vidět na jevišti i dnes?
Ano, ale to už je jen takové příjemné účinkování v operách Národního divadla, kdy člověk nemusí myslet na nějaké piruety. Někdy se také stane, že mi někdo z tanečníků onemocní, a tak musím zaskočit. Jsem pak ráda, že jsem ještě ve formě. Velmi ráda tančím třeba v Rusalce.

Jste tedy opět vedoucí souboru, teď ale operního baletu Národního divadla.
S jevištěm Laterny magiky jsem se rozloučila, když byly synovi dva roky, jelikož jsem již tehdy dostala nabídku vést operní balet ND. Jeho dosavadní šéfka Alenka Reisnerová odcházela do důchodu a hledali náhradu. Byla jsem za tuto možnost moc ráda, protože jsem zase pozvolně přešla k jinému žánru, ale zůstala u baletu. S operou se mi otevřel nový svět, potkávám jiné lidi a poznávám odlišnou hudbu. V Laterně jsem zodpovídala za celé představení, nic jiného tam nebylo, jen balet. Tady jsme součástí operního představení, což je příjemné v tom, že nenesu celou zodpovědnost. Jen dotváříme, děláme to hezké. I tanečníci operního baletu už jsou srovnaní, vědí, co chtějí. Spolupracujeme se spoustou skvělých režisérů a choreografů. Hraje nám živý orchestr, musíme vnímat dirigenta, to jsem v Laterně nikdy nezažila. Tam jsem celých těch dvacet let tančila na nahrávku, takže je to úplně jiný zážitek.

Jakým způsobem vlastně operní balet funguje, je to stálý soubor?
Když jsem nastoupila, tanečníci byli zaměstnanci divadla. Po čase ale přešli na externí smlouvy. Jsou tedy najímaní na jednotlivá představení. Základ souboru zůstal, někdy se dělá konkurz a podle potřeb inscenace bereme další tanečníky. Zkoušky a tréninky máme každý den, aby tanečníci zůstali v kondici, bez toho by to nešlo. Je to pro ně v dnešní době těžké. Jak se teď vůbec nehrálo, zůstali vlastně bez prostředků a museli si najít jinou práci. Nevím, jak to budeme dělat od září, tanečníci nejsou tak dobře zaplacení, aby si mohli dovolit dělat pouze operní představení, musejí to kombinovat s jinou prací. A když se jim třeba stane úraz, nemají nic, protože nejsou zaměstnanci. V dnešní době to není nic jednoduchého.

Láká vás i pedagogická činnost?
Úplně na ni nemám časovou kapacitu, jsem vytížená prací v Národním divadle, kde jsem často celý den a pak ještě večer na představení. Občas učím malé děti a určitě si myslím, že je dobré předávat taneční zkušenosti dál. Ale přece jen mám desetiletého syna a práce v operním baletu mám dost. Zatím tedy nijak pravidelně neučím.

Jste stále aktivní, povězte, jak nejraději relaxujete?
Bydlím za Prahou, takže ráda pracuju na zahradě. Nejlépe si odpočinu při procházkách se psem a na své zahradě.

Ohlížíte se ráda v souvislosti se svými letošními kulatými narozeninami do minulosti?
Nějak si ten věk neuvědomuji, necítím se na něj a ani jsem nechtěla nijak slavit. Třeba ve třiceti jsem si myslela, že se blíží konec kariéry, ale naopak musím říct, že co desetiletí, tím to bylo krásnější a krásnější. Život je opravdu krásný v každém věku, já si vůbec nestěžuju. Mám úžasné lidi v souboru, krásná představení. Syna jsem sice měla až ve čtyřiceti, ale předtím jsem si zase opravdu nádherně zatančila. Pokud vůbec bilancuji, tak si prostě říkám, že jsem si to užila a ničeho nelituju. Měla jsem štěstí na choreografy i taneční partnery a jsem vděčná, že u tance, který miluji odmalička, stále jsem. To, že můžu předávat zkušenosti souboru, být i na jevišti a potkávat se s lidmi, mě velmi naplňuje. Jsem ráda, že jsem toho Libora Vaculíka na jevišti tehdy jako malá holčička viděla.

Eva Horáková

Narozena 9. července 1970. Talentovaná, tvárná tanečnice s výrazným a citlivým projevem v klasickém i současném repertoáru je původem z Bratislavy, kde v roce 1988 absolvovala Tanečné Konzervatórium Evy Jaczovej. Čtyři roky byla členkou Slovenského národného divadla a od roku 1992 byla členkou Laterny magiky. Jako sólistka zde interpretovala např. Paminu ve Hře na kouzelnou flétnu (1992), Ariadnu v Minotaurovi (1993), roli Penelope a Nausikaé v Odysseovi (1993) či Angeliku v Casanovovi (1995). Za rok 2002 byla nominována na Cenu Thálie za výkon v inscenaci Graffiti (choreografie Petra Zusky Les Bras de Mer). Tančila rovněž náročné party v Hádankách (1996) a Zrcadlovou ženu v Pasti (1999).

Kromě Laterny magiky dále hostovala v Pražském komorním baletu (Svatby, Slovanské dvojzpěvy) a Divadle F. X. Šaldy v Liberci (Carmen, Peer Gynt). Spolupracovala také se souborem La Compagnie Commun Instant francouzského choreografa Jean-Pierra Aviotta. Na celostátní baletní soutěži v Praze 1990 získala 1. cenu a v roce 2005 získala cenu Philip Morris Ballet Flower Award pro nejlepšího baletního umělce ČR.

V letech 2005–2009 zastávala funkci šéfa souboru Laterny magiky. V současnosti je vedoucí operního baletu Národního divadla.

Zdroje:
Národní divadlo Praha
Holeňová, Jana (ed.). Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima. Praha: Divadelní ústav, 2001.