„Člověk prostě musí zatáhnout ruční brzdu,“ říká Jana Burkiewiczová k pozastavení činnosti svého souboru Burki&com

Jana Burkiewiczová.

Autor Josef Bartoš

Přesně na prvního máje jste na sociálních sítích oznámila, že váš soubor Burki&com pozastavuje činnost kvůli snížení grantové podpory. Změnilo se od té doby něco, nebo vaše stanovisko stále trvá?

Nezměnilo se vůbec nic. Vzbudilo to ale nemalou pozornost a upřímně mě potěšilo, že za námi stojí nejenom tým kreativních lidí, kteří naše uskupení tvoří, ale i samotní diváci, což je takový hnací motor. A nebyla to pouze laická veřejnost, postavilo se za nás i několik odborníků, což považuji za naprosto zásadní.

Někdy mám pocit, že ten, kdo dostatečně nekřičí, tak není skrze svou práci vyslyšen. Dříve jsem totiž věřila, že za nás má hovořit naše tvorba, ale zřejmě to nestačí. Když budeme mlčet, když na tu vážnou situaci, v níž se nachází profesionální tanec, neupozorníme, nikdo si našich problémů nevšimne a vše se bude zdát v pořádku. Momentálně mám tendenci věci více pojmenovávat.

K jak výraznému finančnímu poklesu ve vašem případě došlo?
V případě ministerstva kultury se jedná o téměř 50% snížení vůči minulému roku.

O jakých částkách se tu bavíme?
Nyní, tedy v polovině roku, víme, že máme dostat dotaci od ministerstva kultury 450 tisíc korun. Ráda bych ale poznamenala, že i kdybychom dostali stejný obnos jako minulý rok, tedy 800 tisíc korun, i tak by to bylo málo. S takovými částkami není chod profesionálního souboru udržitelný a už vůbec se nemůžeme bavit o dlouhodobém výhledu. Taková situace není udržitelná ani v řádu několika měsíců.
Na ministerstvu kultury nám bylo vloni doporučeno, abychom přešli z s.r.o. na zapsaný ústav, abychom mohli žádat dotaci na celoroční činnost. Zástupci ministerstva argumentovali, že to je jeden z důvodů, proč se pak přidělené dotace pohybují v nižších číslech. Udělali jsme tedy vše pro to, abychom mohli žádat o grant na celoroční činnost. Letos jsme obdrželi polovinu loňské dotace, a navíc si nemůžeme ani odečíst DPH, což je další reálné snížení rozpočtu. 

Jaký je hrubý roční rozpočet tzv. nezávislého profesionálního souboru?
Kdybychom se bavili o reálných částkách se vším všudy a o skutečném profesionálním souboru v počtu zhruba deseti tanečníků, pak se tu bavíme o rozpočtu dvou desítek milionů korun ročně. O takových číslech se však ani neodvažujeme přemítat, protože v českém kontextu neexistují prostředky ani programy, které by umožňovaly profesionalizovat soubory na nezávislé scéně. A právě proto, že tento systém už známe, snažíme se vše redukovat na absolutní minimum, abychom byli schopni hrát projektově. To s sebou ale přináší velmi složitou situaci, v níž jakákoliv kontinuální práce je prakticky nemožná.
Stačí si uvědomit, že naše představení připravuje kolem třiceti lidí a aktivně se na něm vedle produkce a techniky podílí šest až osm tanečníků. Realitou je, že většina z nich pracuje za symbolické peníze nebo na bázi dobrovolnictví.

Když se tedy bavíme o projektovém souboru s jednou premiérou ročně, do jaké míry se rozpočet dá skutečně redukovat?
Na udržení repertoárového souboru to vychází zhruba kolem čtyř milionů. A z toho máme tedy těch 450 tisíc korun…

To jste tedy zhruba na 10 % z celkové částky. Proč si myslíte, že jste nezískala vyšší podporu?
To bych sama ráda věděla. Člověk v takové situaci prostě musí zatáhnout ruční brzdu, protože to hraničí s tím, co na svých bedrech unese. Chci se dovědět, proč se to stalo, protože chci dále tvořit. Za posledních sedm let mé grantové historie jsme nikdy nedostali vyloženě negativní feedback. Zpětná vazba je povětšinou pozitivní, referuje se o etablovanosti souboru a dobrých výsledcích. Nikdy nám ale nebylo naznačeno, že bychom v něčem chybovali nebo že bychom vybočovali z kulturní politiky Ministerstva kultury.

Pokud vím, tak zrovna na ministerstvu kultury je možnost slyšení s grantovou komisí. O této možnosti jste uvažovali?
Ano, máme to v plánu. Rádi bychom vyvolali nějakou debatu.

Máte pravdu, že zpětnou vazbu představují pouze přidělené body v prvním kole a výsledná částka v druhém kole, z čehož si člověk mnoho neodnese. Často se ale v této souvislosti také skloňuje fakt, že pražských souborů a projektů žádajících o podporu je velmi mnoho a peníze nedostačují. Myslíte, že třeba i toto ovlivnilo letošní výsledky?
To jsou všechno velmi důležité otázky, ale osobně na ně nedokážu odpovědět. Nemohu totiž hodnotit své kolegy, nečetla jsem jejich žádosti. Myslím ale, že ten problém má mnohem hlubší kořeny – například nerozumím tomu, proč v oblasti činoherního, ale i loutkového divadla existují příspěvkové organizace, nicméně v oblasti současného tance si nevybavuji ani jednu. To prakticky znamená, že veškeré financování současného tance je závislé na grantovém systému, který ale nedisponuje dostatečným rozpočtem, aby zvládl podpořit rozvoj všeho, co do této oblasti spadá, tedy od umělecké tvorby souborů, přes provoz divadel až po konání festivalů. Ta podpora je zcela nedostatečná a nesystémová.

Nebylo by možné získávat peníze i mimo grantové výzvy, tedy sehnat nějaké sponzory?
Ta představa jednoduše není reálná. Obzvláště v této době, kdy kolem nás zuří válka a svět se probouzí z koronavirové pandemie, mecenášství u nás nemá zrovna nejlepší vyhlídky.
Navíc obor současného tance není dostatečně propagován jako celek, neexistují nástroje jak obor pro mecenáše zatraktivnit. Většina produkci je miniaturních, cílících na menšinového diváka. Podpora větších projektů, které by měly potenciál sponzory oslovit, neexistuje. A přitom právě investice do větších produkcí a jejich propagace mohou mít větší dosah u lidí a tím i potenciálních sponzorů, kteří by následně mohli celý obor zase posunout dále.

Máte tedy zkušenosti s mecenášstvím současného tance?
Moje snahy o sponzoring logicky narážejí na nedostatečnou viditelnost a velikost toho, co děláme. Nemám totiž mecenášům co nabídnout. Stačí se podívat na počty sledujících na Instagramu u zahraničních souborů a u našich. To srovnání zájmu je zdrcující.
Nicméně nechci být v pozici někoho, kdo žadoní o peníze. Věřím, že tanec je atraktivním oborem, který má divácký i společenský potenciál, a to v mezinárodním rozměru, musí ale dostat do svého začátku dostatečný kapitál, aby se mohl rozvíjet. Na poloamatérské bázi, na které u nás pracuje většina souborů, se nikam dál neposuneme.

Vraťme se ještě na chvíli k vašemu souboru. Co pro vás snížení reálně znamená? Co se nyní stane nebo už stalo?
Rušíme chystané premiéry pro tento rok a pokusíme se udržet na repertoáru dvě inscenace. Zároveň ale nemůžeme reprízovat neustále, protože publikum v Praze je velmi malé. Proto vidím jako jedinou možnost hrát v zahraničí nebo v rámci festivalů, tam nyní namíříme veškeré naše síly.

Dokázala jste vůbec někdy zaměstnat tanečníky?
Když mi někdo tuto otázku položí, tak se vždycky rozesměju, protože už mi to zní jako vtip. Nikdy jsem to nedokázala, nedokázala jsem zaměstnat vůbec nikoho ani na zkrácený úvazek.

Dá se vůbec v České republice uživit jako choreograf nebo choreografka současného tance?
Já se tak živím. Ale není to pouze umělecká sféra, ale také komerční, díky které se pak mohu vracet k té umělecké. Pokud bych brala v potaz pouze Burki&com, tak v rámci svého vlastního souboru bych se určitě neuživila.

A baví vás ty komerční projekty, nebo je děláte jenom proto, abyste mohla tvořit na umělecké scéně?
Mně se naštěstí podařilo většinou narazit na skvělé klienty. Na to, že jsou to všechno objednávky na zakázku, tak mám velkou svobodu. A baví mě to. Potkávám se často i se zajímavými lidmi, které pak oslovuji ke spolupráci v rámci Burki&com.
Komerce sama o sobě není nic špatného, je to způsob komunikace klienta se svým publikem, zákazníkem. Příběh je zadaný, ale možnosti, jak s ním pracovat, jsou mnohé. Takové, jaké bych si přála mít ve své autorské tvorbě.

Po tom všem, co jste zmínila, se nabízí jedna otázka – proč se přes všechny ty útrapy stále věnujete umělecké tvorbě? Chybí zde dostatečné ohodnocení, nemáte kvalitní zázemí, nemůžete si dovolit plánovat… Co vás motivuje stále jít kupředu?
Když jste to teď zopakoval, tak se nad tím sama zamýšlím. Snažím se si to nepřipouštět. Touha tvořit a pracovat s lidmi, kteří jsou mi blízcí, kteří mě inspirují, s nimiž mohu sdílet téma, které následně přetavíme ve scénický tvar, je pro mě tak nabíjející, že to martýrium neustále podstupuji. Je to moje svobodná volba.
Kromě toho ale v autorské tvorbě není hranic a já si je sama můžu určovat. Pod hlavičkou Burki&com jsem absolutně volná, což je neskutečné dobrodružství, které mě nepopsatelným způsobem naplňuje a pohlcuje. Ten zážitek je naprosto nenahraditelný.

Jana Burkiewiczová

Absolventka pražské HAMU, choreografka a režisérka. V roce 2015 založila vlastní soubor Burki&com jako pokračování svého úsilí o hledání nových aktuálních témat i prostředků současného divadla. Ve svých autorských představeních propojuje soudobý tanec s prvky fyzického divadla, nového cirkusu a vrcholové akrobacie, se scénickou instalací a texty. Výraznou měrou do procesu tvorby pak zapojuje nejen herce a tanečníky, ale také výtvarníky, architekty, designéry či výrazné osobnosti současné nezávislé hudební scény. V roce 2015 nastudovala představení Walls & Handbags pro soubor nového cirkusu Losers Cirque Company, za které získala Cenu divadelních novin v kategorii taneční a pohybové divadlo v sezoně 2014/2015 a ve stejném roce také první představení ve vlastní produkci Divočina, marnivost ptačích per, ve kterém v pohybové, textové a vizuální koláži zkoumá současnou společnost a její chování v návaznosti na zákonitosti přírody. V roce 2017 následovalo experimentální dětské představení o bohatství fantazie a světa okolo nás Najděte ostatní! pro DOT504 a společenský apel O medvědovi, který plul na kře opět v produkci Burki&com. Tematiku životního prostředí a přírody zahrnovala inscenace Ostrov. Aktuální téma našich tužeb a manipulace s nimi pak přináší zatím poslední představení Burki&com Největší přání. Vedle autorské tvorby se Jana Burkiewiczová se svým týmem věnuje také pedagogické a workshopové činnosti, stejně jako projektům propojujícím svět divadla se světem volného umění, designu či módy.