Anna Benháková: „Na konkurzech jsem se setkala jen s despektem“

Anna Benháková. Foto: soukr. archiv.

Autor Josef Bartoš

Kdyby ses měla představit, kdo jsi a čemu se věnuješ, co bys řekla?
Jsem hlavně člověk. Mám pocit, že si umělci často myslí, že jsou něco speciálního.

Co tě přivedlo k tanci?
Všechno to začalo v mateřské školce, odmalička jsem byla velmi aktivní a po obědě jsem nechtěla spát. Moji rodiče mě přihlásili na tancování k Ludmile Relichové, jejíž hodiny se odehrávaly v obědové pauze.

Měla jsi tedy obtíže s pozorností a hyperaktivitou?
V první třídě jsem se potýkala s dysgrafií a dyslexií, následně se zjistilo, že mám poruchu soustředění. Později mi naordinovali různé pozornostní hry a postupem času se to zlepšovalo.
Zjištění, že mám nějakou poruchu, mě tehdy emočně zasáhlo. Řekli mi, že se to projevuje tím, že nedotahuju věci do konce. Aktuálně mi toto vědomí ale pomáhá v každodenním životě. Raději věci dokončím a uzavřu, než abych něco nedodělala. Měla bych totiž pocit, že jsem zklamala sama sebe. Jedná se o vytrvalost jako funkční druh kompenzace.

Pro tvůrčí myšlení ale může být jistá myšlenková neuspořádanost, možná i překotnost důležitá.
Ano, to určitě. Také mám pocit, jako by se při kreativním myšlení mé myšlenky rozjížděly do různých směrů a tak daleko, že je pro mě těžké se přimknout zase k výchozímu bodu a seskupit je opět dohromady.

Jsi absolventka Konzervatoře Duncan centre. Jak na to vzpomínáš?
Duncanu vděčím za vstup do profesionálního světa tance. Kdyby neexistoval, tak zřejmě nikdy profesionálně netančím, k baletu jsem totiž nikdy netíhla. Na druhou stranu mi ale studium vzalo radost z tance. Až do čtvrtého ročníku jsme tančili velmi málo, „drilovali“ jsme totiž uvědomění těla. Pokud student perfektně neovládne minimalistický pohyb páteře, nenaučí se chodit nebo stát, automaticky prý nemůže dělat nic složitějšího. Zní to sice logicky, ale z praxe vím, že to tak nefunguje. Navíc mám občas pocit, že někteří absolventi komerčních tanečních studií jsou technicky vyspělejší než já, a to jsem absolventka konzervatoře.
Zároveň si pamatuji, že na škole se hodně pracovalo s negativní motivací, ta pozitivní až na výjimky neexistovala. Jediný, kdo nás pravidelně pozitivně motivoval a vyzdvihoval, co se nám povedlo, byl Joe Alegado. Člověk potřebuje vědět, co dělá dobře, protože sám není schopen si to uvědomit. Nemá od sebe odstup, a proto na sebe nemůže nahlédnout ze vzdálenější perspektivy; to by měl být úkol pedagoga. Teprve jsem se učila, potřebovala jsem vědět, na čem mám stavět, a přitom jsem jenom slyšela, co mám naopak bourat. Je pravda, že jsem se v tom tehdy ztratila. Slyšela jsem, že musím víc makat, ale přitom už jsem nevěděla jak a více a více jsem se zavírala.
Radost z tance mi vdechla zpátky až Lenka Flory, která konzervatoř ke konci mých studií vedla a díky níž jsme v pátém ročníku odjeli na praktickou stáž do souboru Déjà Donné v Itálii. Znovu jsem cítila to vzrušení z profesionálního tancování, což pro mě představovalo velkou vzpruhu.

Po studiích na konzervatoři jsi zamířila na HAMU, kde studuješ choreografii. Jaký byl přechod z konzervatoře na vysokou školu?
Po absolutoriu jsem chtěla odjet do Slovinska, ale tenkrát jsem se potýkala s finančními problémy i s nedostatkem odvahy. Dva roky jsem učila na ZUŠkách a ve studiích, měla jsem pocit velké frustrace a stagnace, že nežiji svůj vlastní život, a velmi mě to trápilo. Vydělala jsem si tak málo, že jsem se jen stěží uživila. Možnost studia na HAMU pro mě představovala opětovnou vstupenku do světa tance, a proto jsem ji využila.
HAMU mi dala náhled do každodenního praktického fungování nezávislého umělce, kontakty i konexe a pomohla mi v orientaci v uměleckém prostředí. Po konzervatoři jsem totiž vůbec nevěděla, co mám dělat, kam mám jít, kam se přihlásit na konkurz a podobně. Zároveň jsem věděla jenom to, že nejsem dostatečně dobrá, a bála jsem se neúspěchu.
Na HAMU mi nikdo nic nezakazuje, i když obhájit si některé věci je velmi náročné. Na Duncanu se k tvorbě přistupuje skrze silnou intuici, kdežto na HAMU je brána choreografie jako řemeslo, kterému se lze krok za krokem učit. HAMU ale není ani zdaleka na dostatečné úrovni. Přístup by mohl být ještě systematičtější a praktičtější. V tomto směru mě hodně naučila půlroční stáž se studenty 3. a 4. ročníku v Institut del Teatre v Barceloně, víc než celé studium na Duncanu i HAMU. Ale díky těmto školám bylo na čem stavět.

Zmínila jsi nedostatečnou techniku. Vnímáš to jako svůj deficit?
Mám velký psychický blok. Je to ale můj případ, pozůstatek toho, co jsem si odnesla z Duncanu, nebo spíše to, co jsem nepřekonala. Ono se říká, že absolventi této školy nejsou dobří v technice. Myslím, že se jedná spíše o strach. Bojíme se udělat krok, protože nebude dokonalý. To ale neznamená, že toho nejsme schopní. Naopak jsme velmi přizpůsobiví, dokážeme se naučit téměř cokoliv. Studium na této škole poskytuje mladým tanečníkům základní pochopení hybnosti lidského těla, jak funguje v různých podmínkách a jak se dokáže rychle a spolehlivě učit. To považuji za jedno z těch nejdůležitějších poselství studia na Duncan centre.

Kde se v tobě vzal ten tvůrčí přetlak, že ses stala choreografkou? Co tě žene k tomu něco vytvořit?
Chuť tvořit mám odmalička, a to nejenom v choreografii. Mým prvním opravdovým zájmem se nicméně stal tanec, a proto ho považuji za svůj prvotní, přirozený výrazový prostředek. Když chci dnes něco tvořit, první mi přijde na mysl tanec.

Takže je to pro tebe forma vyjádření?
Určitě ano. Nejčastěji přemítám nad nějakou filozofickou otázkou, na kterou hledám odpověď. Tanec vnímám jako vrstevnatý komunikační kanál, který je mnohoznačný a dokáže pojmout hned několik úhlů pohledu.
Lidé mají obecně raději jednoznačnost, něco, v čem se dá dobře orientovat. Chápání se často nadřazuje nad vnímání, a možná i proto není tanec tak divácky populární. Přitom je to tak zajímavý jazyk, který apeluje na rozvoj představivosti. Je to jako hledat a vnímat význam mezi řádky.

Jaké je to být mladou, začínající choreografkou? Jaký je to život?
Těžko říct, sama nad tím často přemýšlím. Myslím si, že to lidé mimo obor nemohou pochopit, a když se to někomu snažím vysvětlit, tak akorát nevěřícně kroutí hlavou. Často se mi stává, že po chvíli posluchač ztrácí pozornost a už se nesnaží pochopit, o čem život choreografa je.

Jsi šťastná?
Můj život je jako na houpačce.

Co to způsobuje?
Na jedné straně velmi těžké podmínky, v nichž musí umělci fungovat, na druhé straně obhajování sebe sama před lidmi, se kterými tvořím. To mě vysiluje ze všeho nejvíce. Je to moment, kdy si i říkám, co tady vůbec dělám.

Můžeš být konkrétnější?
Je to v podstatě o nedůvěře ve mě a v mé schopnosti. Například při tvorbě choreografie, když už jsem prošla fází hledání, různých experimentů a mám nějakou konkrétní, vykrystalizovanou představu o tom, jak bych chtěla se skupinou tanečníků pracovat. Nicméně se najde někdo, kdo začne přicházet s nápady, aniž by můj návrh zkusil. Přitom se ale ve většině případů jedná o věci, které jsem už dávno promyslela a z nějakého důvodu je zavrhla. V ten moment akorát ztrácíme čas tím, že obhajuji sama sebe a vlastní řešení.

Kde čerpáš inspiraci pro tvorbu?
Většinou jsou to mé vlastní zkušenosti, vlastní otázky k různým tématům, která se aktuálně ve společnosti propírají. Často se jedná o věci, na které má většinová společnost jiný názor. A můj způsob přemýšlení a hledání odpovědí je právě skrze tanec.

A když si tedy zformuluješ otázku, na níž hledáš odpověď, co je ten další krok?
Většinou nastává fáze hledání skrze improvizaci. Odpověď se skrývá ve mně, v mém těle, a já ji tancem dostávám na povrch, odkrývám ji pod nánosem různých významových vrstev. Tak to funguje ale v případě sól, kterým jsem se věnovala dříve. Poslední dobou pracuji více se skupinami a můj postup se velmi proměnil. Většinou zadávám na zkouškách úkoly, pak na nich doma večer pracuji a další den například zadám nový. Vždy záleží na tom, co v aktuální moment vznikne, ale také na skladbě lidí a jejich osobnostním vkladu.

Máš nějaký „nápadník“?
Mám jich spoustu. Hodně píšu texty, básně, melodie. Zaznamenávám vše zcela záměrně. Člověk totiž zpravidla získá mylný pocit, že jeho nápad je geniální, ale když ho vidí pak zpětně, tak zjistí, že zase tak geniální není. A to se mi děje neustále.

Na čem aktuálně pracuješ?
S Vojtou Brtnickým společně pracujeme na projektu Temporaliter. Choreografii již mám hotovou, ale nejsem spokojena s hudbou, a proto nyní hledáme skladatele. Projekt má tři části. První je workshop taneční fotografie, následuje vernisáž fotografií Vojty Brtnického a ta plynule přechází do samotného představení. Do grantů píši, že se jedná o retrospektivní příběh vzniku tanečních fotografií. Zachycování tance ve fotografii též představuje metaforu prchavosti okamžiku, což mě vede k úvahám nad vlastní pomíjivostí i světa kolem nás.
Kromě toho pracuji na dvou nových projektech. První se jmenuje AMORální a tématem je otázka morálky v lásce. V tomto díle dávám do kontrastu tu nejněžnější rovinu lásky se záměrnou manipulací ve vztahu. Zde si pokládám otázku sexuálního zneužívání.
Druhým je pak choreografický cyklus, kterému říkám Extended Play. Jeho základ spočívá v mých autorských textech a souvisí i s tématem mé magisterské práce na HAMU, v níž se zabývám performerem jako spolutvůrcem hudební složky tanečního představení. Momentálně mám připravené menší kusy, na kterých budu ještě pracovat.

Ty jsi spíše tvůrčí solitér. Láká tě i spolupráce s některými jinými soubory?
Určitě mě to láká a ta představa se mi velmi zamlouvá, velmi ráda bych to zažila. Přijde mi nesmírně obohacující vidět, jak pracuje někdo jiný, zkušenější, s jiným pohledem na svět. Na konkurzech jsem se ale doposud setkala jen s despektem, vždy jsem se cítila jako ten poslední z posledních, bez práva na cokoliv a cílem bylo předvést, zda má vůbec smysl se se mnou bavit.
Mám pocit, že v mé generaci nejsem jediná, kdo to vnímá podobným způsobem. To je také důvod, proč jsem založila Dočasnou Company. Chtěla jsem vytvořit bezpečné a férové prostředí.

Můžeš ještě krátce představit Dočasnou Company a co má být její podstatou?
Jedná se o skupinu lidí, kteří se chtějí věnovat profesionálnímu umění, hlavně v oboru tance a nonverbálního divadla. Navázali jsme spolupráci s TEP39, kde se od září budou dít pravidelné tréninky. Mým snem je založit dětskou sekci, která by poskytovala kvalitní vzdělání a zároveň tvořila představení pro mladé publikum.

Takže to není skupina Anny Benhákové, ale spíše platforma, pod jejímž jménem mohou tvořit i další osobnosti.
Dočasná Company by měla být platformou tvůrčích lidí, kteří se navzájem podporují a pomáhají v tom, co dělají nejraději. Na začátku to bylo složité, protože si všichni mysleli, že jsem šéfka souboru a je to vyloženě má company. Soubor sice vedu, ale nejsem jediný tvůrce. Ráda bych dala příležitost všem, kteří projeví zájem.

Jaké máš plány do budoucna?
Nejdříve chci zdárně dostudovat a dokončit veškeré připravované premiéry. Zároveň jsme poprvé získali grant z ministerstva kultury a Státního fondu kultury, a proto se chceme zaměřit na produkční stránku věci, aby vše proběhlo hladce. Slíbili jsme také v grantových žádostech dvě premiéry do konce roku, takže budeme mít velmi napilno.

Anna Benháková (27. 5. 1993)
Nastoupila ve 4 letech do Tanečního a pohybového studia Magdaléna. V tanečním vzdělávání pokračovala na Konzervatoři Duncan centre v Praze, v rámci studií absolvovala stáž ve slovinském souboru EN-KNAP a v italském souboru Déjà Donné. Po absolutoriu na konzervatoři vystudovala bakalářský program v oboru choreografie na HAMU, nyní dokončuje poslední ročník magisterského programu tamtéž. Během svých vysokoškolských studií odjela na stáž do Institut del Teatre v Barceloně. V roce 2019 založila skupinu Dočasná Company. Se svými choreografiemi se zároveň zúčastnila několika mezinárodních festivalů v Maďarsku, Belgii a Slovinsku.